USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a/ I. S., a b/ D. S., obou zastoupených Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, PSČ 130 00, proti žalovaným 1/ Dražbyprost s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, K. H. Borovského 280, PSČ 403 40, identifikační číslo osoby 28741552, zastoupenému JUDr. Filipem Štípkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6, PSČ 400 01, 2/ JUDr. Manuelu Villalobosovi, se sídlem v Praze 8, V Zahradách 820/8, PSČ 180 00, a 3/ BTF Projekt, a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 29035945, zastoupenému Mgr. Petrou Jiráskovou Málkovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6, PSČ 400 01, o určení neplatnosti veřejné dražby dobrovolné, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 210/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2022, č. j. 11 Co 81/2021-250, ve znění opravného usnesení ze dne 24. června 2022, č. j. 11 Co 81/2021-254, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Soud prvního stupně – cituje ustanovení § 15 odst. 4, § 17, § 22 písm. a/ a § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ustanovení § 225, § 229 odst. 1 a 3 písm. c/, § 284, § 286, § 287, § 293 a § 295 odst. 1 a 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovení § 574 a § 1187 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – po provedeném dokazování dospěl k následujícím závěrům:
3. Žalobci v posuzované věci nemají postavení nerozlučných společníků a žalobkyně a/ není aktivně legitimována k podání žaloby, když nebyla navrhovatelem dražby, ani jinou z osob uvedených v ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Žalobkyně a/ sice vlastnila předmět dražby, avšak vlastník (pokud současně není navrhovatelem dražby) není osobou oprávněnou domáhat se vyslovení neplatnosti dražby. Z pohledu zákona o veřejných dražbách byl oprávněn vykonávat vlastnická práva k předmětu dražby druhý žalovaný (JUDr. Manuel Villalobos) jako insolvenční správce žalobkyně a/ podle § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách. Naopak žalobce b/ je ve věci aktivně legitimován, neboť ve vztahu k předmětu dražby mu náleží oprávnění ze smluvního předkupního práva.
4. V souladu s platnými opatřeními proti šíření nemoci SARS-CoV-2 bylo veřejné dražby možné konat, přičemž nebylo možné uskutečnit pouze výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci; tato úprava se však neuplatní na prodej podle insolvenčního zákona, jelikož se zde ani subsidiárně nepoužije ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). S ohledem na šíření této nemoci bylo předání předmětu dražby odloženo až do doby, kdy již neplatila žádná protiopatření. Nedošlo tedy k situaci, jež by mohla být v rozporu s dobrými mravy.
5. Dražba řádně proběhla v souladu s pokynem zajištěného věřitele prostřednictvím prvního žalovaného (Dražbyprost s. r. o.) coby dražebníka, přičemž smlouvu o provedení dražby uzavřel druhý žalovaný. Na věci nic nemění, že v momentě konání dražby byla v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobkyně a/ zjištěna pouze část pohledávky zajištěného věřitele.
6. Předmět dražby byl vydražen třetím žalovaným (BTF Projekt, a. s.), který byl oprávněn se dražby účastnit; není tedy osobou, která je z účasti na dražbě vyloučena podle § 295 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Za podstatné ovlivňování činnosti dlužnice nelze považovat okolnost, že s ní třetí žalovaný uzavřel (jednu) smlouvu.
7. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. května 2022, č. j. 11 Co 81/2021-250, ve znění opravného usnesení ze dne 24. června 2022, č. j. 11 Co 81/2021-254, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
8. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, § 2 písm. g/, § 201 odst. 1, § 293 odst. 1 a § 295 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona a na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu – se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a k odvolacím námitkám dále doplnil:
9. Žalobkyně a/ není aktivně věcně legitimována k podání žaloby, neboť okruh osob oprávněných k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dražby stanoví § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách taxativně a žalobkyně a/ do tohoto okruhu „jednoznačně“ nepatří.
10. Opatření zavedená zákonem č. 191/2020 Sb. mají kogentní povahu a jejich výčet je proto nezbytné považovat za úplný, aniž by bylo přípustné analogicky rozšiřovat jejich dopad i na situace, které zákonodárce neupravil.
11. Právní pojem zajištěného věřitele je nutné vykládat v kontextu celého insolvenčního zákona, který v § 2 písm. g/ insolvenčního zákona podává jeho legální definici. Současně není pochyb, že pohledávka zajištěného věřitele byla v insolvenčním řízení žalobkyně a/ zjištěna „v určitém rozsahu“. Zajištěnému věřiteli zůstává zachováno jeho postavení bez zřetele na výši zjištěné pohledávky a bez zřetele na později nastalé skutečnosti, včetně těch, které by mohly vést k zániku pohledávky.
12. Skutečnost, že žalobkyně a/ uzavřela se třetím žalovaným smlouvu k zajištění pohledávky další osoby, nelze považovat za podstatné ovlivňování majetkové činnosti žalobkyně a/ ve smyslu § 295 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v „celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (dovolateli označené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelé formulují otázky následovně: [1] Náležela žalobkyni a/ aktivní legitimace k podání žaloby? [2] Uplatní se v poměrech projednávané věci (veřejné dražby dobrovolné) ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., jež brání výkonu rozhodnutí prodejem nemovité věci? [3] Byl v insolvenčním řízení žalobkyně a/ zajištěný věřitel, jehož pokynem ke zpeněžení nemovitostí byl insolvenční správce vázán? [4] Byl třetí žalovaný oprávněn nabýt nemovitosti ve veřejné dražbě dobrovolné v souladu s ustanovením § 295 insolvenčního zákona?
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že posouzení aktivní legitimace žalobkyně a/ je nesprávné, neboť „dřívější taxativní povaha“ § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách je judikaturou Nejvyššího soudu prolomena ve vztahu osoby dlužníka a jeho insolvenčního správce.
15. Dovolatelé jsou toho názoru, že dražbu nebylo možné provést s poukazem na analogické použití ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb. Dražba totiž byla provedena, i když trval nouzový stav, tedy v době „plné sociálních, pracovních a finančních nejistot“, v nemovitostech mají dovolatelé též své trvalé bydliště, a proto je dražba neplatná a rozporná s dobrými mravy a základními morálními hodnotami.
16. Dále dovolatelé namítají, že v insolvenčním řízení žalobkyně a/ nebyl zajištěný věřitel, jehož pokynem ke zpeněžení nemovitostí by byl insolvenční správce vázán. Jediným zajištěným věřitelem byl třetí žalovaný; jeho pohledávka však byla zjištěna jen co do částky 200 000 Kč a ve zbylé částce byla popřena; přitom na dluh žalobkyně a/ uhradila před zahájením insolvenčního řízení částku 275 000 Kč a v roce 2020 bylo dále hrazeno na dluh částkou 200 000 Kč. Dražba se tak vůbec neměla uskutečnit, protože nebylo „pravomocně zjištěné pohledávky“ žádného věřitele.
17. Dovolatelé též argumentují, že třetí žalovaný nebyl oprávněn nabýt předmět dražby, neboť jde o osobu ve smyslu § 295 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, jež v době tří let před zahájením insolvenčního řízení podstatnou měrou ovlivňovala majetkovou činnost žalobkyně a/. Jednání třetího žalovaného totiž přivedlo žalobkyni a/ do úpadku, a proto byla „nucena“ podat insolvenční návrh. Třetí žalovaný na žalobkyni a/ vyvíjel „dlouhodobě činěný nátlak“, který měl za následek, že žalobkyně a/ uzavřela více (v dovolání označených) zástavních smluv.
18. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
19. Dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém rozsahu, tedy i v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil body II. až IV. výroku soudu prvního stupně, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a v rozsahu druhého, třetího a čtvrtého výroku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto (nákladovým) výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
20. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. K první otázce
21. K žalobě o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby je oprávněn (legitimován)– jak vyplývá z ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách – jen ten, do jehož práv bylo provedením dražby zasaženo podstatným způsobem, a současně, ten, kdo byl účastníkem dražby, navrhovatelem, osobou oprávněnou z předkupního práva k předmětu dražby, osobou oprávněnou z práva na přednostní nabytí předmětu dražby nebo osobou, k jejímuž návrhu bylo vykonatelným rozhodnutím zakázáno s předmětem dražby nakládat. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněný pod číslem 48/2015 (dále jen „R 48/2015“) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
22. V případě, že navrhovatelem veřejné dobrovolné dražby byl insolvenční správce, vychází zákon z předpokladu, že insolvenční správce navrhl dražbu jen (a teprve) tehdy, jestliže nastala nevyvratitelná právní domněnka, že předmět dražby byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně (ve smyslu ustanovení § 225 odst. 3 insolvenčního zákona), nebo jestliže bylo podle zákona možné majetek zpeněžit ještě před skončením řízení o žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty (ve smyslu ustanovení § 225 odst. 4 nebo 5 insolvenčního zákona). Kdyby však uvedený předpoklad nebyl naplněn, je nezbytné přihlédnout k tomu, že žaloba o neplatnost veřejné dobrovolné dražby je právním prostředkem (zásadně jediným) ochrany vlastnického práva toho, kdo tvrdí, že předmět dražby neměl být zahrnut do soupisu majetkové podstaty, protože to vylučuje jeho vlastnické právo k tomuto majetku, a že z hlediska ochrany vlastnického práva má přednost zachování vlastnictví jeho nositeli před peněžitou náhradou poskytovanou za jeho odnětí. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že vlastník předmětu dražby je oprávněn (věcně legitimován) – analogicky podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách – navrhnout soudu určení neplanosti veřejné dobrovolné dražby provedené na návrh insolvenčního správce, který byl podán v době, kdy ještě nenastala nevyvratitelná právní domněnka, že předmět dražby byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, nebo kdy ještě nebylo skončeno řízení o žalobě na vyloučení majetku z majetkové podstaty. K tomu srov. opět R 48/2015.
23. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s odkazovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže odvolací soud dovodil, že žalobkyně a/ není aktivně legitimována k podání žaloby, neboť navrhovatelem dražby byl druhý žalovaný jako insolvenční správce žalobkyně a/, kterému svědčilo dispoziční oprávnění k předmětu dražby. K druhé otázce
24. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. dubna 2023, sen. zn. 29 NSČR 35/2021, (které bylo vydáno po dovolateli podaném dovolání a následně uveřejněno pod číslem 34/2024 Sb. rozh. obč.) přijal a odůvodnil závěr, že ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., upravující zákaz výkonu rozhodnutí prodejem nemovité věci, je obsažené v části první, hlavě páté zákona, upravující zvláštní opatření ve vztahu k výkonu rozhodnutí a exekucím, nikoliv ve vztahu k insolvenčnímu právu. Otázka vzájemného vztahu exekučního řádu a insolvenčního zákona je řešena v ustanovení § 7 insolvenčního zákona (podle kterého lze ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce použít pro insolvenční řízení jen tehdy, jestliže na ně insolvenční zákon odkazuje). Závěr, podle něhož jsou ustanovení exekučního práva přiměřeně uplatnitelná v insolvenčním řízení, jen pokud na ně insolvenční zákon odkáže, Nejvyšší soud vyslovil již (v době před přijetím zákona č. 294/2013 Sb., který s účinností od 1. ledna 2014 změnil insolvenční zákon, včetně textu ustanovení § 7) v usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněném pod číslem 97/2013 Sb. rozh. obč.
25. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i ohledně posouzení otázky, zda bylo možno provést veřejnou dražbu dobrovolnou v době trvání zákazu provádění výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, ve kterých má povinný místo trvalého pobytu. Ke třetí a čtvrté otázce
26. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního
nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. 27. Dovolací námitky proti závěru odvolacího soudu, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobkyně a/ byl třetí žalovaný zajištěným věřitelem se zjištěnou pohledávkou a že třetí žalovaný uzavřel s žalobkyní a/ (toliko) jednu zástavní smlouvu, která podstatnou mírou neovlivnila její jinou majetkovou činnost, je ve smyslu výše řečeného nepřípustnou skutkovou polemikou s jiným skutkovým závěrem napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání proto jejím prostřednictvím nelze založit. 28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu