29 Cdo 3651/2017-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně E.ON Energie, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A.
Gerstnera 2151/6, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené
Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ
110 00, proti žalovanému M. O., narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky
27.853 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C
14/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.
března 2017, č. j. 21 Co 55/2017-38, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2017, č. j. 21 Co 55/2017-38,
a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. února 2017, č. j. 5 C
14/2017-29, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným Okresnímu soudu
ve Znojmě dne 3. listopadu 2016, se žalobkyně (E.ON Energie, a. s.) domáhala po
žalovaném (M. O.) zaplacení částky 27.853 Kč s příslušenstvím, a to z titulu
neuhrazených dodávek elektřiny realizovaných v období od 16. září 2014 do 24.
března 2015 na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny č.
9550306957, kterou účastníci uzavřeli dne 30. března 2013.
Usnesením ze dne 3. února 2017, č. j. 5 C 14/2017-29, Okresní soud ve Znojmě–
odkazuje na ustanovení § 140c a § 141a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze zjištění, podle
kterého Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. září 2014, č. j. KSBR 29 INS
18166/2014-A-11, (mimo jiné) zjistil úpadek žalovaného – řízení zastavil (bod
I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(bod II. výroku).
Přitom zdůraznil, že v projednávané věci je předmětem řízení pohledávka
týkající se majetkové podstaty dlužníka (žalovaného), která má být uplatněna
přihláškou v insolvenčním řízení. Jelikož žalobkyně podala žalobu v době, kdy
trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, nezbylo soudu než řízení zastavit.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. března 2017, č. j. 21 Co 55/2017-38,
k odvolání žalobkyně potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého bylo nutné
probíhající řízení zastavit podle § 141a insolvenčního zákona. V této
souvislosti odvolací soud uvedl, že insolvenční řízení je speciálním soudním
řízením ve vztahu k civilnímu řízení nalézacímu a je proto vyloučeno, aby
paralelně bylo vedeno vedle řízení insolvenčního také řízení nalézací, ve
kterém by byl uplatňován vůči dlužníku nárok, jenž měl být uplatněn v
insolvenčním řízení. Výjimkou z této zásady jsou pouze pohledávky taxativně
uvedené v § 168 a § 169 insolvenčního zákona.
Jelikož předmětná pohledávka žalobkyně takovou pohledávkou není, měla ji v
souladu s ustanovením § 248 insolvenčního zákona uplatnit v insolvenčním řízení
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Za nesprávný má dovolatelka především právní závěr odvolacího soudu, podle
kterého měla svou pohledávku uplatnit v souladu s ustanovením § 248
insolvenčního zákona v insolvenčním řízení. Potud odvolací soud zjevně
přehlédl, že v době zjištění úpadku pohledávka dovolatelky ještě neexistovala
(vznikla až v období po zjištění úpadku) a nebylo ji tak možné ani přihlásit do
insolvenčního řízení. Dovolatelka dále zdůrazňuje, že sporná pohledávka z titulu neuhrazené dodávky
elektrické energie není pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168
insolvenčního zákona) ani pohledávkou postavenou na roveň takové pohledávce (§
169 insolvenčního zákona). Jelikož nemůže být uhrazena z majetkové podstaty
dlužníka (žalovaného), není zde dán ani zákaz zahájit vůči dlužníkovi soudní
řízení podle § 140c insolvenčního zákona. Ze stejného důvodu pak nelze
probíhající řízení ani zastavit podle § 141a insolvenčního zákona. V této
souvislosti dovolatelka též podotýká, že kdyby nemohla uplatnit svou pohledávku
v insolvenčním řízení a současně ani v řízení občanskoprávním, bylo by jí
upřeno právo na soudní ochranu a s tím spojené právo na spravedlivý proces,
zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod
2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v řešení
dovolatelkou předestřené právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení § 140c a §
141a insolvenčního zákona) je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu. Pro věc rozhodná ustanovení insolvenčního zákona (jež od zahájení insolvenčního
řízení na majetek žalovaného do vydání napadeného usnesení nedoznala změn)
znějí následovně:
§ 140c
Nově zahájená řízení
V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a
rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové
podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na
které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o
incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení
neuspokojují (§ 170). § 141a
Právní moc rozhodnutí o úpadku
Po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný
orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu
s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a) a podle § 140c.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle kterých:
1/ Uplatní-li věřitel vůči dlužníku u obecného soudu žalobou pohledávku, která
má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (aniž by šlo o incidenční
spor), nebo pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na
přihlášenou (aniž by šlo o incidenční spor), anebo pohledávku, která se v
insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 insolvenčního zákona), teprve v době,
kdy již trvají účinky rozhodnutí o úpadku (po okamžiku zveřejnění rozhodnutí o
úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku), jde o porušení zákazu formulovaného
v § 140c insolvenčního zákona. Logicky však v takovém případě nenastanou účinky
přerušení řízení dle § 140a insolvenčního zákona; není totiž splněna podmínka,
aby řízení o žalobě u obecného soudu probíhalo k okamžiku zveřejnění rozhodnutí
o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku. Za předpokladu, že stále trvají
účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud
povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a insolvenčního zákona,
bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem,
reorganizací nebo oddlužením. Přitom není vyloučeno, že obecný soud bude
aplikovat (musí aplikovat) ustanovení § 141a insolvenčního zákona (coby
důsledek porušení zákazu plynoucího z § 140c insolvenčního zákona) v situaci,
kdy žaloba o pohledávce bude nepřípustně podána dokonce až po právní moci
rozhodnutí o úpadku (kdykoli později, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku). K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016, uveřejněného pod číslem 128/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. 2/ Z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených v § 170
insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později
(poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží (srov. §
185 insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které věřitel, jemuž
insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním
přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo pohledávky za
majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel
neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle § 203 insolvenčního
zákona, a pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku respektive po
uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a
které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou
podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169
insolvenčního zákona. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29
NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
V poměrech projednávané věci se pak takto ustavené judikatorní závěry promítají
následovně:
Jestliže sporná pohledávka, jejíž úhrady se žalobkyně domáhá podanou žalobou,
měla podle tvrzení obsažených v žalobě vzniknout až po rozhodnutí o úpadku
žalovaného dlužníka (v posuzovaném případě šlo o dlužné platby za dodávky
elektřiny provedené v období od 16. září 2014 do 24. března 2015, přičemž o
úpadku dlužníka bylo rozhodnuto dne 16. září 2014) a současně taková pohledávka
není zahrnuta v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a
pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního
zákona, jde o pohledávku, která se v insolvenčním řízení žádným způsobem z
majetkové podstaty dlužníka neuspokojuje. Taková pohledávka nemusela být v
insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a režim ustanovení § 140c
insolvenčního zákona se na ni zjevně nevztahuje. Jinak řečeno, jestliže ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka (žalovaného)
neexistovala (byť dosud jako nesplatná či jako vázaná na podmínku) sporná
pohledávka, nemohla ji žalobkyně ani přihlásit do insolvenčního řízení
dlužníka. Podání žaloby o zaplacení takové pohledávky pak nemůže představovat
ani porušení zákazu formulovaného v ustanovení § 140c insolvenčního zákona.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (podle kterého muselo být řízení
o podané žalobě zastaveno podle § 141a insolvenčního zákona) z pohledu shora
uvedených závěrů neobstojí (není správné), Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené rozhodnutí zrušil;
jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Jen pro úplnost (a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení)
Nejvyšší soud dodává, že v mezidobí (po podání dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu) bylo insolvenční řízení dlužníka skončeno (usnesením ze dne
27. června 2019, č. j. KSBR 29 INS 18166/2014-B-67, Krajský soud v Brně zrušil
konkurs na majetek žalovaného po obdržení zprávy insolvenčního správce o
splnění rozvrhového usnesení).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu