29 Cdo 3506/2018-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a/ M. D., narozeného XY, bytem XY, a b/ R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, obou zastoupených JUDr. Jánem Legerským, hostujícím evropským advokátem, se sídlem v Trenčíně, náměstí sv. Anny 15/25, PSČ 911 01, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, se sídlem v Kunovicích, V Grni 759, PSČ 686 04, proti žalovanému PERFECT INVEST, a. s., se sídlem v Třebíči – Vnitřním Městě, Karlovo náměstí 34/28, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 27736997, zastoupenému JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, o určení neexistence právního vztahu, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 180/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 2018, č. j. 47 Co 180/2016-189, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 3 388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Rozsudkem ze dne 9. března 2016, č. j. 9 C 180/2015-119, Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ M. D. a b/ R.) domáhali vůči žalovanému (P.) určení, že neexistuje právní vztah ze smlouvy o úvěru č. 111211 ze dne 24. srpna 2011 (dále jen „smlouva o úvěru“) [bod I. výroku], a uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 16 186 Kč (bod II. výroku). K odvolání žalobců Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I.
výroku (první výrok), potvrdil jej v bodu II. výroku „ve znění“, že žalobci jsou povinni nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 16 186 Kč tak, že plněním jednoho z žalobců zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalobce (druhý výrok), a uložil žalobcům zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč tak, že plněním jednoho z žalobců zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalobce (třetí výrok).
Co do výroku o věci samé přitakal odvolací soud soudu prvního stupně v závěru, že není dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, a to ani na základě tvrzení, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek prvního žalobce uplatňuje žalovaný vůči prvnímu žalobci pohledávku ze smlouvy o úvěru přihláškou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezují na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky:
Zda žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že mezi účastníky neexistuje právní vztah ze smlouvy o úvěru, vyžaduje naléhavý právní zájem na tomto určení a zda je tento naléhavý právní zájem dán? Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentují dovolatelé ve prospěch závěru, že „podaná žaloba je žalobou na plnění v negativním slova smyslu“, u které se podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nevyžaduje.
Tím, že se soudy nezabývaly žalobou věcně a zamítly ji pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, pak dovolatelům odňaly (dle jejich názoru) možnost projednat věc před soudem. Dovolatelé rovněž míní (pro případ, že neobstojí argumentace uvedená v předchozím odstavci), že naléhavý právní zájem na požadovaném určení byl dán, jelikož prvního žalobce ohrožuje uplatnění pohledávky žalovaným v insolvenčním řízení a nemá možnost tomuto nároku jinak čelit. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že napadené rozhodnutí je co do závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Shledá-li jej dovolací soud přípustným, navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí) z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“, tedy i ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení.
Dovolání proti těmto výrokům Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatelé způsobem odpovídajícím požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezili důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se tohoto výroku zjevně netýká) a ohledně těchto výroků dovolatelé v dovolání žádným způsobem neargumentovali. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Ostatně, dovolání proti těmto výrokům není přípustné ani objektivně (srov. § 238 odst. 1 písm.
h/ o. s. ř.). V rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež potud může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že co do závěru, že určení neexistence právního vztahu ze smlouvy o úvěru se lze domáhat, jen je-li ve smyslu § 80 o. s. ř. dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k výkladu § 80 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, obsahově srovnatelného s § 80 o. s. ř. v aktuálním znění), nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 4611/2017. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá i závěr odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení není dán. Srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.
února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21), rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V judikatuře Ústavního soudu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20.
června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud též vysvětlil, že nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby [s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá (změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl)].
Z rámce ustaveného výše citovanou judikaturou nevybočuje předmětná věc ani tím, že dovolatelé pokládají předmětnou žalobu za jediný způsob obrany prvního žalobce proti přihlášce pohledávky žalovaného v insolvenčním řízení. Probíhá-li před soudem spor o zaplacení pohledávky ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem, má se dlužník proti takovému nároku bránit v rámci tohoto sporu [a nikoli mu oponovat vzájemnou určovací žalobou (žalobou o určení neexistence právního vztahu z takové smlouvy)]. V situaci, kdy podle účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nahrazuje věřitelovu žalobu o plnění přihláška pohledávky [srov. § 109 odst. 1 písm. a/ zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], je úsudek, že obrana dlužníka proti pohledávce má být vedena v rámci insolvenčního řízení, úsudkem triviálním. Ostatně, v typově shodné věci (mezi prvním žalobcem a žalovaným, ohledně jiné smlouvy) dospěl Nejvyšší soud k obdobným závěrům v usnesení ze dne 29. srpna 2018, sp. zn. 32 Cdo 1814/2018, jímž dovolání rovněž odmítl (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne
12. února 2019, sp. zn. IV. ÚS 3667/18). Zbývá dodat, že odpovídá-li způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou položenou dovolateli, ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, stává se tím bezvýznamnou i námitka, že zamítnutím žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu bylo dovolatelům odňato právo na věcné projednání žaloby. Při nedoloženém naléhavém právním zájmu totiž dovolatelé žádné takové právo neměli. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
Pro úplnost budiž v této souvislosti dodáno, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že rozsudek o zamítnutí žaloby o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, se nevykonává, takže odložení jeho vykonatelnosti podle § 243 písm. a/ o. s. ř. pojmově nepřichází v úvahu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1573/2006 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 3. dubna 2007, sp. zn. II. ÚS 310/07). Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 2. 2019
Mgr. Milan Polášek předseda senátu