29 Cdo 3197/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobkyně Aelita Financial Services Corporation, registrační číslo
006357, se sídlem Victoria, Oliaji Trade Centre 12, Seychelská republika,
zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8,
PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Ing. J. M. a 2) Ing. J. B., oběma zastoupeným
JUDr. Janem Röslerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Malátova 17, PSČ 150 00,
o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 47 Cm 82/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 31. března 2009, č. j. 5 Cmo 49/2009-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22.
ledna 2008, č. j. 47 Cm 82/2007-59, jímž Krajský soud v Praze zrušil směnečný
platební rozkaz ze dne 9. února 2007, č. j. 60 Sm 24/2007-5 (ve znění opravného
usnesení ze dne 6. března 2007, č. j. 60 Sm 24/2007-24), kterým původně uložil
žalovaným zaplatit společně a nerozdílně původnímu žalobci (J. B.) částku
1,032.923,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve
výši 3.443,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že námitka zániku směnkou
zajištěné pohledávky žalovaným jako směnečným rukojmím v posuzované věci – se
zřetelem k obsahu dohody uzavřené mezi žalovanými a remitentem (společností
CL-INVEST CZ, spol. s r. o.) v souvislosti s vystavením směnky – přísluší a je
i důvodná. K otázce přípustnosti námitky zdůraznil, že samotná skutečnost, že
určitá osoba je na směnce podepsána jako rukojmí, jí ještě nedává oprávnění
používat kauzální námitky jiného směnečného dlužníka, a to ani dlužníka, za
něhož směnečné rukojemství převzala. Není však vyloučeno, aby rukojmí uzavřeli
přímo s majitelem směnky dohodu, jež by také pro ně zakládala právo namítat
okolnosti vycházející z kauzálního důvodu směnky; existence právě takové dohody
přitom byla v řízení prokázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že závěry učiněné soudy nižších stupňů při výkladu
otázky přípustnosti kauzálních námitek směnečných rukojmích (v dané věci
námitky zániku směnkou zajištěné pohledávky) odpovídají ustálené judikatuře. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1999, pod číslem 85,
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého směnečný ručitel sice nemůže
uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze
na vztahu remitenta a akceptanta (tj. námitky svázané pouze s osobou avaláta),
může však uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k
remitentovi. Od uvedeného závěru (který soudy nižších stupňů plně respektovaly)
přitom nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Výkladem ustanovení § 334 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) se pak Nejvyšší soud zabýval v rozsudku uveřejněném pod
číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že
uvedené ustanovení se týká jen těch směnek, které jsou podle dohody účastníků
platebním prostředkem (prostřednictvím směnky má být uhrazen dluh vyplývající z
původního závazkového vztahu), a nikoliv též směnek, které slouží (jako tomu
bylo v projednávané věci) jako prostředek zajištění závazku a u kterých se
naopak předpokládá, že směnečný nárok bude uplatněn při nesplnění zajištěného
závazku (v právní teorii k tomu srov. např. Kovařík, Z., Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2002, str. 37 a násl.). Nejvyšší soud přitom ani
nepřehlédl, že výhrady týkající se možného užití ustanovení § 334 obch. zák. na
posuzovaný případ, byly dovolatelkou uplatněny poprvé až v průběhu dovolacího
řízení, navíc podáním (ze dne 20. června 2009), jež nebylo – v rozporu s
požadavkem vyplývajícím z ustanovení § 241 odst. 4 o. s. ř. – sepsáno
(podepsáno) advokátem. Polemikou se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že v řízení byla prokázána
dohoda mezi remitentem a žalovanými (na jejímž základě byli žalovaní oprávněni
používat na svou obranu skutečnosti vycházející z kauzálního důvodu směnky),
dovolatelka – posuzováno podle obsahu – uplatňuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s.
ř., jehož prostřednictvím ale na zásadní právní
význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 o. s. ř. usuzovat nelze. Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani
argumentace dovolatelky vztahující se k otázkám možného vzniku zástavního práva
k předmětné směnce. Posouzení těchto otázek totiž nemělo pro rozhodnutí
projednávané věci význam (v daném případě nešlo o to, zda majitel směnku
zastavil, ale zda směnka byla na základě ujednání účastníků směnečného vztahu
vystavena a avalována za účelem zajištění mimosměnečné pohledávky remitenta
vůči výstavci) a soudy nižších stupňů také správně na jejich řešení svá
rozhodnutí nezaložily.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto
a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává z bodu
12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu