29 Cdo 335/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka
Dese v právní věci žalobkyně V. D., zast. advokátem, proti žalovaným 1) Ing.
L. V., 2) A. G. S., s.r.o., oba zast. advokátkou a 3) F. n. m. Č. r., zast.
advokátem, pro dlužné nájemné ve výši 66.650,-Kč a smluvní pokutu ve výši
50.987,-Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 231/96, o
dovolání žalobkyně a žalovaného 1) a 2), proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 21. května 1999, č. j. 9 Co 548/97-50, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.května 1999,
č.j. 9 Co 548/97-50, v rozsahu výroku 1.b) a v
souvisejícím výroku o nákladech řízení se zrušuje a věc se vrací v tomto
rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. V rozsahu vůči výroku 1.a) tohoto rozsudku se zamítá dovolání žalobkyně.
III. Dovolání žalovaných 1) a 2) se zamítá.
IV. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalobkyni
náklady dovolacího řízení ve výši 3.775,- Kč, do 10 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí do rukou advokáta žalobkyně.
V. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalovanému 3)
náklady dovolacího řízení ve výši 3.775,- Kč, do 10 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí do rukou advokáta žalovaného 3).
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2.dubna 1997, č.j. 10 C
231/96-25, zavázal všechny tři žalované k povinnosti zaplatit žalobkyni
společně a nerozdílně částku 117.637,- a náklady řízení ve výši 19.808,-Kč.
Vycházel ze zjištění, že žalobkyně a právní předchůdci žalovaných 1), 2)
uzavřeli dne 4.9.1992 nájemní smlouvu na pozemky, na kterých se nacházel státní
podnik K. D. s měsíčním nájemným 66.500,-Kč. Dále se dohodli pro případ
opožděného placení nájemného na smluvní pokutě ve výši 0,5% za každý den
prodlení. Státní podnik K. D. byl v rámci tzv. velké privatizace prodán
žalovanému 1) a 2) formou smlouvy o prodeji podniku ze dne 15.1.1995. Žalovaný
3) ručí podle § 477 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále
jen obch.z.), tedy podle ustanovení upravujícího ručení při uzavření smlouvy o
prodeji podniku.
Krajský soud výše uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu
prvního stupně, že návrh proti třetímu žalovanému zamítl v celém rozsahu a
návrh směřující proti žalovanému 1) a 2) zamítl ohledně částky
týkající se smluvní pokuty, tedy 50.987,-Kč. Výrok o povinnosti žalovaného 1) a
2) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 66.650,-Kč odvolací soud
potvrdil. Proti svému rozsudku připustil dovolání. V odůvodnění rozsudku
považuje za otázku zásadního právního významu, otázku převzetí závazků v
případě prodeje podniku v rámci tzv. velké privatizace.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, že žalobkyně a státní podnik K. D. uzavřeli nájemní smlouvu
na dobu určitou s platností od 1.9.1992. Předmětem nájmu byly pozemky č. 433,
434, 435/2, 438/3, 438/4 a 436 v celkové výměře 60.116 m2 v k.ú. D., které
vlastní podle výpisu na LV č. 224, vedeného u Katastrálního úřadu v L. a
rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 23.2.1992, č.j. 1311/1623/91-250
žalobkyně. Měsíční nájemné bylo sjednáno částkou 66.650,-Kč splatných vždy k
15. dni příslušného měsíce. Pro případ, že nebude nájemné placeno včas, dohodli
se účastníci smlouvy na smluvní pokutě 0,5% za každý den prodlení. Dne
15.1.1995 došlo k prodeji podniku žalovaným 1) a 2) v rámci tzv. velké
privatizace. Na ně přešli i povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy,
které však žalovaní 1) a 2) nedodrželi. Nezaplatili nájemné nejméně za měsíc
duben 1994. Žalovaní 1) a 2) byly upomínáni dopisy ze dne 11.10.1995 ,
3.1.1996 a 16.2.1996.
Odvolací soud dále dovodil, že žalovaným 1) a 2) se nepodařilo
vyvrátit vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům a jejich požadavek na
přerušení řízení nepovažoval odvolací soud za právně významný zejména proto, že
případné rozhodnutí ve věci neplatnosti dohody o nabytí předmětných
pozemků není vyřešením žádné prejudiciální otázky v souzené věci. Otázku ručení
F. n. m. Č. r. posoudil soud podle speciálního ustanovení k obchodnímu
zákoníku, tj. podle § 15 odst. 3 zákona č. 91/1992 Sb. o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby (o tzv. velké privatizaci), podle kterého F. n. m.
Č. r. neručí za závazky vzniklé po 13.8.1993. Protože předmětný závazek vznikl
až v roce 1994, návrh směřující proti F. n. m. Č. r. soud zcela zamítl.
Ujednání o smluvní pokutě, tak jak je koncipováno ve smlouvě o nájmu pozemků ze
dne 4.9.1992, považuje soud za neplatné, neboť nahrazuje úrok z prodlení, což
je v rozporu z ust. § 517 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen
o.z.). Žalobkyně proto nemá nárok na úhradu smluvní pokuty.
Proti tomuto rozhodnutí podali dovolání jako první v pořadí žalovaní
1) a 2), kteří spatřují jeho přípustnost v ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
a důvodnost v ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Rozsudku odvolacího soudu
vytýkají, že se při svém rozhodování nezabýval řešením prejudiciální otázky
spočívající v tom, zda žalobkyně je či není právoplatnou vlastnicí nemovitostí,
jejichž nájem měl být právním důvodem vzniku pohledávky. Odvolací soud se
řešením této otázky nezabýval, ačkoli v době jeho rozhodování již bylo zahájeno
řízení vedené Okresním soudem v Litoměřicích pod sp.zn. 15 C 98/97, ve kterém
se žalovaní 1) a 2) domáhají určení neplatnosti dohody o vydání pozemkových
parcel č. 434, 435/2, 438 a 433 v k.ú. D. Dovolatelé se domnívají, že řešení
této otázky je pro souzenou věc zcela nepochybně prejudiciální otázkou, zejména
ve vztahu k aktivní legitimaci žalobkyně a k právnímu titulu,
od něhož navrhovatelka odvozuje svoji pohledávku. Touto otázkou se měl
k námitce žalovaných 1) a 2) zabývat již soud prvního stupně. Podle názoru
dovolatelů je „postup odvolacího soudu spočívající v rozhodnutí v souzené věci
založeném na nesprávném právním posouzení věci v rozporu se
zásadním smyslem činnosti soudů v občanském soudním řízení, která je vyjádřena
v § 2 o. s. ř., když tato zásada mimo jiné stanoví, že soudy jsou povinny
zaměřit svou činnost k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a právem
chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na
úkor těchto osob. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že k naplnění uvedené zásady je
nezbytné, aby v rámci možností daných zákonem rozhodovali soudy tak, že jejich
rozhodnutí budou trvalým zdrojem právní jistoty účastníků kterékoli souzené
věci a nikoli zdrojem jejich budoucích rozporů\". Navrhují proto zrušení
rozsudku odvolacího soudu.
V pořadí druhé dovolání podala žalobkyně, která spatřuje přípustnost v ust. §
239 odst 2 a § 238 odst.1 písm. a) o. s. ř. ve vazbě na důvod uvedený v ust. §
241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Žalobkyně zejména nesouhlasí s názorem, že nelze
postupovat při posouzení ručení F. n. m. Č. r. podle ust. § 477 odst. 3 obch.z.
Domnívá se, že Okresní soud v Litoměřicích, který posoudil ručení F. n. m. Č.
r. podle ust. § 477 obch.z. a aplikoval ustanovení o ručení prodávajícího,
jednal správně. České závazkové právo vychází ze zásady, že s převzetím dluhu
musí dát věřitel souhlas, aby byla jeho práva chráněna. Smlouva o prodeji
podniku souhlas věřitele s převzetím dluhu nevyžaduje, ale aby nebyl věřitel
poškozen určuje, že prodávající ručí za splnění převedených závazků kupujícím.
Tím je chráněno právo věřitele. Pokud by však zákonem č. 92/1991 Sb., po novele
provedené zák. č. 224/1994 Sb. mělo být ručení prodávajícího zrušeno, pak zde
byla zrušena i jakákoli ochrana věřitele, až doposud stanovena jako jedna ze
zásad našeho závazkového práva. Dovolatelka se domnívá, že zákonodárce si musel
být vědom porušení základních práv, kdyby právě pro státní majetek předávaný
žalovaným 3), mnohdy do pochybných rukou, vyloučil zásadu ručení danou pro
všechny subjekty ust. § 477 odst. 3 obch.z. Proto se ust. § 15 odst. 3 zák.
92/1991 Sb. v platném znění nevztahuje na smlouvy o prodeji podniku, uzavírané
podle ust. § 477 obch.z., ale na jiné formy privatizace a odvolací soud tak
nesprávně právně posoudil předmětnou věc. Vedle toho žalobkyně nepovažuje
ujednání o smluvní pokutě za ujednání, které by jakkoli odporovalo občanskému
zákoníku, zvláště pak ust. § 517 o.z. Smluvní pokutu si mohou v rámci smluvní
volnosti účastníci sjednat jako institut zajištění. Z žádného ustanovení
občanského zákoníku pak nevyplývá opak. Ani v ust. § 544 a násl. o.z. o smluvní
pokutě není žádné omezení týkající se vztahu mezi úrokem z prodlení a smluvní
pokutou. Úrok z prodlení a smluvní pokuta mohou existovat vedle sebe. Pro
dokreslení žalobkyně cituje stanovisko JUDr. Zdeňka Kovaříka publikovaného v
Právních rozhledech č. 9/1999 (str. 463). Dovolatelka se domnívá, že ujednání v
nájemní smlouvě ze dne 4.9.1992 o smluvní pokutě je v souladu s občanským
zákoníkem. Z výše uvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného rozsudku a
odložení jeho vykonatelnosti podle ust. § 243 o. s. ř.
Dovolatelka ve vyjádření k dovolání žalovaných 1) a 2) poukazuje
na nepřípustnost jejich dovolání, neboť pro oba žalované je to rozsudek
potvrzující a přípustnost dovolání byla vyslovena odvolacím soudem pro řešení
otázky přechodu práv při prodeji podniku v rámci velké privatizace, která se
týká pouze žalovaného 3). Dovolání žalovaných 1) a 2) považuje za vrchol
demagogie, když se snaží narušit právní jistotu danou pravomocným správním
rozhodnutím vydaným v souladu se zákonem, čímž porušují práva a právem chráněné
zájmy žalobkyně.
Ve svém vyjádření k dovoláním ze dne 27.1.2000 se třetí žalovaný
vyjádřil, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Zejména co se
týče posouzení ručení F. n. m. Č. r. za závazky vyplývající z převodu majetku
státu na jiné osoby se domnívá, že aplikace ust. § 15 odst. 3 zákona č.
91/1992 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 224/1994 Sb. byla
správná, neboť za závazky vzniklé po 13.8.1993 F. n. m. Č. r. neručí. V
řízení pak bylo prokázáno, že smlouva o prodeji podniku byla uzavřena
15.1.1995. Dovolání žalovaných 1) a 2) považuje za nedůvodné, neboť odvolací
soud se dostatečně zabýval řešením aktivní legitimace žalobkyně ve sporu a
neshledal žádné důvody pro přerušení řízení a postupoval v souladu s ust. § 135
odst. 2 o.s.ř. Navrhuje proto aby dovolací soud obě dovolání ve smyslu
ust. § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
konstatoval, že dovolání byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), účastníky řízení řádně zastoupenými advokáty (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241 odst. 1 o. s. ř. a opírají se o možný případ přípustnosti
dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 239 odst. 1 o.
s. ř., přičemž fakticky vycházejí z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 a 2 o.
s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je zčásti důvodné (§ 243b odst.
1 o. s. ř.).
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., obsahově
konkretizovanému dovolacími námitkami žalobkyně správný (§ 243b odst. 1 o. s.
ř.), znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného právního
závěru, že ujednání smluvních stran o smluvní pokutě pro případ prodlení
dlužníka procentní částkou, je neplatné pro rozpor s ust. § 517 o.z., protože
nahrazuje úrok z prodlení. Vedle toho namítá žalobkyně nesprávnost aplikace
zákona č. 91/1992 Sb. při posuzování ručení F. n. m. Č. r., když majetek přešel
smlouvou o prodeji podniku podle ust. § 476 a násl. obch.z. a v tomto směru
připustil dovolání odvolací soud.
Otázku ručení při přechodu majetku státu na jiné osoby řeší
odchylně od obchodního zákoníku zákon č. 91/1992 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 224/1994 Sb. v ustanovení § 15
odst. 3. Podle něj se věřitel nabyvatele privatizovaného majetku může domáhat
splnění závazků vzniklých před 13.srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v
rámci velké privatizace na F. n. m. Č. r. jako prodávajícím, až po vyčerpání
všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně
výkonu rozhodnutí a konkurzu. Výslovně je stanoveno, že za závazky vzniklé po
13.srpnu 1993 F. n. m. neručí. Ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 91/1992 Sb. ve
znění po novele provedené zákonem č. 224/1994 Sb. je nutné aplikovat ve všech
případech, kdy majetek státu přechází v rámci tzv. velké privatizace z F. n. m.
Č. r. na jiné osoby, bez ohledu na to jakou zákonnou formou. I když došlo k
přechodu majetku smlouvou o prodeji podniku, je ručení F. n. m. Č. r. po
13.8.1993 vyloučeno. V předmětném sporu vznikl závazek po 13.srpnu 1993, ručení
je tedy zákonem vyloučeno. V této otázce dovolací soud považuje rozhodnutí
odvolacího soudu za správné.
Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v
ustanoveních § 544 a § 545 o.z. Smluvní pokuta je peněžitá částka,
kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní
povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1
o.z.). Smluvní pokutou lze zajišťovat jakoukoliv právní (smluvní nebo zákonnou)
povinnost, ať již se týká např. peněžitého plnění či jiného plnění. Zákon
nevylučuje možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého
závazku. Pro smluvní ujednání o smluvní pokutě předepisuje obligatorně písemnou
formu, jejíž nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty, příp. alespoň
způsobu, jakým bude stanovena (§ 544 odst. 2 o.z.). Určení výše smluvní pokuty
je zásadně věcí vzájemné dohody účastníků tohoto ujednání. V občanském zákoníku
není obsažena úprava výše smluvní pokuty, ani se zde nestanoví způsob jejího
určení. Sjednání její výše či způsobu určení je tedy věcí dohody účastníků. Je
proto možné sjednat si smluvní pokutu procentní částkou za každý den prodlení
stejně jako v případě úroku z prodlení.
Na rozdíl od smluvní pokuty, která je samostatným nárokem a
strany si ji musejí sjednat, je úrok z prodlení jako příslušenství pohledávky
(§ 121 odst. 3 o.z.) majetkovou sankcí stanovenou zákonem (§ 517 odst. 2 o.z.),
kdy věřiteli přímo ze zákona vzniká nárok v případě prodlení
dlužníka s placením peněžitého plnění na zaplacení úroku z prodlení ve
výši stanovené prováděcím předpisem - nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Smluvní
pokuta navíc vylučuje nárok na náhradu škody vzniklé z téhož porušení
povinnosti (§ 545 odst. 2 o.z.), kdežto o úroku z prodlení platí zvláštní
úprava v § 519 věta za středníkem o. z.
Z uvedených rozdílů právní úpravy smluvní pokuty a úroku z prodlení
a dále z toho, že občanský zákoník neobsahuje žádnou právní
úpravu souběhu těchto majetkových sankcí a konečně i z toho, že jde o dva různé
právní instituty (smluvní pokuta je zajišťovacím prostředkem a úrok z prodlení
zákonným důsledkem prodlení) vyplývá, že sjednají-li si účastníci závazkového
vztahu pro případ prodlení se splněním peněžitého závazku, např. zaplacení
kupní ceny, smluvní pokutu, je dlužník povinen v případě prodlení se splněním
uvedeného závazku zaplatit věřiteli sjednanou smluvní pokutu a vedle toho i
úrok z prodlení ve smyslu ust. § 517 odst. 2 o.z. Porušení téže povinnosti je
tak sankcionováno dvakrát. Z tohoto důvodu je třeba při stanovení
výše smluvní pokuty přihlédnout k tomu, aby odpovídala významu a hodnotě a
podmínkám plnění zajišťované povinnosti.
V posuzovaném případě si účastníci řízení písemně sjednali
smluvní pokutu za prodlení s placením nájemného ve výši 0,5 % z dlužné částky
za každý den prodlení. Na základě výše uvedeného nelze dospět k závěru, že
uvedené smluvní ujednání o smluvní pokutě obchází ustanovení § 517 odst. 2
o.z. a prováděcího nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a je tudíž neplatné podle §
39 obč.zák. (nárok na úrok z prodlení v zákonem stanovené výši tím není dotčen,
když vznikl přímo ze zákona). Pokud tedy existují vedle sebe nároky na smluvní
pokutu a na úrok z prodlení z téhož porušení povinnosti, je třeba pouze
posoudit, zda stanovená výše smluvní pokuty není nepřiměřeně vysoká a není tak
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 o. z.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., byl tudíž uplatněn
důvodně v rozsahu vůči žalovaným 1) a 2) ohledně částky 50.987,-Kč. Nelze-li
dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud proto
aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) tento rozsudek v uvedeném
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil v
tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaných 1) a 2) posoudil dovolací soud jako
nedůvodné. Odvolací soud ve výroku připustil dovolání proti celému svému
rozhodnutí a dovolací soud se proto zabýval důvodností celého dovolání
žalovaných 1) a 2). Námitkou žalovaných, aby bylo přerušeno řízení z důvodu
vyřešení prejudiciální otázky týkající se vlastnictví předmětných pozemků
žalobkyní, se zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Odvolací
soud postupoval v souladu s ust. § 135 odst. 2 o. s. ř., když otázku
vlastnictví žalobkyně k předmětným pozemkům posoudil, aniž by přerušil řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu vůči žalovaným 1) a 2) netrpí žádnou
jinou vadou, které by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ani mu
nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci (ust. § 241 odst. 3 písm. b) a d)
o. s. ř.). Námitky žalovaných nijak nezpochybnily nárok žalobkyně na smluvní
pokutu, ani nárok žalobkyně na nájemné. Dovolacímu soudu nezbylo než podle ust.
§ 243b odst. 1 dovolání žalovaných 1) a 2) zamítnout.
O návrhu dovolatelky na odložení vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.) dovolací soud nerozhodl, neboť k tomu
nebyl důvod.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4, věta prvá, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni a
žalovanému 3) v dovolacím řízení vznikly náklady v souvislosti s
jejich právním zastoupením advokátem (§ 6 a násl. vyhl. čl. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytovaní
právních služeb). Jednalo se o jeden úkon právní pomoci - vyjádření k dovolání
podle § 11 odst. 1 písm. k) a 1 x paušální náhrada nákladů podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2000
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová