29 Cdo 3622/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně S. D., a. s., zastoupené JUDr. L. P., advokátem, proti žalovanému Ing. V. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně M. M. s. r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 101/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2006, č. j. 6 Cmo 149/2005-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. prosince 2006, č. j. 6 Cmo 149/2005-57, potvrdil rozsudek ze dne 29. července 2005, č. j. 40 Cm 101/2003-35, jímž Krajský soud v Ostravě určil, že žalobkyně má za úpadkyní pohledávku ve výši 90,525.808,60 Kč „z titulu práva na vrácení části poskytnuté půjčky ze smlouvy o půjčce ze dne 31. srpna 2001 a práva na zaplacení sjednaných úroků“.
Odvolací soud se - odkazuje na ustanovení § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na ustanovení § 657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterých:
1) Žalobkyně a úpadkyně uzavřely dne 31. srpna 2001 smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout úpadkyni částku 100,500.000,- Kč, a to na účet „sdělený“ úpadkyní, s tím, že úpadkyně se zavázala vrátit půjčené peněžní prostředky spolu s dohodnutým úrokem ve výši 4 % ročně ve lhůtě do 30. dubna 2002 (dále jen „smlouva“);
2) Z účtu žalobkyně „byly odepsány částky 500.000,- Kč a 100,000.000,- Kč, s tím, že částka 500.000,- Kč byla odepsána 3. října 2001 a převedena na účet Magistrátu města O. a částka 100,000.000,- Kč na označený účet společnosti A. C. R., a. s., a to dle pokynu úpadkyně ze dne 5. září 2001;
3) Pohledávka z titulu smlouvy zůstala ve vztahu k žalobkyni neuhrazena v rozsahu jistiny 87,500.000,- Kč, přičemž s připočtením sjednaných úroků činila celkem 90,525.808,60 Kč;
4) Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2002, sp. zn. 39 K 32/2002, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty byl ustaven žalovaný;
5) Žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně nevykonatelnou pohledávku ve výši 90,525.808,60 Kč, přičemž v přihlášce řádně označila věřitele, dlužníka, výši pohledávky a skutkové okolnosti, na nichž se pohledávka zakládá, a připojila listiny, z nichž měla pohledávka vyplývat;
6) Žalovaný při přezkumném jednání dne 14. května 2003 přihlášenou pohledávku popřel co do pravosti a žalobkyně na základě výzvy žalovaného podala včas žalobu na určení pravosti popřené pohledávky.
V situaci, kdy úpadkyně „poskytnuté peníze“ žalobkyni nevrátila, shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně o pravosti pohledávky ve výši 90,525.808,60 Kč správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že: 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a 2/ rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. S poukazem na obsah smlouvy zdůrazňuje, že jde o právní úkon neplatný pro neurčitost a tudíž plnění, pokud je vůbec žalobkyně provedla, je maximálně bezdůvodným obohacením. Právní titul je tak odlišný od právního titulu deklarovaného v přihlášce pohledávky a „je tedy namístě, aby pohledávka nebyla považována za zjištěnou a žaloba jako taková byla zamítnuta“.
Nesouhlasí ani se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož „finanční částka“ 100,500.000,- Kč byla úpadkyni poskytnuta, když takovéto skutkové zjištění neodpovídá obsahu spisu a nemá oporu v provedeném dokazování. Konečně dovolatel podrobně popisuje, proč shledává skutková zjištění soudů nižších stupňů nesprávnými a neúplnými, přičemž uzavírá, že „s ohledem na neúplné dokazování ve věci je řízení stiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a věc byla nesprávně právně posuzována“.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli dovolatel avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu)
polemizuje se skutkovými zjištěními, na nichž soudy nižších stupňů své právní posouzení vybudovaly. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem u dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani co do řešení otázky povahy smlouvy ze dne 31. srpna 2001 (zda jde o smlouvu o půjčce podle ustanovení § 657 obč. zák., nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení § 51 obč. zák. nebo smlouvu o úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku) [k právnímu důvodu vzniku přihlašované pohledávky srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2009, pod číslem 90].
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani řešení otázky platnosti smlouvy. Jde totiž o posouzení konkrétního právního úkonu, které nemá potřebný judikatorní přesah (je významné právě a jen pro projednávanou věc). Přitom výklad dotčeného právního úkonu (a závěr o jeho určitosti) není ani v rozporu s hmotným právem, když respektuje zásady určené ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 25a odst. 1 ZKV.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu