29 Cdo 3233/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Ing. J. K., CSc., jako správce konkursní podstaty úpadkyně E. G., a.
s., zastoupeného JUDr. K. U., advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. I. K., 2/ D.
J., zastoupené Ing. J. J., o zaplacení částky 75.000,- Kč s příslušenstvím
každou ze žalovaných, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C
133/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.
března 2007, č. j. 56 Co 657/2006-61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2007, č. j. 56 Co
657/2006-61 a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 21. září 2006, č. j. 15 C
133/2006-36, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 21. září 2006, č. j. 15 C 133/2006-36, zamítl Okresní soud v
Chebu žaloby, kterými se žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně E. G., a.
s., domáhal po každé ze žalovaných (1/ Ing. I.K. a 2/ D. J.) zaplacení částky
75.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně od 1. listopadu 2004 do
zaplacení.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Usnesením ze dne 23. ledna 2004, č. j. 29 K 23/2003-133, prohlásil Krajský
soud v Plzni konkurs na majetek úpadkyně a správcem její konkursní podstaty
ustanovil žalobce.
2/ Podle soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně z 30. července 2004 sepsal
správce konkursní podstaty úpadkyně do konkursní podstaty úpadkyně také rodinný
dům čp. 292 se stavební parcelou číslo 1025, přičemž výlučnou vlastnicí těchto
nemovitostí je první žalovaná, dále rodinný dům čp. 293 se stavební parcelou
číslo 1024, přičemž výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí je druhá žalovaná, a
pozemky parcelního čísla 1344/2, 1345/2, 1345/23, 1345/24, 1345/25 a 1345/26,
nacházející se v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalovaných (všechno
nemovitosti podrobněji označené v rozsudku soudu prvního stupně).
3/ Žalované vedou se žalobcem ve věcech vedených u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 55 Cm 10/2005 a 55 Cm 9/2005 spory o vyloučení těchto nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, přičemž vylučovací spory nejsou
dosud skončeny.
Na tomto základě soud uzavřel - cituje ustanovení § 18 odst. 3 a § 19 odst. 3
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - že po
podání vylučovací žaloby není správce konkursní podstaty oprávněn s
nemovitostmi nakládat a není tudíž oprávněn z nich brát užitky ve formě
nájemného. Závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
2086/2000 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, uveřejněný
pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R
27/2003“) vycházejí podle soudu z dikce § 19 ZKV, který ještě neobsahoval
odstavec 3 a proto nejsou ve věci uplatnitelné. Proto žalobu o zaplacení částek
představujících bezdůvodné obohacení žalovaných, jež mělo vzejít z toho, že
nemovitosti užívaly i v době srpna až října 2004, ačkoliv v té době s nimi
mohl nakládat pouze žalobce, zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně, maje žalobu minimálně za
předčasnou. Uvedl, že soupisem nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně
neztratily žalované vlastnické právo k nim a jsou proto oprávněny předmět svého
vlastnického práva užívat (v intencích § 123 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), přičemž k omezení vlastnického práva a
oprávnění z něj vyplývajících lze přistoupit pouze na základě zákona.
Ustanovení § 19 odst. 3 ZKV podle mínění odvolacího soudu neumožňuje správci
konkursní podstaty úpadce, aby po dobu trvání řízení o vylučovací žalobě
zasahoval do práv vlastníka věci na její držení a užívání. Odvolací soud měl
též za správný úsudek, podle kterého závěry obsažené v R 27/2003 nejsou na
daný případ aplikovatelné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje (posuzováno z hlediska obsahu
dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a
požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel kritizuje názor odvolacího soudu, že ve věci nejsou
uplatnitelné závěry obsažené v R 27/2003. Zdůrazňuje, že podle v řízení
provedených důkazů a prohlášení stran je zřejmé, že po soupisu nemovitostí do
konkursní podstaty nedal žalovaným (v souladu s ustanovením § 18 odst. 3 ZKV)
souhlas k užívání nemovitostí a že žalované s ním odmítly uzavřít nájemní
smlouvy k nemovitostem, čímž se bezdůvodně obohacují na úkor konkursní
podstaty.
Dodává, že měl-li odvolací soud žalobu za „minimálně předčasnou“, měl podle
stanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. řízení v dané věci přerušit do
pravomocného skončení řízení o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty.
Žalované ve vyjádření navrhují dovolání zamítnout jako nedůvodné, akcentujíce,
že R 27/2003 vychází ze zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31.
března 1998, tedy před vložením ustanovení § 19 odst. 3 ZKV a není proto na
daný případ použitelné. Důvod přerušovat řízení do skončení řízení o
vylučovací žalobě podle nich dán nebyl, neboť vylučovací žaloba neřeší
vlastnické vztahy k věcem.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., jelikož napadené rozhodnutí odporuje jeho předchozí judikatuře.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ věty první ZKV má prohlášení konkursu
na majetek dlužníka mimo jiné i ten účinek, že oprávnění nakládat s majetkem
podstaty přechází na správce.
Z ustanovení § 18 odst. 3 ZKV se dále podává, že jakmile je věc, právo nebo
jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce
nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas.
Dle ustanovení § 19 odst. 3 ZKV pak platí, že do uplynutí lhůty k podání žaloby
a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo
nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím
odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby.
V této podobě platila citovaná ustanovení již v době prohlášení konkursu na
majetek úpadkyně a později nedoznala změn.
Již v R 27/2003 pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého
je správce konkursní podstaty úpadce i v průběhu sporu o vyloučení věci ze
soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její
plody a užitky (např. ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k
tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.
Jakkoli šlo o závěr vzešlý z výkladu zákona o konkursu a vyrovnání ve znění
účinném do 31. března 1998, skutečnost, že jej Nejvyšší soud pokládá za
prosaditelný i po změnách zákona o konkursu a vyrovnání provedených s účinností
od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb. (a to i doplněním § 19 ZKV o výše
citovaný odstavec 3), měla být soudům nižších stupňů zřejmá již z toho, že
uvedené rozhodnutí bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
přes tyto změny (po nich), v roce 2003.
To se dále podává i z důvodů rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem
43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 86/2006 a z usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1051/2006 (jež jsou veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Z takto ustálených
judikatorních závěrů obecných soudů vychází i judikatura Ústavního soudu (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04 a ze
dne 23. srpna 2007. sp. zn. II. ÚS 645/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Ústavního soudu)
Podstata konfliktu řešeného v R 27/2003 se totiž doplněním § 19 ZKV o odstavec
3 nezměnila.
Smysl omezení obsaženého v ustanovení § 19 odst. 3 ZKV tkví v tom, že do
uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby a po dobu do pravomocného skočení
řízení o takové žalobě nesmí správce konkursní podstaty konkrétního úpadce (s
tam popsanou výjimkou) se sepsaným majetkem naložit způsobem, jenž by učinil
vylučovací žalobu bezpředmětnou. Na závěru, že (již) soupisem majetku do
konkursní podstaty přišel o právo s tímto majetkem nakládat vyučovatel (srov. §
18 odst. 3 ZKV), se tím nic nezměnilo. Z ustanovení § 19 odst. 3 ZKV závěr, že
podáním vylučovací žaloby se toto oprávnění vyučovateli obnoví, neplyne a
argumentace soudů nižších stupňů tak vede do slepé uličky; směřuje k absurdnímu
a neudržitelnému závěru, že s majetkem ve vlastnictví třetí osoby sepsaným do
konkursní podstaty úpadce nemůže nakládat ani vlastník (od soupisu) ani
správce konkursní podstaty (od podání vylučovací žaloby) a k braní plodů a
užitků sepsaného majetku tak není po dobu trvání řízení o vylučovací žalobě
oprávněn nikdo.
K tomu, že přes nepřesné legislativní vyjádření (ve smyslu jejich rozčlenění)
vlastnických oprávnění v textu § 123 obč. zák. se nakládáním s věcí v právní
teorii chápe i její nájem, srov. např. Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník.
Velký akademický komentář. 1. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha
2008, str.526-527 nebo Švestka, J. - Spáčil, J. -Škárová, M. -
Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání,
Praha, C. H. Beck 2008, str. 624).
Právní posouzení věci soudy nižších stupňů proto v dotčeném směru neobstojí a
dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud dodává, že je-li do konkursní podstaty sepsán majetek, jenž
zůstal ve vlastnictví třetí osoby, nepojí se možnost správce konkursní podstaty
domáhat se po této osobě peněžité náhrady za užívání takového majetku (ať již
ve formě bezdůvodného obohacení nebo jiného typu nároku) bez dalšího s vlastním
soupisem majetku (jak argumentuje dovolatel), nýbrž až se skutečnostmi, jež
mohou vzejít z postupu podle § 18 odst. 4 ZKV (včetně řešení otázky, zda v
případě, že jde o nemovitost sloužící k bydlení třetí osoby a členů její
domácnosti, obstojí úsudek, že k jejímu vyklizení má /mělo/ před zpeněžením
dojít bez zajištění bytové náhrady).
Podrobnější úvaze na dané téma brání skutečnost, že ze skutkového stavu věci
zjištěného soudy nižších stupňů zatím neplyne, z jakého důvodu byly
nemovitosti ve vlastnictví žalovaných vlastně sepsány do konkursní podstaty
úpadkyně; zda proto, že správce konkursní podstaty má toto vlastnictví za pouze
domnělé, proto, že jde ve vztahu ke konkursním věřitelům o vlastnictví nabyté
neúčinným právním úkonem pozdější úpadkyni nebo proto, že jde o majetek
zajišťující pohledávky vůči úpadkyni a správce konkursní podstaty postupoval
podle § 27 odst. 5 ZKV. Každá z těchto typových situací má či může mít ve
vztahu k nároku uplatňovanému žalobou jiné řešení.
Vzhledem k tomu, že rozsudky soudů nižších stupňů v závěru o nemožnosti
aplikovat na věc R 27/2003 neobstojí a že absence dalších skutkových údajů
neumožňuje Nejvyššímu soudu vyslovit se po překonání nesprávného úsudku soudu
nižších stupňů více o povaze uplatněného nároku, Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro vadné právní posouzení věci
zrušil rozsudky soudů obou stupňů (včetně závislých výroků o nákladech řízení)
podle § 243b odst. 3 o. s. ř. a věc vrátil k dalšímu řízení okresnímu soudu.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu