29 Cdo 3631/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele Zemědělského družstva vlastníků Třebařov, se sídlem v Třebařově
220, PSČ 569 33, identifikační číslo osoby 47452951, zastoupeného JUDr. Evou
Hrbáčkovou, advokátkou, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, PSČ 674 01, o
zápis změny do obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích pod sp. zn. Dr 191/KSHK, o dovolání navrhovatele proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014, č. j. 14 Cmo
433/2012-233, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24.
července 2012, č. j. Dr 191-RD7/KSHK-125, Fj 24403/2012, vymazal z obchodního
rejstříku vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové, z oddílu Dr, vložky
číslo 191, V. S. coby dosavadního předsedu navrhujícího družstva a J. H. coby
dosavadního místopředsedu navrhujícího družstva (den zániku funkce 19. červenec
2012) a na jejich místo zapsal k témuž dni L. Š. jakožto nového předsedu
navrhovatele a J. O. jakožto jeho nového místopředsedu.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele,
jehož jménem jednali V. S. a J. H., změnil usnesení soudu prvního stupně tak,
že návrh zamítl.
Navrhovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho,
v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §
241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel označil rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezil rozsah, v
němž je napadá, popsal důvody dovolání a formuloval dovolací návrh, k
předpokladům přípustnosti dovolání však uvedl (vedle citace § 237 o. s. ř.)
toliko následující: „…odvolací soud (se) při řešení této společenstevní věci
odchýlil od dosud praktikovaného názoru a tedy ustálené praxe vyšších a tedy i
dovolacího soudu“ a dále „…je třeba připustit (…) dovolání navrhovatele i z
hlediska řešení právní otázky s tím, že tato otázka, tedy řízení před obchodním
rejstříkem ve spojení na shora uvedené skutečnosti, má být dovolacím soudem
posouzena jinak.“
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), byl
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje
pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části.
Argument, podle kterého se „odvolací soud při řešení této společenstevní věci
odchýlil od (…) ustálené praxe vyšších a tedy i dovolacího soudu“, může být
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se odvolací soud při jejím řešení odchýlil
(srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Takový údaj se z dovolání (posuzovaného podle obsahu) nepodává.
Argument, podle kterého má být právní otázka „dovolacím soudem posouzena
jinak“ (ve smyslu „odlišně od posouzení soudů obou stupňů“) významově
neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již
dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li
být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má
být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li
z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního
práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Srov. shodně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou
veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá
po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách; srov. i usnesení Ústavního soudu
ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné na webových stránkách
Ústavního soudu, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v
dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v
projednávané věci nedostál.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu