29 Cdo 317/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně EL – STROJ s. r. o., se sídlem v Kladně, Hala Bios, Bezručova 2070,
PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 25639722, zastoupené Mgr. Radkem
Vachtlem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 32, PSČ 120 00, proti
žalovanému Ing. V. Š., zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Štěpánská 49/633, PSČ 110 00, o zaplacení 181.537,60,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 217/2008, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. září 2011,
č. j. 7 Cmo 217/2010-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 21. ledna 2010, č. j. 45 Cm 217/2008-51, Krajský soud v Praze
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 181.537,60 Kč s úrokem z prodlení
specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.). Soud prvního stupně – vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, č. j. 7 Cmo
222/2009-46, podle něhož meritornímu rozhodnutí v projednávané věci nebrání
překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť v pravomocně skončeném řízení
vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 164/2006 (a na něj
navazujícím odvolacím řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 23
Co 10/2008), jež měly tuto překážku založit, žalobkyně uplatnila žalovanou
částku z titulu pracovněprávního nároku vůči žalovanému, a proto zde chybí
totožnost žalobního důvodu jako nutná podmínka vzniku překážky věci rozsouzené
– rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť žalovaný na výzvu soudu podle § 114b
odst. 1 a 2 o. s. ř. namítl pouze uvedený nedostatek podmínek řízení, k věci
samé se však nijak nevyjádřil. V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok první), a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý). Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí v projednávané věci brání překážka věci
pravomocně rozhodnuté, kterou představuje rozsudek Okresního soudu v Kladně ze
dne 20. září 2007, č. j. 21 C 164/2006-186, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2008, č. j. 23 Co 10/2008-243 (dále
též jen „předchozí řízení“), kterým byla zamítnuta vzájemná žaloba, jíž se
společnost EL-STROJ s. r. o. vůči žalovanému domáhala zaplacení částky
181.537,60 Kč s příslušenstvím, neboť skutkový základ obou žalob (stejně jako
žalobní petit) je shodný, přičemž je nerozhodné, jak byl skutek posouzen soudem
po právní stránce. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody dle § 241a
odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání, jež je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud
odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Učinil tak proto, že dovolatelkou předestřené otázky byly již dovolacím soudem
řešeny, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s touto
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zároveň nemá důvod se od
níže uvedených rozhodnutí odchylovat ani v projednávané věci. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že námitku dovolatelky, podle níž v
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu chybí „uvedení podstatných skutečností
nezbytných pro zjištění shody, resp. totožnosti obou nároků…a není ani zřejmé,
jaké úvahy odvolací soud k vydání uvedeného rozhodnutí vedly“, poukazující na
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, důvodnou neshledal.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí dle názoru Nejvyššího soudu nepostrádá žádnou
z obligatorních náležitostí uvedených v § 157 odst. 2 o. s. ř., přičemž je
zřejmé, na základě jakých skutečností žalobkyně uplatnila žalovanou částku jak
v předchozím řízení, tak v projednávané věci a jaký učinil odvolací soud závěr
o skutkovém stavu (str. 4 odst. 3 a 4 odůvodnění), stejně jako to, jak soud věc
posoudil po právní stránce (str. 5 odst. 1 odůvodnění). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu
skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve
všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je
pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob
vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována,
je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. též
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 1/1996 v trestní části Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně
rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení,
posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i
tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně,
popřípadě neúplně (za mnohá srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod číslem
60/2001, 31/2002 či 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení uveřejněném pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek pak dovolací soud výslovně formuloval závěr, podle něhož o stejný
předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v
novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním. V usnesení uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
skutečnost, že odlišné právní posouzení téhož skutku vede (může vést) k určení
jiného věcně příslušného soudu, nezakládá odlišnost věcí ve smyslu ustanovení §
83 o. s. ř. (jen proto nejde o odlišný předmět sporu).
Uvedený závěr se přitom obdobně prosadí též při posuzování překážky věci
pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) se uplatní i ve vztahu k opětovnému
projednání téže věci (téhož skutku) jiným věcně příslušným soudem.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož meritornímu rozhodnutí v projednávané věci
brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť kromě totožnosti účastníků
řízení v projednávané věci a předchozím řízení je dána též totožnost předmětu
řízení (požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky s příslušenstvím,
odpovídající schodku v její hotovostní pokladně, kterou žalovaný jako její
bývalý jednatel a ekonomický ředitel spravoval), přičemž je nerozhodné, jak byl
soudem skutek posouzen po právní stránce, je tak správný a v souladu s výše
uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto,
žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. listopadu 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu