29 Cdo 353/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti žalovanému JUDr. J. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Slavíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Wenzigova 5, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 915/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2008, č. j. 12 Cmo 373/2007-273, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 13 Cm 915/2005-231, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný dne 21. dubna 2004, č. j. Sm 2/2004-12 a usnesení ze dne 12. prosince 2006, č. j. 13 Cm 915/2005-237, kterým tento soud uložil žalovanému nahradit České republice zaplacené svědečné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15.
listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak tomu ale v projednávané věci není, neboť dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nepřipustil znalecký posudek z oboru grafologie ohledně jeho tvrzení, že podpis na směnce není jeho pravým podpisem. Z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že je povinností účastníků označit důkazy k prokázání svých tvrzení. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že provedení navrženého důkazu není ke zjištění skutkového stavu nutné, a své rozhodnutí řádně odůvodnil, využil svého práva daného mu v citovaném ustanovení.
Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. II. ÚS 236/1998). Výhrady dovolatele zpochybňující správnost soudy obou stupňů učiněných skutkových zjištění ohledně nesvobody vůle dovolatele při podpisu směnky, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Uvedený dovolací důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak se uvádí shora, použitelný není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á předsedkyně senátu