29 Cdo 3506/2018-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobců a/ M. D., narozeného XY, bytem XY, a b/ R., se sídlem XY, identifikační
číslo osoby XY, obou zastoupených JUDr. Jánem Legerským, hostujícím evropským
advokátem, se sídlem v Trenčíně, náměstí sv. Anny 15/25, PSČ 911 01, Slovenská
republika, se zmocněncem pro doručování JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, se
sídlem v Kunovicích, V Grni 759, PSČ 686 04, proti žalovanému PERFECT INVEST,
a. s., se sídlem v Třebíči – Vnitřním Městě, Karlovo náměstí 34/28, PSČ 674 01,
identifikační číslo osoby 27736997, zastoupenému JUDr. Stanislavem Keršnerem,
advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 492/18, PSČ 602 00, o určení neexistence
právního vztahu, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 180/2015, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. července
2018, č. j. 47 Co 180/2016-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 3 388 Kč, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Rozsudkem ze dne 9. března 2016, č. j. 9 C 180/2015-119, Okresní soud v Třebíči
(dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ M. D. a
b/ R.) domáhali vůči žalovanému (P.) určení, že neexistuje právní vztah ze
smlouvy o úvěru č. 111211 ze dne 24. srpna 2011 (dále jen „smlouva o úvěru“)
[bod I. výroku], a uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na
náhradě nákladů řízení částku 16 186 Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku (první výrok), potvrdil jej v
bodu II. výroku „ve znění“, že žalobci jsou povinni nahradit žalovanému náklady
řízení před soudem prvního stupně ve výši 16 186 Kč tak, že plněním jednoho z
žalobců zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalobce (druhý výrok),
a uložil žalobcům zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 6 776 Kč tak, že plněním jednoho z žalobců zaniká v rozsahu tohoto
plnění povinnost druhého žalobce (třetí výrok).
Co do výroku o věci samé přitakal odvolací soud soudu prvního stupně v závěru,
že není dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, a to ani na
základě tvrzení, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek prvního žalobce
uplatňuje žalovaný vůči prvnímu žalobci pohledávku ze smlouvy o úvěru
přihláškou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci „v celém rozsahu“ dovolání,
jehož přípustnost vymezují na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, a to otázky:
Zda žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že mezi účastníky neexistuje
právní vztah ze smlouvy o úvěru, vyžaduje naléhavý právní zájem na tomto určení
a zda je tento naléhavý právní zájem dán? Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentují dovolatelé ve prospěch
závěru, že „podaná žaloba je žalobou na plnění v negativním slova smyslu“, u
které se podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nevyžaduje. Tím, že se soudy nezabývaly žalobou věcně a zamítly ji pro nedostatek
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, pak dovolatelům odňaly (dle
jejich názoru) možnost projednat věc před soudem. Dovolatelé rovněž míní (pro případ, že neobstojí argumentace uvedená v
předchozím odstavci), že naléhavý právní zájem na požadovaném určení byl dán,
jelikož prvního žalobce ohrožuje uplatnění pohledávky žalovaným v insolvenčním
řízení a nemá možnost tomuto nároku jinak čelit. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že napadené
rozhodnutí je co do závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Shledá-li
jej dovolací soud přípustným, navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)
se podává (vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí) z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“, tedy
i ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení. Dovolání proti těmto výrokům
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud
dovolatelé způsobem odpovídajícím požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezili
důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se tohoto výroku zjevně
netýká) a ohledně těchto výroků dovolatelé v dovolání žádným způsobem
neargumentovali. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu], jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017
Sb. Ostatně, dovolání proti těmto výrokům není přípustné ani objektivně (srov. § 238 odst. 1 písm.
h/ o. s. ř.). V rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci
samé, Nejvyšší soud dovolání, jež potud může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že co do závěru,
že určení neexistence právního vztahu ze smlouvy o úvěru se lze domáhat, jen
je-li ve smyslu § 80 o. s. ř. dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99,
uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k
výkladu § 80 písm. c/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, obsahově
srovnatelného s § 80 o. s. ř. v aktuálním znění), nebo např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 4611/2017. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá i závěr odvolacího soudu, že
naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení není dán. Srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz
8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96
(uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21),
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V judikatuře Ústavního soudu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95,
uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V
rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod
číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud též
vysvětlil, že nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve
smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy
důvodem k zamítnutí určovací žaloby [s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby
žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá
(změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl)]. Z rámce ustaveného výše citovanou judikaturou nevybočuje předmětná věc ani tím,
že dovolatelé pokládají předmětnou žalobu za jediný způsob obrany prvního
žalobce proti přihlášce pohledávky žalovaného v insolvenčním řízení. Probíhá-li
před soudem spor o zaplacení pohledávky ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem,
má se dlužník proti takovému nároku bránit v rámci tohoto sporu [a nikoli mu
oponovat vzájemnou určovací žalobou (žalobou o určení neexistence právního
vztahu z takové smlouvy)]. V situaci, kdy podle účinků spojených se zahájením
insolvenčního řízení na majetek dlužníka nahrazuje věřitelovu žalobu o plnění
přihláška pohledávky [srov. § 109 odst. 1 písm. a/ zákona č.
182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], je úsudek, že obrana
dlužníka proti pohledávce má být vedena v rámci insolvenčního řízení, úsudkem
triviálním. Ostatně, v typově shodné věci (mezi prvním žalobcem a žalovaným,
ohledně jiné smlouvy) dospěl Nejvyšší soud k obdobným závěrům v usnesení ze dne
29. srpna 2018, sp. zn. 32 Cdo 1814/2018, jímž dovolání rovněž odmítl (ústavní
stížnost proti tomuto rozhodnutí podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne
12. února 2019, sp. zn. IV. ÚS 3667/18). Zbývá dodat, že odpovídá-li způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou
položenou dovolateli, ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, stává se tím
bezvýznamnou i námitka, že zamítnutím žaloby pro nedostatek naléhavého právního
zájmu bylo dovolatelům odňato právo na věcné projednání žaloby. Při nedoloženém
naléhavém právním zájmu totiž dovolatelé žádné takové právo neměli. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud
nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal
bezpředmětným. Pro úplnost budiž v této souvislosti dodáno, že judikatura
Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že rozsudek o zamítnutí žaloby o určení,
zda tu právo nebo právní vztah je či není, se nevykonává, takže odložení jeho
vykonatelnosti podle § 243 písm. a/ o. s. ř. pojmově nepřichází v úvahu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo
1573/2006 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením
ze dne 3. dubna 2007, sp. zn. II. ÚS 310/07). Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 2. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu