29 Cdo 3417/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného Mgr. Martinem Petříkem, advokátem se
sídlem v Praze 2 – Vyšehrad, Svobodova 11, PSČ 128 00, proti žalovanému PhDr.
V. V., zastoupenému JUDr. Františkem Zelenickým, advokátem se sídlem v Praze 2,
Sokolská 52, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 131/2000, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2006, č. j.
9 Cmo 142/2005 - 118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 20.265,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, do rukou
jeho advokáta.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 50 Cm 38/2004 – 88, ve znění opravného
usnesení ze dne 26. ledna 2005, č. j. 50 Cm 131/2000-93, kterým tento soud
zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 13. března 2000, č. j. Sm 1/2000 – 6 tak
že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že žalovaný v podaných námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu nepopsal obsah směnečné dohody, kterou
uzavřel s žalobcem jako účastníkem směnečného vztahu. Popis vztahu se týkal
třetí osoby, stojící mimo směnkou založený vztah a z tohoto popisu nelze
dovodit žádnou výhradu proti vzniklému směnečnému závazku žalovaného vůči
žalobci. Důvodem závazku žalovaného ze směnky je podle odvolacího soudu holá
skutečnost její existence jako platné směnky vlastní [ustanovení § 75 zákona č.
191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“)].
Žalovaným prezentované okolnosti obchodního případu se synem žalobce
nepovažoval odvolací soud za důvod pro případné zproštění žalovaného závazku
vyplývajícího z předmětné směnky.
Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že směnka, ze které se žalobce
domáhá plnění (dále jen „směnka“), je vyplněna (co do nepředtištěných údajů)
samotným žalovaným. To samo o sobě, ve spojení se zjištěním o okolnostech
vystavení směnky, kdy tomuto úkonu byli přítomní jen oba účastníci tohoto
sporu, vede k závěru, že bylo vůlí žalovaného podepsat směnku, kterou mu
žalobce předložil. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že
vyslovená argumentace žalovaného v podobě pohrůžky vymáhání dlužných peněz se v
daném okamžiku nevztahovala k podpisu směnky, nebyla vyslovena s cílem vymoci
podpis směnky, nýbrž směřovala do budoucna. Pokud soud prvního stupně za tohoto
stavu dovodil, že námitka nesvobody vůle při podpisu směnky není důvodná,
shledal tento závěr správným.
S poukazem na zásadu koncentrace řízení, která platí ve směnečném řízení podle
ustanovení § 175 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
odvolací soud uvedl, že nemůže hodnotit argumenty, které vznesl žalovaný
později, popřípadě argumenty, jež výslovně v námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu neformuloval. V dané věci se uplatní zásada koncentrace
řízení ve vztahu k nedostatku vážnosti vůle, kterou soud prvního stupně jen
dovodil při zjištění okolností podpisu směnky a dále ve vztahu k tvrzení
žalovaného ohledně vynaložení sporné částky v průběhu realizace obchodního
případu. Jelikož hodnocení nedostatku vážnosti vůle bylo v odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně uvedeno zcela „nad vymezený rámec námitkového řízení“,
odvolací soud k této části odůvodnění nepřihlížel. Důvodnost námitek žalovaného
proti směnečnému platebnímu rozkazu tak nebyla prokázána, uzavřel odvolací
soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že s rozsudkem
nesouhlasí, „neboť je založen na nepravdivých tvrzeních žalobce“, podrobně
popisuje svůj momentální zdravotní stav i životní situaci, v jaké se nachází, s
tím, že podrobnosti celého případu popíše, jakmile mu to zdravotní stav
dovolí. Podáním ze dne 30. května 2007 doručeným soudu dne 31. května 2007
nahradil dovolání žalovaného advokát ustanovený mu soudem. Tvrdí, že odvolací
soud dospěl k nesprávnému závěru, „zejména spočívajícím v nesprávném právním
posouzení věci, že důvodnost námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu
rozkazu nebyla prokázána“. Poukazuje především na to, že směnka nemá žádnou
kauzu, čehož si byl žalobce vědom. Dále namítá nesvobodu a nedostatek vážnosti
vůle žalovaného při podpisu směnky.
Žalobce ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného
rozhodnutí a navrhuje dovolání zamítnout.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že směnka, ze které se
žalobce domáhá plnění, byla platnou směnkou vlastní a že z provedeného
dokazování vyplynulo, že pohrůžka vymáhání dlužných peněz se nevztahovala k
podpisu směnky a nebyla vyslovena s cílem vynutit její podpis, ale směřovala do
budoucna; stejný závěr ohledně nesvobody vůle učinil i soud prvního stupně.
Námitka dovolatele, že na něm byl podpis směnky vynucen, míří na pochybení
soudu v hodnocení důkazů a ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v
tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl
podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem
neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože v hodnocení důkazů, popřípadě
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě
věrohodnosti je logický rozpor.
Takový rozpor dovolací soud v projednávané věci neshledal. Odvolací soud
převzal ohledně nedostatku svobodné vůle žalovaného skutková zjištění soudu
prvního stupně, který hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných
souvislostech a logicky vysvětlil, které důkazy a z jakého důvodu považuje za
věrohodné a které nikoli. Jeho závěru, že se dovolateli nepodařilo prokázat
nedostatek svobody vůle při podpisu směnky, nelze proto ničeho vytýkat.
Ohledně tvrzení dovolatele o nedostatku vážnosti vůle pak odvolací soud
uzavřel, že se jím nemohl zabývat, protože nebylo součástí námitek dovolatele.
Tento závěr odvolacího soudu dovolatel nezpochybňuje a dovolací soud jej proto
nemůže přezkoumávat.
Dovolatel namítá i nedostatek kauzy směnky. K tomu dovolací soud uzavírá, že
tvrdí-li dlužník ze směnky, že směnka, kterou podepsal, nemá kauzu, musí
věrohodně vysvětlit, proč takovou směnku podepsal. V projednávané věci žalovaný
jako jediný důvod podpisu směnky v námitkách uvedl, že byl k podpisu přinucen.
Toto tvrzení se mu však nepodařilo prokázat. Neunesl tedy důkazní břemeno o
neexistenci kauzy směnky a závěru odvolacího soudu, že „důvodem závazku
žalovaného ze směnky je holá skutečnost její existence jako platné směnky
vlastní“ nelze ničeho vytýkat.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5 a § 10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, činí odměna advokáta 39.930,- Kč. Po snížení o 50
% podle ustanovení § 18 odst. 1 uvedené vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v
dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o
částku 19.965,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částkou 300,-
Kč, náleží žalobkyni 20.265,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Ivana
Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu