29 Cdo 3281/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
žalobkyně MASNA Příbram, spol. s r. o., se sídlem v Příbrami, Jinecká 315, PSČ
261 80, identifikační číslo osoby 61675393, zastoupené Mgr. Michalem Janíkem,
advokátem, se sídlem v Příbrami II, Dlouhá 141, PSČ 261 01, proti žalovanému
Ing. T. H., zastoupenému JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem, se sídlem
v Praze 2, Dřevná 382/2, PSČ 128 00, o zaplacení 2,353.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13
Cm 114/2011, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 7 Cmo 467/2011-102, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se v rozsahu, v němž směřuje proti té části
prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 7
Cmo 467/2011-102, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 353.000,- Kč
s příslušenstvím, a v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku téhož
rozsudku o nákladech řízení, odmítá.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalovaného zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. června 2011, č. j. 13
Cm 114/2011-78, zamítl žalobu o zaplacení 2,353.000,- Kč s příslušenstvím
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Žalovaný byl jednatelem žalobkyně v období od 19. března 2001 do 19. listopadu 2010. Výkon jeho funkce byl naposledy upraven smlouvou o pověření a
výkonu funkce jednatele ze dne 2. března 2007 (dále jen „smlouva“). 2/ Podle článku IV. odst. 1 smlouvy příslušela žalovanému v rozhodné době
odměna za výkon funkce ve výši 20.000,- Kč „brutto“ měsíčně. 3/ Z dopisu žalobkyně ze dne 3. července 2008 se podává, že jednatel žalobkyně
Z. M. dal mzdové a finanční účtárně pokyn, aby byla žalovanému proplacena
záloha na odměnu jednatele pro rok 2008 ve výši 2,000.000,- Kč, před zdaněním
ve výši
2,353.000,- Kč. Částka 2,000.000,- Kč byla žalovanému téhož dne poukázána. 4/ Z. M. byl v rozhodné době též jedním ze dvou společníků žalobkyně s
obchodním podílem 25 %. Druhým společníkem byla Příbramská uzenina a. s., v níž
Z. M. vykonával funkci předsedy dozorčí rady a do 6. ledna 2006 byl jejím
jediným akcionářem. Předsedou představenstva společnosti Příbramská uzenina a. s. byl V. M., synovec Z. M. 5/ Dne 30. června 2009 schválila valná hromada žalobkyně roční účetní závěrku a
zprávu auditora s tím, že hospodářský výsledek za rok 2008 představuje účetní
ztrátu ve výši 4,790.346,- Kč. 6/ Ze zápisu z uvedené valné hromady se dále podává, že v roce 2008 bylo do
seznamu výrobků KLASA (potravinářský výrobek středočeského kraje) zařazeno
deset výrobků žalobkyně. 7/ Společníci žalobkyně 1. prosince 2010 rozhodli mimo valnou hromadu postupem
dle § 130 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
že se mimořádná odměna jednatele žalobkyně „ve výši 2,353.000,- Kč hrubého“ za
rok 2008, uhrazená zálohově dne 3. července 2008, žalovanému nepřiznává. 8/ Dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 4. ledna 2011 byl žalovaný vyzván
k vrácení 2,353.000,- Kč. Žalovaný tak neučinil. Soud prvního stupně - poukazuje na to, že „jistě nebylo jednoduché získat v
roce 2008 pro 10 výrobků žalobce odborné ocenění“, což „svědčí o snaze
žalovaného zvyšovat kvalitu výrobků žalobce, aby tyto byly z hlediska
perspektivy lépe uplatnitelné na trhu“, dále na „jistý“ vliv počínající
hospodářské krize na vznik účetní ztráty žalobkyně - konstatoval, že žalovaný
si počínal ve funkci jednatele žalobkyně jako řádný hospodář. Žalovaný si podle
soudu počínal v roce 2008 úspěšně, o čemž svědčí i zápis z valné hromady ze dne
30. června 2009, neboť v něm vykázaná ztráta není přičítána na vrub žalovaného. S poukazem na § 66 odst. 2 a 3 obch. zák. soud prvního stupně uzavřel, že
sporná odměna nebyla mezi stranami dohodnuta ve smlouvě o výkonu funkce, o
jejím poskytnutí tedy měla rozhodovat valná hromada žalobkyně, k čemuž nedošlo. Žalovanému tudíž nárok na odměnu ve výši 2,353.000,- Kč nevznikl a z jeho
strany došlo k bezdůvodnému obohacení, jež byl povinen vydat (§ 451 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále jen „obč. zák.“).
Avšak vzhledem k tomu, že pokyn k vyplacení zálohy na odměnu dal Z. M. (dle
soudu prvního stupně osoba ovládající žalobkyni ve smyslu § 66a odst. 3 písm. a/ obch. zák.), jehož pozice je „tak silná, že jeho úkon (…) fakticky podle
názoru soudu nahrazuje rozhodnutí valné hromady žalobce“, a s přihlédnutím k
úspěšné činnosti žalovaného jako jednatele žalobkyně minimálně ještě v
následujícím roce 2009 a ke skutečnosti, že vydání bezdůvodného obohacení bylo
vymáháno až po ukončení výkonu funkce jednatele žalovaným, by bylo vrácení
odměny žalobkyni - podle názoru soudu prvního stupně - v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně a
žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, kterou
se zamítá žaloba o zaplacení 353.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbývající části
výrok I. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni
2,000.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok první), a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý). Odvolací soud úvodem předeslal, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalovanému
bylo vyplaceno toliko 2,000.000,- Kč, nikoli žalobou uplatněných 2,353.000,-
Kč. Žalovaný se podle § 451 obč. zák. mohl obohatit jen o to, co mu bylo
skutečně vyplaceno; jen částka 2,000.000,- Kč proto představuje bezdůvodné
obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat. Žádná z okolností, jež vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, nebyla
podle názoru odvolacího soudu důvodem pro použití korektivu zásadami poctivého
obchodního styku, jenž je výjimečným prostředkem ke zmírnění či odstranění
tvrdosti zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo
krajně nespravedlivým. Z ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. dle odvolacího soudu vyplývá, že
společnost s ručením omezeným je oprávněna poskytovat nenároková plnění
statutárnímu orgánu (jednateli) pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li
plnění přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Jinak může být poskytnuto jen jako
záloha, jež musí být vrácena, není-li plnění následně aprobováno smlouvou o
výkonu funkce nebo rozhodnutím valné hromady (resp. postupem dle § 130 obch. zák.). Plnila-li společnost osobě, jež je jejím statutárním orgánem, v rozporu
se zákonem, vzniklo na straně této osoby bezdůvodné obohacení, které je povinna
společnosti vydat. Odvolací soud konečně dodal, že nárok na zaplacení 2,000.000,- Kč není
promlčen, neboť právní vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem a dle §
397 obch. zák. je promlčecí doba čtyřletá. Žalovaný napadl výslovně oba výroky rozsudku odvolacího soudu dovoláním,
odkazuje co do přípustnosti na § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací
důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí
odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou, zda lze jednání Z. M.
posoudit de facto jako rozhodnutí valné hromady žalobkyně, splňující
podmínky pro přiznání jakéhokoli plnění ve prospěch jednatele společnosti dle §
66 odst. 3 obch. zák. Dovolatel se z tohoto hlediska ztotožňuje s názorem soudu
prvního stupně, podle nějž byla pozice Z. M. natolik silná, že jeho úkon
fakticky nahradil rozhodnutí valné hromady. Dovolatel se dále ztotožňuje se soudem prvního stupně i v tom, že vrácení
odměny by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a jako takové
by nemělo požívat soudní ochrany. Hlavním důvodem požadavku žalobkyně na
vrácení odměny je skutečnost, že dovolatel dne 1. prosince 2010 oznámil Z. M. svou vůli z funkce jednatele žalobkyně odstoupit. V projednávané věci přitom
není dán důvod pro neposkytnutí plnění uvedený v § 66 odst. 3 in fine obch. zák., dle nějž společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě
přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném
porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.
Konečně dovolatel namítá i nesprávné právní posouzení otázky promlčení nároku
žalobkyně. Odměna žalovaného byla vyplacena jako část mzdy, dovolatel je tak
přesvědčen, že by se promlčení nároku mělo posuzovat podle § 107 obč. zák.,
podle něhož by byl případný nárok žalobkyně již promlčen.
Žalobkyně napadla část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl
potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, kterou se zamítá
žaloba o zaplacení 353.000,- Kč s příslušenstvím, dovoláním, odkazujíc co do
přípustnosti na § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uplatňujíc přitom dovolací
důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí
odvolacího soudu bylo v napadené části zrušeno a věc v tomto rozsahu vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v otázce, zda
má žalovaný povinnost uhradit žalobkyni nejen částku, kterou od ní fakticky
obdržel, tj. „v čistém“, ale i částku, kterou žalobkyně z celkového „hrubého“
příjmu coby plátce daně za žalovaného uhradila jako povinný odvod daně z příjmu
fyzických osob v souvislosti s neplatně přiznanou odměnou statutárního orgánu.
1/ K dovolání žalobkyně
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218
písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
Otázku výše bezdůvodného obohacení, jež má žalovaný vydat, odvolací soud
posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává,
že bezdůvodné obohacení vzniká především tak, že se majetek obohaceného
rozmnoží o nové majetkové hodnoty (srov. Zprávu o zhodnocení rozhodování soudů
SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů, projednanou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu SSR
pod zn. Cpj 48/85 a schválenou plénem Nejvyššího soudu SSR dne 22. listopadu
1985 pod zn. Pls 2/85, uveřejněnou pod číslem 25/1986 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Smyslem zákonné úpravy bezdůvodného obohacení je
poskytnout ochranu (za zákonem stanovených podmínek) tomu, kdo pozbyl určitou
majetkovou hodnotu. Zákon však nepočítá s tím, že by ji měl dostat zpět v plném
rozsahu, ale pouze v takové výši, o kterou se jí obohatil jiný subjekt. Není
tedy rozhodující, jakou hodnotu pozbyl oprávněný (z bezdůvodného obohacení),
ale o kolik se tím zvýšil majetek povinného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, či usnesení ze dne 29. září
2005, sp. zn. 29 Odo 1344/2004, které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových
stránkách Nejvyššího soudu).
Důvod připustit dovolání žalobkyně podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto
Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže
být dovolání přípustné.
2/ K dovolání žalovaného
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu, jíž byla potvrzena část výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení 353.000,- Kč s příslušenstvím, není
dovolání subjektivně přípustné, neboť touto částí rozhodnutí odvolacího soudu
nebyla dovolateli způsobena újma (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem
38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7). Nejvyšší soud je proto podle §
243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného rozsudku o
nákladech řízení před soudy obou stupňů, není dovolání objektivně přípustné,
pročež Nejvyšší soud dovolání i v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, §
218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Dovolání však není důvodné. Z ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák. se podává, že vztah mezi společností a
osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu
společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí
přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce,
byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí
mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi
společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně. Podle § 66 odst. 3 obch. zák. jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby,
jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního
předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné
hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění
neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským
výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v
souvislosti s výkonem funkce. Dovolatel se mýlí, má-li za to, že rozhodnutí Z. M. může fakticky nahradit
rozhodnutí valné hromady jen proto, že jmenovaný je osobou ovládající
žalobkyni. Tento názor zcela pomíjí samostatnou právní subjektivitu druhého ze
společníků (společnosti Příbramská uzenina a. s.), který spolu se jmenovaným
vytváří valnou hromadu společnosti. Nadto, podmínka předchozího souhlasu valné
hromady je v ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. formulována proto, aby bylo
zajištěno, že souhlas s poskytnutím plnění bude udělen zákonem předvídaným a
regulovaným způsobem, který bude završen rozhodnutím nejvyššího orgánu
společnosti, jehož platnost je přezkoumatelná soudem (viz § 131 obch. zák.; k
tomu obdobně srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010,
sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2010, pod číslem 136). Ve světle právě uvedeného a vzhledem k tomu, že o otázku poctivého obchodního
styku - jak správně dovodil odvolací soud - v projednávané věci nejde, je závěr
odvolacího soudu, podle něhož se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně
obohatil, správný. Sporná odměna pro žalovaného nebyla schválena valnou
hromadou a nebyla (a to ani následně) sjednána ve smlouvě o výkonu funkce,
podmínky pro plnění ve prospěch žalovaného určené § 66 odst. 3 obch. zák. tudíž
nebyly splněny a žalovaný je povinen plnění vrátit žalobkyni.
Jelikož sporná
odměna nebyla schválena valnou hromadou ani ujednána ve smlouvě o výkonu
funkce, nemůže na neoprávněnosti poskytnutí plnění v projednávané věci nic
změnit ani případné nenaplnění podmínek stanovených v § 66 odst. 3 poslední
větě obch. zák., jímž argumentuje žalovaný. Důvodná není ani námitka nesprávného právního posouzení otázky promlčení nároku
žalobkyně. Jelikož bezdůvodné obohacení žalovaného spočívá v neoprávněně
vyplacené odměně za výkon funkce statutárního orgánu společnosti, jde o
(kvazideliktní) závazkový vztah vypočtený v § 261 odst. 3 písm. f/ obch. zák.,
na který dopadá právní úprava promlčení podle obchodního zákoníku, včetně
ustanovení § 397, podle kterého nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak,
činí promlčecí doba čtyři roky (srov. rozsudek velkého senátu obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002,
uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 198). Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání žalovaného proti měnící části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolání
žalovaného z části odmítnuto, z části zamítnuto a žádnému z účastníků podle
obsahu spisu v dovolacím řízení jiné náklady než za neúspěšná dovolání
nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.