29 Cdo 36/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: F.n. m. Č. r., proti žalovanému: M. č. P. 6, zast. advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 247/95, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 1999, čj. 19 Co 284/99 - 109, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v předmětné věci, shora uvedeným napadeným usnesením, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 1. 1999, čj. 8 C 247/95 - 99 rozhodl, že řízení se zastavuje a zavázal žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.
Žalobce se po změně žaloby a jejím zpětvzetí proti původně druhému žalovanému Obec hl. m. P. domáhal na základě usnesení vlády ČR č. 195 ze dne 29. 3. 1995, obsahujícího rozhodnutí o privatizaci, uložení povinnosti žalovanému vyjmout část majetku státu - jednopatrový zděný dům včetně staveb. parcely o výměře 411 m2, vše v kat. území D., M. č. P. 6, Obec P. - z práva hospodaření státního podniku Bytový podnik v P. 6 a tento majetek převést na F.n.m. ČR.
Soud prvního stupně s odkazem na ust. § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí věci není dána pravomoc soudů a proto podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil.
K odvolání žalobce odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, jež přecházelo jeho vydání (ust. § 212 odst. 1 a 2 o. s. ř.), aniž bylo třeba nařizovat jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a došel k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud poukázal na úpravu soudní pravomoci v ust. § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. a dovodil, že zákon č. 92/1991 Sb. výslovně nezakládá soudní pravomoc a aplikace ust. § 7 odst. 2 o. s. ř. proto nepřipadá v úvahu. Občanskoprávním vztahem se rozumí vztah mající charakter soukromoprávní, tedy vztah, jehož subjekty nevystupují z pozice nositelů vykonávané svrchované moci. V posuzovaném případě je žalována M. č. P. 6 jako zřizovatel, který v rámci přenesené působnosti vykonává státní správu na úseku hospodaření s národním majetkem (ust. § 60 zákona č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších přepisů) a soud nemá pravomoc zasahovat do jejího rozhodování jako orgánu státní správy a nahrazovat tak rozhodnutí veřejnoprávní povahy, kterým je také rozhodnutí vydané při privatizaci státního majetku. V souvislosti s tím pak není rozhodující, zda žalobce uplatňuje právo majetkové či nikoliv, neboť tato otázka není pro posouzení existence soudní pravomoci právně významná.
Soud prvního stupně tedy postupoval správně, jestliže podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení pro nedostatek pravomoci zastavil, aniž by věc postoupil jinému orgánu. Podle ust. § 9 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. se na rozhodování o privatizaci nevztahují ustanovení o správním řízení a zákon svěřuje rozhodnutí o vynětí části majetku do pravomoci zakladatele, kterým je v tomto případě žalovaný, a nelze mu proto jako účastníkovi sporu věc postoupit. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňuje
důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.
Podle názoru dovolatele by mohl soud rozhodnout o nedostatku pravomoci soudu, pokud by žalobce i žalovaný byli orgány státu. V daném případě však žalobce jako orgán státu nevystupuje. F.n.m. ČR byl zřízen zákonem č. 171/1991 Sb. jako samostatná právnická osoba, oprávněná nakládat svým majetkem. Žalobce vystupuje ve věci jako soukromoprávní subjekt. Jestliže soud dospěl k závěru, že věc nespadá do pravomoci soudu, měl zároveň rozhodnout i o tom, kterému orgánu se věc postupuje.
Dovolatel dovozuje, že uplatňuje jako žalobce právo podle § 11 odst. 1 až 3 zák. č. 92/1991 Sb. v platném znění, ve věci, která se týká převodu majetku státu na jiné osoby. Jeho návrh je návrhem podle § 161 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný odmítá vydat rozhodnutí týkající se přechodu majetku na žalobce, a to majetku, s nímž dosud hospodařil státní podnik. Bez tohoto rozhodnutí nemůže žalobce ve smyslu schváleného privatizačního projektu uzavřít kupní smlouvu s předem určeným zájemcem o privatizovaný majetek. Žalobce uplatňuje majetkové právo a získání určitého nabývacího titulu pro další převod privatizovaného majetku.
Podle názoru dovolatele je dána soudní pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu podle § 7 odst. 1 o. s. ř. o nárok vycházející ze zákona č. 92/1991 Sb. ve vazbě na zákon č. 171/1991 Sb. a proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i související rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání je přípustné podle ust. § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť odvolacím soudem bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V posuzovaném případě je předmětem řízení nahrazení prohlášení vůle žalovaného uložením povinnosti žalovanému vyjmout část majetku státu z práva hospodaření státního podniku (B. p. v P. 6) a převést ji na žalobce.
Žalobce - F.n.m. České republiky - je právnickou osobou podle § 18 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.\"), neboť byl zřízen ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o F. n.m. České republiky (dále jen „Fond \"). Majetek zrušeného podniku nebo vyňatá část majetku podniku přechází na Fond (ust. § 5 odst. 1 posledně cit. zákona, ust. § 11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších přepisů).
Žalovaný - M.č.P. 6 - je jako jednotka územní samosprávy právnickou osobou podle § 18 odst. 2 písm. c) obč. zák. a v tzv. velké privatizaci vystupuje především jako zakladatel státního podniku, který má právo hospodařit s majetkem státu, jenž je předmětem privatizace. V procesu privatizace zakladatel má též specifické veřejnoprávní postavení (srov. ust. § 60 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších přepisů).
V daném případě jsou oba účastníci řízení účastníky procesu tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Akt, jímž by měl žalovaný převést vyňatou část majetku státního podniku na žalobce, je aktem v procesu privatizace podle zákona o velké privatizaci, nikoliv právním úkonem (zejména smlouvou), který by bylo možno nahradit pravomocným rozsudkem ukládajícím prohlášení vůle ve smyslu ust. § 161 odst. 3 o. s. ř. Jedná se o akt, který nelze podřadit pod věci podle ust. § 7 odst. 1 o. s. ř. a nejde rovněž o jinou věc, stanovenou zákonem ve smyslu § 7 odst. 2 o. s. ř.
Shodně s odvolacím soudem dovolací soud uzavírá, že řízení bylo nutno podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek pravomoci soudu zastavit, aniž by věc byla postoupena jinému orgánu. Zákon č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, svěřuje rozhodnutí o vynětí části majetku do pravomoci zakladatele, jímž je v tomto případě žalovaný a nelze mu proto jako účastníku řízení věc postoupit.
Napadené rozhodnutí dovolacího soudu je správné a dovolací soud musel dovolání jako neodůvodněné zamítnout (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve vazbě na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce jako dovolatel neměl úspěch, žalovanému podle spisu náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. května 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová