Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně CARION BOHEMIA, a. s., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 604
36, identifikační číslo osoby 63 49 42 99, zastoupené JUDr. Pavlem Holubem,
advokátem, se sídlem v Brně, Kopečná 940/14, PSČ 602 00, proti žalovanému Ing.
F. K., zastoupenému JUDr. Hynkem Applem, advokátem, se sídlem v Přerově,
Jiráskova 9, PSČ 750 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 146/2007, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2011, č.
j. 7 Cmo 87/2011-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne
1. prosince 2010, č. j. 17 Cm 146/2007-105, jímž Krajský soud v Ostravě
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. srpna 2007, č. j. 17 Sm
419/2007-12, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1,846.064,- Kč
s 6% úrokem od 22. července 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši
6.153,50,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaný
včas podanými námitkami (odůvodněními tvrzením, že žalovaný se dohodl s Ing. V.
T., že zajistí „převod avalu blankosměnky“ na svou osobu a dále že směnkou
zajištěná pohledávka zčásti zanikla, neboť byla uhrazena z výtěžku získaného
zpeněžením zastavených nemovitostí dlužníka) povinnosti uložené mu směnečným
platebním rozkazem neubránil.
Námitku, podle níž v posuzovaném případě nebyly splněny předpoklady pro vydání
směnečného platebního rozkazu, neboť již ze samotné směnečné listiny vyplývá,
že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, měl odvolací soud za opožděnou, s
tím, že k takové námitce nelze podle ustanovení § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) při rozhodování o tom, zda
bude směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, přihlížet. Přitom
zdůraznil, že koncentrační zásadě podléhají všechny hmotněprávní námitky,
přičemž pouze ke včas uplatněným námitkám lze později „přinášet nová tvrzení k
jejich objasnění, případně nové důkazy k prokázání těchto tvrzení“. Proto i v
případě, že by směnka trpěla vytýkanými „vadami“, byly by „nutnou obranou“
proti směnečnému platebnímu rozkazu – bez zřetele k tomu, zda „soud mohl či
nemohl tyto skutečnosti při prověrce listiny před vydáním směnečného platebního
rozkazu zjistit“ – jen včas podané námitky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel namítá, že soud prvního stupně „posuzoval samotné podmínky
pro vydání směnečného platebního rozkazu v rozporu s předloženou směnečnou
listinou“, z jejíhož obsahu pasivní věcná legitimace žalovaného neplyne. Za
této situace neměl být směnečný platební rozkaz vůbec vydán, když „pro žalobce
nemůže být soudním rozhodnutím ve směnečném řízení založeno více práv, než by
mu příslušelo“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného
rozhodnutí, uzavírajíc, že směnečný platební rozkaz „musí být ponechán v
platnosti“.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak,
že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom (oproti svému
mínění) Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo
dovoláním zpochybněno, zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v
rozsudku ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 4235/2009, uveřejněném pod
číslem 68/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud
vysvětlil, že rozhodne-li soud ve věci směnečným platebním rozkazem, aniž by
byly splněny formální předpoklady pro jeho vydání, jde sice z pohledu
ustanovení § 175 o. s. ř. o postup nesprávný, nicméně takto vydaný směnečný
platební rozkaz lze, jak plyne z ustanovení § 175 o. s. ř., odklidit jen k
(včasným) námitkám žalovaného, ve kterých je výhrada nesplnění formálních
předpokladů pro vydání směnečného platebního rozkazu obsažena. V poměrech
projednávané věci je přitom z obsahu spisu zřejmé, že žalovaný výhradu, jejímž
prostřednictvím by zpochybňoval naplnění formálních předpokladů pro vydání
směnečného platebního rozkazu, ve včas podaných námitkách neuplatnil (srov.
podání žalovaného na č. l. 13 až 17 spisu) a soudy nižších stupňů proto nemohly
při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti,
k této skutečnosti přihlížet.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady. Náklady dovolacího
řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v
jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5., §
10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč, a z paušální
částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o.
s. ř.) činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu