29 Cdo 3645/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobce JUDr. R. T., advokáta, jako správce konkursní podstaty
úpadkyně J. I., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. V. V., advokátem, proti
žalované F. M. I. s. r. o., zastoupené JUDr. I. O., advokátem, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalobce Ing. J. J., zastoupeného JUDr. M. P.,
advokátem, o zaplacení částky 250,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 368/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. dubna 2008, č. j. 8 Cmo
216/2007-384, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. dubna
2008,
č. j. 8 Cmo 216/2007-384, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti
potvrzujícímu výroku rozsudku co do částky 13,156.408,- Kč s 21 % úrokem z
prodlení z této částky od 17. dubna 1998 do zaplacení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se
potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
se žalobce domáhal více“ – žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky IV. a V.) a o znalečném (výrok VI.).
Konstatuje, že „zásadní spor mezi účastníky spočíval ve způsobu stanovení výše
vypořádacího podílu, resp. v metodě, jakou má být tato výše stanovena“, byl
soud názoru,
že výkladem ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000, nelze dospět k
jinému závěru,
než že výše vypořádacího podílu je dána mimořádnou účetní závěrkou, tedy
zjištěním účetního stavu majetku společnosti (žalované).
Po zjištění, že hodnota čistého obchodního jmění žalované stanovená účetní
metodou činila 15,098.000,- Kč a výše obchodního podílu úpadkyně v žalované
stanovená
podle společenské smlouvy dosahovala 49 % (základního jmění žalované), dospěl
soud k závěru, podle něhož výše vypořádacího podílu úpadkyně činí 7,398.020,-
Kč.
Při stanovení počátku prodlení žalované s úhradou vypořádacího podílu vycházel
soud z toho, že – jako společnice žalované – byla úpadkyně z obchodního
rejstříku vymazána dne 25. března 1999.
K odvoláním žalobce, žalované a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci
v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jednak v
napadené části zamítavého výroku – ohledně částky 13,156.408,- Kč s 21 % úrokem
z prodlení
od 17. dubna 1998 do zaplacení, ohledně 21 % úroku z prodlení z částky
7,398.020,- Kč
od 17. dubna 1998 do 24. března 1999 a ohledně 9 % úroku z prodlení z částky
7,398.020,- Kč od 25. března 1999 do zaplacení – jednak ve výroku o znalečném
(první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporné, že účast úpadkyně
v žalované zanikla prohlášením konkursu na její majetek 16. prosince 1997 a k
tomuto dni činil její podíl 48,78 %. Po zopakování a doplnění dokazování se dle
odvolacího soudu skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně změnil pouze v
tom směru, že znalci zjištěná účetní hodnota čistého obchodního jmění žalované
ke dni 16. prosince 1997 činila 15,098.000,- Kč, zatímco jeho „substanční
hodnota“ ke stejnému dni činila 42,137.000,- Kč
(při zohlednění ekologických zátěží 20,456.000,- Kč). Se závěrem znalce, podle
něhož
při výpočtu tržní hodnoty čistého obchodního jmění žalované je třeba
„zohlednit“ ekologické zátěže, se odvolací soud ztotožnil a tržní hodnotu
čistého obchodního jmění žalované
k 16. prosinci 1997 stanovil částkou 20,456.000,- Kč.
Při výpočtu výše vypořádacího podílu úpadkyně však i odvolací soud vyšel z
účetně zjištěné hodnoty čistého obchodního jmění žalované. S poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 513/2005
(veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), uzavřel, že
rozdíl ve zjištěné výši tržní a účetní hodnoty čistého obchodního jmění
žalované (jenž činí přibližně jednu čtvrtinu jeho hodnoty) nepředstavuje hrubý
nepoměr, za který by podle názoru odvolacího soudu bylo možné považovat
až nepoměr přesahující polovinu zjištěné tržní hodnoty a tudíž není třeba
přihlédnout
ke skutečné (tržní) hodnotě majetku žalované.
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že soud prvního stupně nesprávně určil
počátek prodlení žalované s úhradou vypořádacího podílu. Poznamenal, že účast
úpadkyně zanikla v důsledku prohlášení konkursu na její majetek ve smyslu
ustanovení § 148 odst. 2 obch. zák. Zákon váže povinnost vyplatit vypořádací
podíl na splnění povinnosti společnosti provést dispozici s uvolněným obchodním
podílem tak, že tato povinnost a tomu odpovídající právo vzniká bez zbytečného
odkladu po provedené dispozici. Z údajů o žalované
v obchodním rejstříku vyplynulo, že uvolněný obchodní podíl úpadkyně byl
převeden dne
4. března 1999. Určil-li soud prvního stupně jako datum rozhodné pro vznik
povinnosti vyplatit vypořádací podíl datum 25. března 1999, kdy byly do
obchodního rejstříku zapsány důsledky převodu (změna v osobách společníků
žalované, ve výši jejich vkladů a obchodních podílů), je – podle názoru
odvolacího soudu – jeho úvaha o počátku prodlení žalované s úhradou
vypořádacího podílu správná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody
podle ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné právní posouzení věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel brojí proti tomu, jakým způsobem znalec při zjišťování výše čistého
obchodního jmění žalované postupoval. Zdůrazňuje, že znalecký posudek byl v
projednávané věci stěžejním důkazem pro rozhodnutí ve věci samé a přestože
otázka správnosti postupu při zpracování znaleckého posudku je otázkou
procesněprávní, musel soud při převzetí závěrů znalce posoudit i to, zda znalec
při vyhotovování znaleckého posudku nevybočil
ze zákonných mezí. Posouzení této otázky pak mělo podle dovolatele jednoznačný
vliv
na rozhodnutí ve věci samé, přičemž otázka případného pochybení znalce při
zpracování znaleckého posudku je otázkou, „která svou povahou přesahuje rámec
tohoto řízení“. Dovolatel se proto domnívá, že i jeho námitky vůči postupu
znalce jsou „argumentací uplatněnou v režimu dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.“.
Konkrétně dovolatel znalci vytýká, že ačkoli byl ustanoven soudem a pouze soud
mohl znalci „uvést skutečnosti, z nichž má vycházet, k čemu má přihlédnout a s
čím
se vypořádat“, znalec „zohlednil“ i žádost žalované, aby do ocenění byly
zahrnuty výsledky probíhajícího ekologického auditu. Tím, že se znalec rozhodl
zohlednit tyto skutečnosti „pouze na žádost“ jedné ze stran sporu, stal se jeho
postup „zcela nepřípustným“.
Žalovaná tvrdila znalci skutečnosti, které jinak v řízení vůbec tvrzeny nebyly
a znalec se tím, že tyto skutečnosti zohlednil, dopustil „zcela zásadního
pochybení“. Taktéž
se vedle zadaného úkolu pustil i do hodnocení právních otázek, neboť posouzení
toho,
zda žalovaná o ekologické zátěži při zpracování privatizační nabídky věděla,
nepřísluší znalci, ale výhradně soudu.
Dovolatel nesouhlasí ani s tím, aby do tržního ocenění čistého obchodního jmění
žalované byly zahrnuty náklady na odstranění ekologických zátěží. Má za to, že
„právní“ závěry odvolacího soudu, podle kterých náklady na odstranění
ekologických zátěží nebyly zohledněny při ceně nabídnuté žalovanou při
privatizaci podniku, jsou nesprávné.
Podle dovolatele nejsou žádné důvody pro to, aby hodnota čistého obchodního
jmění vypočtená substanční metodou byla snižována o teoretické náklady na
odstranění ekologické zátěže. Substanční metodou zjištěná hodnota „vlastního
jmění podniku“ tak podle dovolatele ve skutečnosti k rozhodnému dni činila
42,137.000,- Kč. Tato hodnota je v hrubém nepoměru s hodnotou zjištěnou metodou
účetní hodnoty společnosti, takže při stanovení výše vypořádacího podílu je k
ní (i dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2007,
sp. zn. 29 Odo 513/2005) třeba přihlédnout.
Za zásadně významnou dovolatel považuje otázku, zda lhůtu šesti měsíců,
uvedenou
v § 113 odst. 6 obch. zák., lze vztáhnout i ke splatnosti vypořádacího podílu,
jakožto „maximální“ lhůtu splatnosti vypořádacího podílu. Otázku splatnosti
vypořádacího podílu
ve společnosti s ručením omezeným totiž – podle názoru dovolatele – soudy
vyřešily
v rozporu s hmotným právem.
Podle názoru dovolatele lze na splatnost vypořádacího podílu aplikovat
ustanovení
§ 14 odst. 1 písm. g/ zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též
jen „ZKV“).
„I pokud by tomu tak nebylo a vypořádací podíl by byl splatný dle § 150 odst. 3
obch. zák.“, dovolatel namítá, že zákonný požadavek „bez zbytečného odkladu“ se
na splatnost vypořádacího podílu nevztahuje, neboť je třeba vycházet z
ustanovení § 113 obch. zák., upravující dispozici s uvolněným obchodním
podílem, na které odkazuje ustanovení
§ 150 odst. 3 (správně odst. 4) obch. zák. Jelikož s uvolněným obchodním
podílem je třeba naložit do šesti měsíců od ukončení účasti společníka ve
společnosti, je dovolatel přesvědčen,
že stejná lhůta se vztahuje i na splatnost vypořádacího podílu. Vypořádací
podíl úpadkyně tak byl splatný nejpozději ve lhůtě šesti měsíců od prohlášení
konkursu, tedy nejpozději
16. června 1998.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvrací námitky dovolatele, rozhodnutí soudů
obou stupňů má za věcně správná a navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné
„zamítnuto“.
Dovolání v projednávané věci může být přípustné toliko podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda
dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně
uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění
(zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní
otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo
v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl
z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci
(v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s
hmotným právem.
Pro posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci proto nemohou být
významné výhrady dovolatele proti postupu a závěrům soudního znalce. Námitkami,
že znalec „zohlednil“ i žádost žalované, aby do ocenění byly zahrnuty i
výsledky probíhajícího ekologického auditu a že posuzoval, zda žalovaná o
ekologické zátěži
při zpracování privatizační nabídky věděla, nevystihuje dovolatel ohlášený
dovolací důvod, nýbrž polemizuje se závěry znaleckého posudku. Uplatňuje tak
dovolací důvod vymezený
v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání přípustného podle
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici. Nadto lze uvést, že
ustanovení § 127 odst. 3
o. s. ř. přímo předpokládá součinnost účastníků řízení (popř. i dalších osob)
při zpracování znaleckého posudku a že otázka, zda žalovaná o ekologické zátěži
při zpracování privatizační nabídky věděla, nebyla z hlediska závěru znaleckého
posudku nikterak významná.
V řešení otázky hrubého nepoměru mezi hodnotami čistého obchodního jmění
žalované stanovenými různými znaleckými metodami Nejvyšší soud zásadní právní
význam neshledává, neboť jde o posouzení konkrétních číselných hodnot, které má
význam právě
a jen pro projednávanou věc, nikoli z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(pro jejich judikaturu). Závěr odvolacího soudu, podle něhož rozdíl ve výši
čtvrtiny hodnoty čistého obchodního jmění žalované nepředstavuje hrubý nepoměr
(ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29
Odo 513/2005), neshledává Nejvyšší soud ani rozporným s hmotným právem.
V rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
co do částky 13,156.408,- Kč s 21 % úrokem z prodlení z této částky od 17.
dubna 1998
do zaplacení, proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm.
c/ o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí však Nejvyšší soud spatřuje –
a v tomto rozsahu shledává dovolání přípustným – v řešení otázek splatnosti
vypořádacího podílu ve společnosti s ručením omezeným a důsledků nedodržení
lhůty k dispozici s uvolněným obchodním podílem pro výplatu vypořádacího
podílu.
Vzhledem k datu zániku účasti úpadkyně v žalované (16. prosince 1997) je pro
další závěry Nejvyššího soudu – v mezích přípustného dovolání – rozhodný výklad
obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Ke splatnosti nároku společníka společnosti s ručením omezeným na vypořádací
podíl ustanovení § 150 odst. 4 obch. zák. v rozhodném znění stanovilo:
Společnost je povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté,
co splnila povinnost podle § 113 odst. 5 nebo 6, pokud byl splacen vklad
společníka. Jestliže vklad společníka v době splnění povinnosti podle § 113
odst. 5 nebo 6 splacen není,
je společnost povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu po
splacení tohoto vkladu.
Ke způsobu naložení s uvolněným obchodním podílem pak ustanovení § 113 odst. 5
a odst. 6 v rozhodném znění stanovilo:
Obchodní podíl (§ 114) vyloučeného společníka může společnost převést na jiného
společníka nebo třetí osobu. O převodu rozhoduje valná hromada (odstavec pátý).
Nedojde-li k převodu obchodního podílu podle odstavce 5, rozhodne valná hromada
do šesti měsíců ode dne, kdy k vyloučení společníka došlo, buď o snížení
základního jmění o vklad vyloučeného společníka, nebo o tom, že ostatní
společníci převezmou jeho vklad v poměru svých obchodních podílů, jinak ji může
soud i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci (odstavec šestý).
Nejprve je však třeba vypořádat se s námitkou dovolatele, že na pohledávku
úpadkyně z vypořádacího podílu dopadá ustanovení § 14 odst. 1 písm. g/ ZKV, jež
k účinkům prohlášení konkursu v rozhodném znění stanovilo (a dosud stanoví), že
nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z
podstaty, považují se v konkursu
za splatné.
K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že citované ustanovení na pohledávku úpadkyně
na vypořádání účasti v žalované nedopadá. Toto ustanovení se totiž vztahuje k
pohledávkám, které zde jsou (existují) před prohlášením konkursu. Pohledávka
úpadkyně za žalovanou na vyplacení vypořádacího podílu před prohlášením
konkursu neexistovala. Naopak,
tato pohledávka vznikla až právě v důsledku konkursu. Důsledkem prohlášení
konkursu
na majetek úpadkyně tak byl vznik, nikoli „zesplatnění“ pohledávky na
vypořádání účasti úpadkyně v žalované.
Důvodem, pro který nelze účinky konkursu, upravené v § 14 odst. 1 písm. g/ ZKV,
vztáhnout na splatnost pohledávky na vypořádání účasti společníka ve
společnosti s ručením omezeným, je i to, že splatnost takové pohledávky je
výslovně upravena obchodním zákoníkem, a to způsobem, který ji váže na
součinnost společnosti. Jinými slovy, nárok
na vypořádací podíl se zásadně nemůže stát splatným bez toho, aby společnost,
resp. její valná hromada, rozhodla o tom, kterým ze způsobů uvedených v § 113
odst. 5 a 6 obch. zák. bude naloženo s uvolněným obchodním podílem společníka,
jehož účast ve společnosti zanikla.
Splatnost pohledávky úpadkyně na vypořádací podíl nenastala současně s jejím
vznikem (prohlášením konkursu dne 16. prosince 1997), nýbrž od tohoto data
počala žalované běžet šestiměsíční lhůta pro naložení s obchodním podílem
úpadkyně.
Na tomto základě – vycházeje i z toho, že účinky prohlášení konkursu nastávají
bez ohledu na právní moc rozhodnutí o jeho prohlášení – Nejvyšší soud uzavírá,
že podle
§ 150 odst. 4 obch. zák. v rozhodném znění byla společnost s ručením omezeným
povinna vyplatit společníkovi vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté, kdy
provedla dispozici s jeho uvolněným obchodním podílem. Toto ustanovení
nepochybně vychází z toho,
že zákon společnosti stanoví povinnost naložit s uvolněným obchodním podílem
způsobem stanoveným zákonem do šesti měsíců ode dne, kdy k zániku účasti
společníka došlo.
Lhůta pro dispozici s obchodním podílem úpadkyně uplynula dne 16. června 1998.
Žalovaná však s obchodním podílem úpadkyně naložila až v březnu 1999; v
obchodním rejstříku se pak tato skutečnost odrazila dne 25. března 1999. V
projednávané věci je proto třeba dále vyřešit otázku, jaké důsledky má
nedodržení zákonné lhůty pro dispozici s uvolněným obchodním podílem pro
splatnost vypořádacího podílu úpadkyně.
Skutečnost, že žalovaná nedodržela zákonnou lhůtu pro dispozici s uvolněným
obchodním podílem, nelze přičítat k tíži úpadkyně. Je tomu tak již proto, že
úpadkyně,
která je – z pohledu nároku na vypořádací podíl – věřitelkou žalované, nemohla
nijak ovlivnit dobu, jež uplynula od zániku její účasti v žalované do dispozice
s uvolněným obchodním podílem. Právě z tohoto důvodu omezuje ustanovení § 113
odst. 6 obch. zák. tuto dobu maximální zákonnou lhůtou šesti měsíců.
Jak se uvádí shora, při výkladu ustanovení § 150 odst. 4 obch. zák. v rozhodném
znění je nezbytné mít na paměti, že obchodní zákoník při stanovení okamžiku
splatnosti vypořádacího podílu společníka ve společnosti s ručením omezeným
vychází (logicky) z toho, že společnost zákonnou lhůtu pro dispozici s
uvolněným obchodním podílem dodrží.
Ustanovení § 150 odst. 4 obch. zák. v rozhodném znění je proto – v souladu s
omezením zakotveným v ustanovení § 113 odst. 6 obch. zák. – třeba vykládat tak,
že lhůta „bez zbytečného odkladu“ počíná běžet vždy od okamžiku, kdy bylo s
uvolněným obchodním podílem zákonem předvídaným způsobem naloženo, nejpozději
však ode dne, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta pro dispozici s uvolněným
obchodním podílem, stanovená § 113 odst. 6 obch. zák.
Názor odvolacího soudu, podle něhož se vypořádací podíl úpadkyně stal splatným
až k datu zápisu dispozice žalované s uvolněným obchodním podílem úpadkyně v
obchodním rejstříku bez ohledu na to, že v projednávané věci již dříve (16.
června 1998) marně uplynula lhůta stanovená v § 113 odst. 6 obch. zák., ve
světle právě uvedeného závěru dovolacího soudu nemůže obstát.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení splatnosti žalobou
uplatněného nároku není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. byl (ohledně této otázky) uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. – v té části výroku
ve věci samé,
kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 21 %
úroku z prodlení z částky 7,398.020,- Kč od 17. dubna 1998 do 24. března 1999 a
co do
9 % úroku z prodlení z částky 7,398.020,- Kč od 25. března 1999 do zaplacení
a v závislých výrocích o nákladech řízení – zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení soud znovu posoudí, kdy – v důsledku uplynutí lhůty
„bez zbytečného odkladu“ – nastalo prodlení žalované s úhradou vypořádacího
podílu úpadkyně a rozhodne, od kterého dne a v jaké výši náleží úpadkyni úrok z
prodlení.
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu