29 Cdo 3428/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce R. N. LLC, zastoupeného Mgr. Martinem Běhounkem, advokátem, se sídlem v
Praze 7, Přívozní 1054/2, PSČ 170 00, proti žalovanému J. B., zastoupenému Mgr.
Alexandrou Juráčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, PSČ 169
00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 464/2011, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2013, č. j. 8
Cmo 377/2012-82, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 10. července 2012, č. j. 37 Cm 464/2011-51, se
zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna
2013, č. j. 8 Cmo 377/2012-82, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č.
j. 8 Cmo 377/2012-82, potvrdil rozsudek ze dne 10. července 2012, č. j. 37 Cm
464/2011-51, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ponechal v
platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. ledna 2012, č. j. 37 Cm
464/2011-4, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 75.000,- Kč s 6%
úrokem od 1. května 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 250,- Kč a náklady
řízení.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání, neboť „je toho
názoru, že právní otázka soudů obou stupňů má být vyřešena jinak“. Dovolatel akcentuje, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. ledna
2013, sp. zn. IV. ÚS 376/2011, „bylo postupem soudu prvního stupně, který
nepřihlédnul k omluvě žalovaného, žalovanému znemožněno doplnit své podání o
důkazy a námitky, tak, aby mohl mít úspěch ve věci“. Podle dovolatele je s ohledem na ustanovení § 12 zákona č. 321/2001 Sb., o
některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., věřitel povinen při vystavení směnky zajišťující plnění
spotřebitelského úvěru postupovat takovým způsobem, aby dlužníkovi umožnil
stejnou obranu proti nabyvateli směnky, jako proti původnímu věřiteli“; to v
případě směnky vystavené na řad s ohledem na ustanovení čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, splněno není. Dále poukazuje na skutečnost, že i směnečná dohoda je svým charakterem
spotřebitelskou smlouvou podle ustanovení § 52 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pročež „nemožnost uzavřít dohodu o
vyplnění směnky na řad“ plyne i z ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. Z toho
dovozuje neplatnost „dohody o právu vyplňovacím“ podle ustanovení § 39 obč. zák. Konečně namítá, že „soudu prvního stupně muselo být známo z jeho úřední
činnosti, že žalobce nabyl tisíce směnek na řad od společnosti FINPOMOC.CZ,
přičemž jako osoba podnikající v oblasti pohledávek musel ověřovat původ těchto
směnek“ a jednal tak při nabývání směnky ke škodě směnečného dlužníka. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil. V části, ve které směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
řízení o „dovolání“ žalovaného podle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), zastavil, jelikož dovolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční
příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod
číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Z obsahu dovolání je zjevné, že neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.); o tom, že
pro uvedenou vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat, pochyb není. Srov. v
této souvislosti např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013. Závěr, podle něhož to, že „právní otázka soudů obou stupňů má být vyřešena
jinak“ (resp. „že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem
posouzena jinak“), není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přitom
Nejvyšší soud formuloval v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů
„doplňuje“, že „kauzální“ námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu
rozkazu byly neurčité (viz č. l. 5 - 6) a tato jejich vada nebyla ani v průběhu
celého řízení před soudem prvního stupně odstraněna. Výhradou, podle níž mu „postupem soudu prvního stupně (…) bylo znemožněno
doplnit podání o důkazy a námitky tak, aby mohl mít úspěch ve věci“, pak
dovolatel nevymezuje dovolací důvod (neuvádí ani právní posouzení věci, které
pokládá za nesprávné, ani v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá)
[§ 241a odst. 3 o. s. ř.)], nýbrž tvrdí existenci zmatečnostní vady podle
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.; k jejímu prověření ovšem slouží žaloba pro
zmatečnost (srov. např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna
2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud
odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu