29 Cdo 3202/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyň a) I. V., zastoupené JUDr. L. H., advokátem, a b) V. V., proti žalované JUDr. J. Č., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce K. V., o vyloučení věci z konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 217/2003, o dovolání žalobkyně Ilony Vaníčkové proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2007, č. j. 8 Cmo 272/2006-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 8. února 2007, č. j. 8 Cmo 272/2006-225, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 31. května 2006, č. j. 44 Cm 217/2003-191, jímž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl žalobu o vyloučení ideální jedné poloviny novostavby rodinného domu (blíže specifikovaného ve výroku rozhodnutí - dále jen „sporná věc“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce K. V..
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 149a a § 149 odst. 4 občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni uzavření dohody o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví I. V. a úpadce, tj. ke dni 1. února 1996) a vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž k uvedenému datu „pokročily práce na domě tak, že šlo o stavbu a tedy nemovitost“ - uzavřel, že k účinnosti dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví jmenovaných (ohledně sporné věci) bylo „třeba vkladu do katastru nemovitostí“. Jelikož se tak k datu prohlášení konkursu na majetek úpadce (ke 12. květnu 1998) nestalo, „byla“ sporná věc v podílovém spoluvlastnictví I. V. a úpadce (§ 149 odst. 4 obč. zák.). V situaci, kdy I. V.byla vlastnicí pouze ideální jedné poloviny sporné věci, sepsala žalovaná správkyně konkursní podstaty úpadce „druhou polovinu“ této věci do konkursní podstaty oprávněně.
Nestala-li se Ilona Vaníčková vlastnicí sporné věci jako celku, ale pouze její ideální poloviny, nemohla ji (v rozsahu, v němž nebyla vlastnicí) darovací smlouvou (uzavřenou dne 10. dubna 2001) převést na V. V.; ani žalobě této žalobkyně tak „nemohlo být vyhověno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně I. V. dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka zdůrazňuje, že z výslechu svědků a dalších provedených důkazů je zřejmé, že sporná věc k datu uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů „coby samostatná nemovitost neexistovala“. K uvedenému datu totiž „byly postaveny a dokončeny základy domu a kotelna“, přičemž „montovaný rodinný domek byl složen nepostavený na zahradě“.
Novostavba domu je - pokračuje dovolatelka - věcí movitou, když není spojena pevně se zemí; je jen „skládankou“ postavenou na základech. Ke dni uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přitom „novostavba nebyla zkolaudována“ (a dosud není) a „do doby kolaudace se nemusela do katastru nemovitostí zapisovat“, pročež nebylo možno „podmiňovat účinnost této dohody vkladem do katastru nemovitostí“. Výlučnou vlastnicí sporné věci se tak stala dle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolatelka.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli dovolatelka avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti polemikou se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, zpochybňuje správnost skutkových
zjištění, na kterých soudy nižších stupňů vybudovaly své právní posouzení věci (rozuměj zjištění o stadiu výstavby sporné věci) . Uplatňuje tak (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ale na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze.
Dále Nejvyšší soud dodává, že na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k dovolatelce by nic nezměnila ani akceptace skutkového a právního stavu předestřeného dovolatelkou. Nebyla-li by totiž sporná věc stavbou zapisovanou do katastru nemovitostí, respektive šlo-li by - jak tvrdí dovolatelka - o věc movitou, pozbyla by vlastnické právo ke sporné věci darovací smlouvou uzavřenou s V. V.; nesvědčilo by jí tak právo, které vylučovalo zařazení sporné věci do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Žalobkyně V. V., která by případně mohla takovou skutkovou a právní verzi případu prosazovat, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodala.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně I. V. bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu