29 Cdo 3623/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., se sídlem v Praze 1,
Jeruzalémská 964/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 44 84 89 43, proti
žalovanému Ing. P. T., zastoupenému Mgr. Marianem Babicem, advokátem, se sídlem
v Opavě, Dolní náměstí 13/13, PSČ 746 01, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm
473/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
30. května 2013, č. j. 7 Cmo 173/2013-95, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2013, č. j. 7 Cmo
173/2013-95, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 27 Cm
473/2012-44, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. června
2012, č. j. 27 Cm 473/2012-16, ve znění usnesení ze dne 4. července 2012, č. j.
27 Cm 473/2012-28, jimž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,864.639,-
Kč s 6 % úrokem od 29. listopadu 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 9.548,80
Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 143.710,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, domáhaje se jeho změny a zrušení
směnečného platebního rozkazu. Jelikož odvolatel neuhradil soudní poplatek za odvolání [splatný vznikem
poplatkové povinnosti, tj. podáním odvolání – srov. ustanovení § 4 odst. 1
písm. b) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], soud
prvního stupně ho usnesením ze dne 3. ledna 2013, č. j. 27 Cm 473/2012-52,
vyzval, aby do pěti dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za
odvolání ve výši 143.710,- Kč. Současně ho poučil o tom, že: 1) nebude-li
soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno a
2) soud řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by
poplatníku mohla vzniknout újma, jestliže poplatník ve stanovené lhůtě sdělí
soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny
nemohl soudní poplatek dosud zaplatit. Výše uvedené usnesení bylo žalovanému
(jeho zástupci) doručeno 4. ledna 2013. Žalovaný podáním ze dne 7. ledna 2013 požádal o osvobození od soudních
poplatků, s tím, že majetkové poměry mu neumožňují uhradit tak vysokou finanční
částku. K výzvě soudu prvního stupně následně předložil „prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků (dále
jen „prohlášení“), která následně podáním datovaným 18. února 2013 dále
doplnil. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. března 2013, č. j. 27 Cm
473/2012-86, žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznal, maje za to,
že u něho nebyly splněny předpoklady vyžadované ustanovením § 138 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přitom zdůraznil, že žalovaný „soud nepřesvědčil, že na výsledky svých
majetkových poměrů neměl vliv, neboť výši dluhů si zavinil sám svým podpisem na
směnce ze dne 1. února 2005, která je předmětem tohoto řízení a kryje závazky z
podnikání. Podnikání je třeba chápat jako samostatnou činnost, při níž
podnikatel podstupuje riziko, že na jedné straně může být jeho úsilí završeno
dosažením zisku, na straně druhé však může skončit ztrátou. Pokud není
podnikatel při své činnosti úspěšný, pak v řízeních, jejichž předmětem je právě
závazek z podnikání, není tato skutečnost důvodem pro osvobození od soudních
poplatků“. V daném případě žalovaný svým ručitelským závazkem za společnost
FORECAST INT. s. r. o. (dále jen „společnost F“), jejímž byl jediným
společníkem a jednatelem, „převzal na sebe větší břemeno, než byl zřejmě
schopen unést. Nebylo by však v takovém případě spravedlivé, aby důsledky
podnikatelského rizika byly přenášeny na jiného účastníka řízení nebo na stát“. Osobu mající „angažmá“ v obchodních společnostech [žalovaný je společníkem a
jednatelem společnosti SHOT AERO, s. r. o. (dále jen „společnost S. A.“) a
členem představenstva společnosti SAPEN INT. a. s. (dále jen „společnost S. I.“)] „nelze považovat za osobu sociálně slabou, která by naplňovala podmínky
pro osvobození od soudních poplatků.
Navíc, věcí každého občana je, aby
nakládal se svými finančními prostředky tak, aby měl peníze i na případnou
úhradu soudních poplatků, pokud se rozhodne uplatnit nebo bránit některá ze
svých práv u soudu. Při posuzování majetkových poměrů žalovaného nelze ani
přehlédnout, že v řízení je zastoupen advokátem. Soud tedy předpokládá, že
zvolený advokát vykonává svou právní službu v souladu se zákonem o advokacii,
tedy že žalovaný bezpochyby za služby advokáta musí platit odměnu. Žalovaný
neprokázal (ani ze spisu to nevyplývá), že by mu zvolený advokát služby
poskytoval za sníženou odměnu nebo bezplatně“. Podle soudu prvního stupně se tak žalovanému se nepodařilo prokázat, že jeho
poměry jsou natolik nepříznivé, že odůvodňují přiznání osvobození od soudních
poplatků. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 30. května 2013,
č. j. 7 Cmo 173/2013-95, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Vycházeje z obsahu spisu a odkazuje na ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.,
odvolací soud akcentoval, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků
soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku
i k povaze uplatněného nároku. U fyzických osob bere v úvahu nejen majetkové a
osobní poměry, ale i jejich poměry sociální a zdravotní stav, a jedná-li se o
podnikatele, zohledňuje rovněž jeho podnikatelskou činnost, stav a strukturu
majetku, platební schopnost a podobně. Právě celkové zhodnocení všech těchto
okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se posléze promítá do závěru
soudu o tom, zda účastník je schopen zaplatit soudní poplatky a případně nést
další výdaje spojené s řízením. „Dospěje-li soud na základě provedeného
zhodnocení k závěru, že poměry žadatele mu nedovolují nést náklady řízení,
osvobození od soudních poplatků, ať již zcela či z části přizná. Je však třeba
zdůraznit, že je to právě a jen účastník, kdo je povinen soudu, a to zcela
věrohodným způsobem, prokázat všechny své poměry, které jsou pro posouzení jeho
žádosti rozhodné“. V poměrech dané věci shledal odvolací soud tvrzení žalovaného ohledně jeho
majetkových poměrů nevěrohodnými. V této souvislosti poukázal především na „nepravdivá“ sdělení žalovaného v
žádosti o osvobození od soudních poplatků, kdy z rozhodnutí Úřadu práce České
republiky – Krajské pobočky v Ostravě ze dne 4. prosince 2012, kterým byla
žalovanému přiznána podpora v nezaměstnanosti, zcela nepochybně vyplývá, že
žalovaný byl zaměstnán u společnosti RASCO ENG a. s. (dále jen „společnost R“)
v době od 1. listopadu 2010 do 31. října 2012; u stejného zaměstnavatele byla
zaměstnána i jeho manželka. Tuto skutečnost – pokračoval odvolací soud –
osvědčují rovněž listiny předložené žalovaným (označené jako „okamžité zrušení
pracovního poměru zaměstnancem“). „Nepravdivé“ sdělení ohledně toho, že jediným příjmem žalovaného byl příjem ve
společnosti F, „vnášejí pochybnosti“ i ohledně dalších tvrzení žalovaného, a
sice že jako společník a jednatel společnosti S. A. a člen představenstva
společnosti S. I. „nemá z činnosti v těchto firmách žádný příjem“.
Stejně
nepravdivě „vyznívá“ i tvrzení žalovaného, že „jak manželka, tak i dcera jsou
na něm závislé, a to nejen proto, že rovněž jeho manželka pobírá podporu v
nezaměstnanosti, ale je vlastnicí několika nemovitostí, které vzhledem k tomu,
že dosud s ní žije žalovaný ve společné domácnosti, užívá ke svému užitku také
on“. Proto odvolací soud uzavřel, že „žalovanému se nepodařilo prokázat, že jeho
poměry jsou natolik nepříznivé, že by přiznání osvobození od poplatkové
povinnosti, k němuž soud může přistoupit pouze ve výjimečných případech,
jsou-li proto zvlášť závažné důvody, bylo po právu“. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., zdůrazňuje, že neexistuje ustálená judikatura
Nejvyššího soudu ve vztahu k posuzování podmínek pro osvobození od soudních
poplatků podle ustanovení § 138 o. s. ř. Otázkou procesního práva, která by měla být dovolacím soudem vyřešena, je, „zda
(a případně za jakých okolností) je soud při rozhodování o osvobození od
soudních poplatků oprávněn zkoumat i jiné okolnosti, než jsou aktuální
majetkové poměry žadatele, zejména pak důvody, které žadatele přivedly do
situace znemožňující mu úhradu soudních poplatků, případně, zda je oprávněn
zkoumat majetkové poměry žadatele i zpětně – v době před podáním žádosti“. Dovolatel v prvé řadě polemizuje se správností rozhodnutí soudu prvního stupně
a v této souvislosti poukazuje na závěry formulované Ústavním soudem v
rozhodnutí ze dne 27. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12 a Nejvyšším správním
soudem v rozhodnutí sp. zn. 2Afs 28/2004. Odvolacímu soudu vytýká, že se důvody, pro které soud prvního stupně zamítl
jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nezabýval a rozhodnutí soudu
prvního stupně ze zcela odlišných důvodů potvrdil; tím porušil princip
dvouinstančnosti soudního řízení a vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Dále zdůrazňuje, že o osvobození od soudních poplatků požádal podáním ze dne 7. ledna 2013, které 25. ledna 2013 doplnil příslušným formulářem (prohlášením) a
následně k výzvě soudu ještě podáním ze dne 18. února 2013. Činil-li prohlášení o svých příjmech v roce 2013, logicky uvedl příjmy, kterých
dosahoval v době podání žádosti, tj. v roce 2013. Přitom ze zákona ani z výzvy
soudu prvního stupně ze dne 11. února 2013 neplyne, že by prohlášení mělo
zahrnovat rovněž minulé příjmy žadatele, respektive označení jeho minulých
zaměstnavatelů. To by ostatně postrádalo jakýkoli smysl, když podkladem pro
rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků má být aktuální, nikoli minulá
majetková situace žadatele. Žalovaný se před soudem nijak nesnažil svého bývalého zaměstnavatele „utajit“,
o čemž ostatně svědčí i odvolacím soudem zmiňované listiny, které žalovaný ke
své žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků doložil. Navíc je
zjevné, že pracovní poměr u společnosti R zanikl okamžitým zrušením ze strany
žalovaného (z důvodu nevyplacení mzdy).
Odvolací soud tak pochybil,
vyhodnotil-li „jako skutečnost odůvodňující nepřiznání osvobození od soudních
poplatků, to, že žalovaný ve své žádosti neoznačil zaměstnavatele, pro kterého
v době podání žádosti již nepracoval a od něhož mu neplynuly žádné příjmy“. Jako neoprávněnou hodnotí i výtku odvolacího soudu ohledně nepravdivého tvrzení
o tom, že manželka i dcera jsou na něm závislé. Ve skutečnosti dovolatel tyto
osoby pouze v příslušném formuláři označil jako osoby, k nimž má vyživovací
povinnost; taková vyživovací povinnost žalovanému plyne přímo ze zákona, a to
bez ohledu na to, zda ji žalovaný fakticky plní či nikoli. Byť v mezidobí již
bylo manželství žalovaného rozvedeno, takže vyživovací povinnost k manželce již
netrvá, v době podání žádosti byly uvedené údaje pravdivé. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (ve
znění účinném do 31. července 2013), a to v otázce dovolatelem otevřené,
týkající se výkladu ustanovení § 138 o. s. ř. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat
účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry
účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění
práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé
řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o
osvobození se však nevracejí. Nejvyšší soud v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí v usnesení ze
dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že:
„Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich
žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí
být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo
bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském
soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních
poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního
poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze
uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v
úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši
příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho
možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho
poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v
příslušném řízení předpokládaných).
U právnických osob a u fyzických osob,
které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské
nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však
též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných
výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické
poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany
žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody
(osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které
vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník
(vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky
a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím
právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud
povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném
rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je
přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou
rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. v literatuře shodně
Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953). K otázce, zda lze žadateli (účastníku) odepřít osvobození od soudních poplatků
(lhostejno, zda zcela nebo zčásti) jen proto, že jde o podnikatele, jenž nese
„podnikatelské“ či „hospodářské“ riziko, které nelze přenášet (přiznáním
osvobození) na stát, se Nejvyšší soud vyjádřil již dříve tím, že pod číslem
6/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. března 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97 (dále jen „R
6/1998“). Vedle závěru vyjádřeného v právní větě (o tom, že osvobození od
soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i fyzické
osobě - podnikateli) přitom R 6/1998 vychází především z úsudku, podle kterého
odvolací soud nesdílí právní názor soudu prvního stupně, podle něhož žalobce
jako podnikatel nese podnikatelské riziko, a protože předmět řízení souvisí s
jeho podnikatelskou činností, že již proto není dán důvod k jeho osvobození od
soudních poplatků. Z ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. nelze takový závěr
dovodit (...). Není důvodu, proč by žalobci, který je podnikatelem - fyzickou
osobou, nemohlo být za splnění zákonných předpokladů přiznáno (zcela nebo
zčásti) osvobození od soudních poplatků“. V poměrech projednávané věci je nepochybné, že odvolací soud založil dovoláním
napadené rozhodnutí na závěru ohledně nevěrohodnosti tvrzení žalovaného co do
jeho majetkových poměrů; Nejvyšší soud – vycházeje z obsahu spisu – uvedený
závěr nesdílí.
Popsal-li žalovaný v žádosti o osvobození od soudních poplatků (včetně
prohlášení a následných podáních) své majetkové poměry, včetně toho, že jeho
aktuálním příjmem je (jen) podpora v nezaměstnanosti, nelze mít tvrzení o jeho
majetkových poměrech (obecně) za „pochybná“ (či „nepravdivá“) jen proto, že
současně doložil listiny, z nichž plynulo, že byl (v době před podáním žádosti)
od 1. listopadu 2010 do 31. října 2012 zaměstnán. V tomto směru ze strany
žalovaného v žádném případě nešlo o zamlčení skutečností rozhodných pro
posouzení, zda jsou u žalovaného splněny podmínky určené ustanovením § 138 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků, když je zjevné, že listiny
potvrzující předchozí pracovní poměr žalovaný soudu sám doložil a současně z
těchto listin plyne, že pracovní poměr byl ukončen pro nevyplácení mzdy. Akceptovatelným v této souvislosti není ani (paušální) závěr odvolacího soudu
(odůvodněný právě „nepravdivostí“ údajů žalovaného o jeho příjmech) o existenci
pochybností ohledně tvrzení žalovaného, že nemá žádný příjem z činností ve
společnostech S. A. a S. I. To platí také o argumentaci odvolacího soudu co do
„nepravdivých“ informací žalovaného, že na něm jsou (finančně) závislé osoby
blízké (manželka a dcera); potud obstojí vysvětlení žalovaného, podle něhož k
označeným osobám má (v dané době měl) vyživovací povinnost (srov. ustanovení §
85 a § 91 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013). Jelikož usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle
ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne ani závěry formulované (při
výkladu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.) judikaturou Ústavního soudu (viz
např. nálezy ze dne 17. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11, ze dne 22. srpna
2013, sp. zn. I. ÚS 731/13 a ze dne 27. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.