29 Cdo 320/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr.
Ivany Štenglové v právní věci žalobce: A. , a.s., proti žalovaným: 1) M.H. a 2)
M.Č. zastoupeného advokátem, o zaplacení Kč 342.523,- Kč s příslušenstvím, k
dovolání 2) žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.března,
č.j. 54 Co 35/99-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 1999, čj. 54 Co 35/99 - 82 se ve
vztahu k 2) žalovanému zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení ve
věci.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. března 1999, č.j.
54 Co 35/99-82, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 8 C
73/96-64 ze dne 4. září 1998, jímž soud prvního stupně uložil žalovaným 1) a 2)
společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 342.523,- Kč, a to prvnímu
žalovanému s 18 % úrokem od 1. 8. 1994 do zaplacení a druhému žalovanému s 18 %
úrokem od právní moci rozsudku do zaplacení. Odvolací soud dále změnil rozsudek
soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v daném případě bylo
sporné, zda se 2) žalovaný stal ručitelem 1) žalovaného. Žalobce a 2) žalovaný
uzavřeli dne 24. 7. 1991 leasingovou smlouvu. Dne 12. 2. 1992 uzavřeli všichni
účastníci dohodu o tom, že novým nájemcem podle této smlouvy se stává 1)
žalovaný. V textu tohoto dodatku smlouvy bylo mj. ujednáno, že "původní nájemce
zůstává solidárním ručitelem nového nájemce". Je sporné, zda se na základě
tohoto dodatku k leasingové smlouvě stal 2) žalovaný jako původní nájemce
ručitelem za prvního žalovaného.
Odvolací soud dospěl k závěru, že původní smlouva mezi žalobcem a druhým
žalovaným byla uzavřena podle § 352 hosp. zák., zatímco nová smlouva, která je
základem uplatněného nároku, byla uzavřena již v režimu zákoníku obchodního.
Ručitelský závazek proto soud posuzoval podle ustanovení o ručení v obchodním
zákoníku (§ 303 a násl. obch. zák.).
Podle odvolacího soudu byly splněny všechny podmínky platného ručitelského
prohlášení. Byla splněna podmínka písemnosti, předmětem ručení byl konkrétní
závazek dlužníka a znění, "původní nájemce zůstává solidárním ručitelem nového
nájemce..", je dostatečně jasné a určité. Odvolací soud došel k závěru, že
ručitelský závazek je platně uzavřen i tehdy, pokud ručitel ve svém písemném
projevu výslovně neuvede obsah povinnosti plynoucí z ručení. Podle soudu není
rozhodující, zda první žalovaný podniká, neboť účastníkem smlouvy je jako
fyzická osoba, ani to, zda žalobce využil jiných možností při vymáhání dluhu,
neboť k určitému postupu nebyl zavázán ani smlouvou ani zákonem.
Odvolací soud proto podle v odvoláním napadené části rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil jako věcně správný. Rozsudek změnil jen ve výroku o nákladech
řízení.
Dovoláním ze dne 30. 9. 1999 napadl 2) žalovaný rozsudek odvolacího soudu podle
ust. § 239 odst. 2 o. s. ř., s tím, že tento soud věc neprávně právně posoudil.
Podle dovolatele "nedošlo k uzavření platného ručitelského závazku tak, jak
předvídá jak obchodní, tak hospodářský zákoník" a dále je nutno, "uplatnění
ručitelského závazku, resp. práva na plnění z něj posuzovat dle hospodářského
zákoníku, přesto, že dodatek ke smlouvě byl uzavřen již za platnosti obchodního
zákoníku".
Podle dovolatele ze smlouvy nevyplývá jasně a zřetelně, že se původní nájemce
zavazuje pro případ neplnění uspokojit žalobce místo nového nájemce a
ručitelské prohlášení je tedy neplatné pro neurčitost. Dovolatel současně
uvádí, že termín "původní nájemce zůstává solidárním ručitelem nového nájemce"
chápal pouze jako vyjádření ochoty napomáhat žalobci při vymáhání pohledávky
pro případ neplacení dlužníkem.
V dovolání se dovozuje, že v daném případě právní vztah ručení je třeba ve
smyslu ust. § 763 obch. zák. posuzovat podle příslušných ustanovení
hospodářského zákoníku. Dle názoru dovolatele v uvedeném případě žalobce
způsobil svou nedbalostí, že uspokojení na povinném již nyní nelze dosáhnout.
Podle ustanovení § 129m odst. 3 hosp. zák. může ručitel odepřít plnění
oprávněné organizaci, pokud tato způsobila, že nelze dosáhnout uspokojení od
povinného. Ačkoliv dovolatel na tuto skutečnost poukazoval, soud žádnou otázku
na žalobce ve smyslu, co organizace učinila pro uspokojení své pohledávky,
nepřipustil.
Soud se nezabýval zjištěním, zda 1) žalovaný dosud podniká, či nikoliv, když
jej nenechal ani policejně předvést k ústnímu jednání a spokojil se s tím, že
2) žalovaný na každé jednání poctivě docházel. Podle dovolatele, pokud 1)
žalovaný již nepodniká, došlo k zániku závazku a podle § 129o hosp. zák.
závazek ručitele zanikl současně se zánikem povinného.
Soudy obou stupňů dále podle dovolatele pochybily při právním posouzení
platnosti ručitelského závazku a při posuzování právního předpisu, kterým se
ručení řídí. Dovolatel proto žádá, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel současně navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného
rozhodnutí.
Žalobce a 1) žalovaný se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, která byla jako
účastník řízení řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), jenž
dovolání sepsal.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocný rozsudek
odvolacího soudu, pokud to zákon - v § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. - připouští.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnost řízení),
jejichž existence zakládá ve smyslu tohoto ustanovení přípustnost dovolání (a
které posuzuje dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. z úřední povinnosti)
ze spisu nevyplývají a ani sám dovolatel přípustnost dovolání z těchto důvodů
ve svém podání nedovozuje.
Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání v daném
případě rovněž nevyplývá. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
soudu I. stupně změněn jen ve výroku o nákladech řízení. Obsah výroku rozsudku
odvolacího soudu tedy nelze v daném případě posoudit jako rozsudek, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. l písm. a/ o. s.
ř.).
Výrok rozsudku odvolacího soudu o změně výroku o nákladech řízení je svou
povahou usnesením odvolacího soudu, proti němuž ani v případě, že je jím
změněno usnesení soudu prvního stupně, není dovolání přípustné (§ 238a odst. l
písm. a/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., neboť k situaci, kterou dané ustanovení předpokládá, nedošlo.
Přípustnost dovolání může vyslovit za podmínek § 239 odst. 1 o. s. ř. odvolací
soud i bez návrhu. Dle tohoto ustanovení je dovolání přípustné, jestliže
odvolací soud ve výroku rozhodnutí přípustnost dovolání vyslovil, protože jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ani k tomu však v daném případě
nedošlo. Odvolací soud v závěru odůvodnění rozsudku pouze poučil dovolatele o
možnosti uplatnění mimořádného opravného prostředku (dovolání), ve smyslu § 239
odst. 1 o. s. ř., ve výroku rozsudku však vyslovil, že dovolání je přípustné.
Zbývá proto posoudit, zda dovolání není přípustné z hlediska ustanovení § 239
odst. 2 o. s. ř.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Toto ustanovení umožňuje dovolacímu soudu posoudit, zda napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam a je-li tomu tak, přezkoumat toto rozhodnutí z
hlediska v něm řešených právních otázek v rozsahu vymezeném v návrhu na
připuštění dovolání a poté v dovolání.
Dovolatel ve svém odvolání navrhl připuštění dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu s odkazem na "právní složitost pramenící z použití právní
normy na pojednávaný případ". V samotném dovolání potom dovolatel uvedl, že
zásadní právní význam spočívá "v posouzení použití právní normy na projednávaný
případ", tj. 2) žalovaný měl na mysli aplikaci předpisů hospodářského a
obchodního zákoníku o ručení na daný skutkový stav, včetně posouzení vzniku
ručení.
K tomu je třeba uvést, že komplikovanost případu sama o sobě neznamená, že
rozhodnutí má zásadní význam ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. Potvrzující
rozsudek odvolacího soudu má charakter rozhodnutí zásadního významu ve smyslu
citovaného ustanovení v tom případě, že řeší otázku, která nebyla v rozhodovací
činnosti vyšších soudů dosud řešena, případně je posuzována odlišně, nebo
jestliže se odvolací soud při řešení právní otázky od jejího dosavadního řešení
odchýlil. V daném případě dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť otázka použití příslušné
právní normy pro předmětný spor nebyla dosud vyššími soudy řešena a taktéž
posuzování ručení není jednotně vykládáno a proto je dovolání přípustné.
Dovolací soud ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, ze kterých vychází,
zjistil, že mezi žalobcem a 2) žalovaným byla za účinnosti hospodářského
zákoníku uzavřena dne 24. 7. 1991 smlouva č. 78/91 označená jako leasingová.
Dne 12.2.1992 byl k této smlouvě uzavřen dodatek, na základě kterého se po
dohodě pronajimatele, nájemce a 1) žalovaného stal novým nájemcem 1) žalovaný.
Namísto dosavadního nájemce tak vstoupila do existujícího právního vztahu, tj.
do práv a povinností třetí osoba, a to 1) žalovaný. Obsah závazku se ale
převzetím dluhu nemění, takže vztah mezi novým nájemcem a pronajimatelem se i
nadále řídí podle příslušných ustanovení hospodářského zákoníku.
V dodatku č. 1 ze dne 12. 2. 1992 k leasingové smlouvě č. 78/91 bylo v čl. 3
sjednáno, že "Původní nájemce zůstává solidárním ručitelem nového nájemce, což
podpisem tohoto dodatku též smluvně potvrzuje".
Odvolací soud správně aplikoval na uvedené ujednání příslušná ustanovení
obchodního zákoníku vztahující se na ručení, neboť v posuzovaném případě jde o
závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a proto se
tento vztah řídí příslušnými ustanovením obchodního zákoníku. Závěr o aplikaci
ustanovení obchodního zákoníku je správný také z hlediska intertemporálních
ustanovení obchodního zákoníku, neboť projev vůle zakládající ručení byl učiněn
po 1.1.1992. Na použití norem obchodního zákoníku o ručení nemá vliv, že se jím
má zajišťovat závazek ze smlouvy uzavřené podle dřívějších předpisů, tj.
hospodářského zákoníku.
Podle § 303 obch. zákoníku kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí,
jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým
ručitelem.
Z uvedeného vyplývá, že nezbytnou náležitostí prohlášení o ručení je vyjádření
osoby přejímající ručitelský závazek, že věřiteli splní určitý, v prohlášení
vymezený dlužníkův závazek, nesplní - li ho dlužník. Ručit lze i za závazek,
který vznikne v budoucnu (§ 304 odst. 2 obch. zákoníku); v prohlášení o ručení
lze zajistit i splnění více dlužníkových závazků.
Závazek dlužníka, za nějž je v prohlášení přejímáno ručení, musí být dostatečně
identifikován, např. uvedením jeho konkrétní výše, jde - li o zajištění
peněžního závazku, nebo smlouvou, z níž zajišťovaný závazek vyplývá, např. dále
uvedením konkrétního závazku, který je zajišťován, jde - li o zajištění
závazku, který vznikne v budoucnu apod.
V daném případě spočívalo prohlášení ručitele dle čl. 3 dodatku č. 1 k
leasingové smlouvě č. 78/91, ve slovech, že "původní nájemce zůstává solidárním
ručitelem nového nájemce...".
Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že takovéto "prohlášení" ručitele nesplňuje
požadavky stanovené v § 303 obch. zákoníku, protože v něm není vyjádřen
závazek, který je ručením zajišťován, neboť leasingová smlouva obsahuje řadu
závazků (povinností) nájemce, resp. z něho nelze ani dovodit, že by ručení bylo
přebíráno za všechny závazky vyplývající pro nového nájemce z leasingové
smlouvy č. 78/91. Taktéž je nejasný význam slov "původní nájemce zůstává
solidárním ručitelem", neboť předtím 2) žalovaný ručitelem nebyl a jeho
povinnosti pro něho vyplývaly z leasingové smlouvy jako pro nájemce.
Pokud odvolací soud interpretoval neurčité ujednání obsažené v čl. 3 dodatku č.
1 ze dne 12. 2. 1992 jako prohlášení ručitele, není toto jeho právní posouzení
věci správné.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolání 2) žalovaného je
důvodné.
Nejvyšší soud proto podle § 303 obch. zákoníku, § 239 odst. 2 a § 242 odst. 3 a
§ 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O návrhu na odložení vykonatelnosti podle § 243 o. s. ř. dovolací soud
nerozhodoval.
O nákladech řízení bude podle § 243d odst. 1, posl. věta o. s. ř. rozhodnuto v
novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 7. února 2001
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová