29 Cdo 3579/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Slezská 13, PSČ 120 00, proti žalovanému Mgr. J. O., advokátu, jako
insolvenčnímu správci dlužníka CE WOOD, a. s., identifikační číslo osoby 60 74
54 79, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
16 Cm 113/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 19. listopadu 2009, č. j. 7 Cmo 452/2008-110, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2009, č.
j. 7 Cmo 452/2008-110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. listopadu 2009,
č. j. 7 Cmo 452/2008-110, potvrdil rozsudek ze dne 25. července 2008, č.
j. 16 Cm 113/2005-73, jímž Krajský soud v Brně
zamítl návrh, kterým se žalobce (P.S.) domáhal vůči původní žalované (CE WOOD,
a. s.) zrušení nálezu rozhodčího senátu Společnosti pro dražby a rozhodčí
řízení, s. r. o. (dále jen „rozhodce“), ze dne 31. října 2004, sp. zn. 1/03
(dále jen „rozhodčí nález“).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 220k odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 30. června
2008, § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích
nálezů, jakož i na čl. 36 Listiny základních práv a svobod – se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, podle něhož „právo na přiměřené vypořádání v
penězích a přezkum jeho výše mají minoritní akcionáři zanikající společnosti,
tedy toto právo nesvědčí zrušované společnosti. Pokud by soud přisvědčil názoru
žalobce, dle něhož jej rozhodčí doložka ve smlouvě, jejíž stranou není,
nezavazuje, postrádala by právní úprava zakotvená v ustanovení § 220k odst. 1
obch. zák. jakýkoliv smysl.“ Současně zdůraznil, že bylo-li ve smlouvě o
rozdělení společnosti ALLWOOD, a. s. a převzetí části obchodního jmění
nástupnickou společností CE WOOD, a. s. „ujednáno, že jakékoliv spory nebo
nároky vzniklé z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou řešeny v rámci
rozhodčího řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů“, soud prvního stupně
postupoval správně, když návrh na zrušení rozhodčího nálezu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zpochybňuje správnost
právního posouzení věci co do platnosti rozhodčí doložky a existence pravomoci
rozhodce a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., když přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam ve výkladu
ustanovení § 220k odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 2008.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době
podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k
věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
V průběhu dovolacího řízení usnesením ze dne 11. února 2011, č.
j. KSBR 39 INS 228/2011-A-23, zveřejněným v
insolvenčním rejstříku dne 11. února 2011, prohlásil Krajský soud v Brně jako
insolvenční soud konkurs na majetek žalované, společnosti CE WOOD, a. s.,
přičemž okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku bylo
dovolací řízení v této věci přerušeno (jakkoli je předmětem řízení v
projednávané věci žaloba P.S. o zrušení rozhodčího nálezu, nelze přehlédnout,
že tímto rozhodčím nálezem ze dne 31. října 2004 bylo rozhodnuto o návrhu
jmenovaného, jímž se po CE WOOD, a. s. domáhal zaplacení částky 57.655,- Kč).
Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 19. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1002/2010,
o přerušení řízení vyrozuměl účastníky řízení a současně je poučil o tom, za
jakých podmínek lze v řízení pokračovat.
Krajský soud v Brně (jako insolvenční soud) k návrhu žalobce usnesením ze dne
13. listopadu 2012, č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-119, které nabylo právní moci
14. listopadu 2012, rozhodl, že v soudním řízení vedeném u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 19/16 Cm113/2005 (odvolací řízení vedené u Vrchního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 7 Cmo 452/2008, dovolací řízení vedené u Nejvyššího soudu
pod sp. zn. 29 Cdo 1002/2010) bude po právní moci tohoto rozhodnutí
pokračováno. Jelikož přezkumné jednání v insolvenční věci dlužníka již proběhlo
(29. března 2011 a 19. září 2011), Nejvyšší soud pokračoval v dovolacím řízení;
skutečnost, že výše zmíněným rozhodnutím se insolvenční správce stal účastníkem
řízení místo dlužníka, zohlednil v označení účastníků v záhlaví tohoto
rozhodnutí.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 220k odst. 1 obch. zák. (v rozhodném znění), není-li výměnný
poměr akcií spolu s případnými doplatky uvedený ve smlouvě o fúzi přiměřený, má
každý z akcionářů zúčastněné společnosti vůči nástupnické společnosti právo na
dorovnání v penězích (dále jen „právo na dorovnání“). Ustanovení § 220a odst. 5
o maximální výši doplatků se nepoužije. Smlouva o fúzi může určit, že se o
přezkoumání výměnného poměru akcií a určení výše dorovnání v penězích bude
rozhodovat v rozhodčím řízení.
Jakkoli rozhodnutí soudů nižších stupňů v projednávané věci zcela odpovídala
judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. III. ÚS 84/2005, jakož i
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2006, sp. zn. 29 Odo 499/2005),
nelze přehlédnout, že následně v reakci na rozsudek Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 28. října 2010 ve věci Suda proti České republice, stížnost č.
1643/2006, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v
usnesení ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 1387/2009, uveřejněném pod
číslem 79/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil
závěr, podle něhož rozhodčí doložka uzavřená mezi společností a hlavním
akcionářem, obsažená ve smlouvě o převzetí jmění hlavním akcionářem, ostatní
akcionáře společnosti, kteří stranou této smlouvy nejsou, nemůže zavazovat
(smlouva o převzetí jmění je v části sjednané rozhodčí doložky, zavazující
akcionáře, kteří nejsou stranou smlouvy, neplatná).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem výše zmíněným závěrům, přijatým
v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu, odporuje, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §
243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. prosince 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu