ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobkyně společnosti INTEREKO V. M., spol. s r. o., se sídlem ve
Valašském Meziříčí, Náměstí 84, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 62 30 48
01, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Radlická 28/663, PSČ 150 00, proti žalované společnosti ČKD ENERGY, a. s., se
sídlem v Praze 9, Kolbenova 609/40, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 64 94
95 75, zastoupené JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Štefánikova 29, PSČ 150 00, o zaplacení 60,000.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 131/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2010, č. j. 8
Cmo 133/2009-328, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení 187.740,- Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 9. prosince 2008, č. j. 51 Cm 131/2005-220, ve znění usnesení ze dne 28. ledna 2009, č. j. 51 Cm 131/2005-229 a usnesení ze dne 28. ledna 2009, č. j. 51
Cm 131/2005-231, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení
60,000.000,- Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni zaplatit náhradu nákladů
řízení (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 15. ledna 2004 uzavřely právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná
inominátní smlouvu (dále jen „inominátní smlouva“). 2) V článku 1 odst. 1 inominátní smlouvy bylo uvedeno, že žalovaná má zájem
odkoupit akcie společnosti ČKD PRAHA HOLDING, a. s. (dále jen „společnost ČKD“). 3) V článku 2 odst. 1 inominátní smlouvy se žalovaná zavázala, že poté, co
získá akcie společnosti ČKD (dále jen „akcie“), zajistí z titulu svého
majoritního majetkového podílu ve společnosti ČKD, aby mezi společností ČKD a
žalobkyní byla uzavřena mandátní smlouva specifikovaná v článku 3 (vymáhání
pohledávek společnosti ČKD žalobkyní za úplatu). 4) V článku 4 inominátní smlouvy nazvaném „povinnost mlčenlivosti“, se smluvní
strany dohodly na tom, že všechny informace, o nichž se dozvědí v rámci
smluvního vztahu založeného touto smlouvou, jsou informacemi přísně důvěrnými. Každá smluvní strana se proto zavázala, že
- během trvání právního vztahu založeného touto smlouvou a též během tří
let po jeho ukončení bude uchovávat v důvěrnosti jakékoliv informace získané v
souvislosti s uzavřením této smlouvy a trváním vztahu touto smlouvou
založeného,
- zabezpečí, že jakákoliv třetí strana, které budou po dohodě smluvních
stran této smlouvy takové informace zpřístupněny, dodrží závazek mlčenlivosti
ve smyslu tohoto ustanovení. 5) V článku 5 inominátní smlouvy nazvaném „smluvní pokuta“ se smluvní strany
dohodly, že poruší-li kterákoliv smluvní strana povinnost mlčenlivosti podle
článku 4, bude povinna zaplatit druhé smluvní straně smluvní pokutu ve výši
10,000.000,- Kč (odstavec 1), a že nesplní-li žalovaná svůj závazek podle
článku 2 odst. 1, ač nabude akcie, zavazuje se žalobkyni zaplatit smluvní
pokutu ve výši 50,000.000,- Kč (odstavec 3). 6) Podle článku 6 inominátní smlouvy se tato smlouva ruší, nestane-li se
žalovaná majitelem akcií nejpozději do 30. září 2004. 7) Dne 15. ledna 2004 uzavřely právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná
mandátní smlouvu (dále jen „mandátní smlouva“), kterou se právní předchůdkyně
žalobkyně zavázala za úplatu zařídit pro žalovanou obchodní záležitost
spočívající v organizačním a finančním poradenství ve výběrovém řízení na
prodej akcií. 8) Dne 20. února 2004 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně, žalovanou a
dceřinou společností žalované - společností FITE-DV, a. s., identifikační číslo
27 11 72 01 (dále jen „dceřiná společnost“), uzavřena trojstranná smlouva o
převodu práv a povinností z mandátní smlouvy. Na základě této smlouvy vstoupila
dceřiná společnost místo žalované do práv a povinností mandanta. V článku 2
odst.
2 vyslovila žalobkyně s postoupením veškerých práv a povinností z
mandátní smlouvy souhlas. Důvodem uzavření této smlouvy byla podle článku 2
odst. 1 mimo jiné skutečnost, že žalovaná neměla zájem nadále se účastnit
výběrového řízení na prodej akcií a že dceřiná společnost měla zájem do
výběrového řízení vstoupit. Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že uplatněné právo na smluvní
pokutu ve výši 50,000.000,- Kč žalobkyni nevzniklo, neboť žalovaná neporušila
svůj závazek spočívající v zajištění uzavření smlouvy o vymáhání pohledávek,
když povinnost splnit tento závazek byla vázána na předchozí nabytí akcií
žalovanou, k čemuž nedošlo. Stejně tak dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro
přiznání smluvní pokuty ve výši 10,000.000,- Kč za porušení povinnosti
mlčenlivosti žalovanou, neboť ta dopadá pouze na důvěrné informace, které
smluvní strana této smlouvy získala od druhé smluvní strany v rámci
existujícího smluvního vztahu založeného inominátní smlouvou a nikoli na
skutečnosti, jež jsou samotným obsahem inominátní smlouvy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
a b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že žalovaná nabyla akcie prostřednictvím jí 100 % ovládané
dceřiné společnosti, neboť v průběhu výběrového řízení na prodej akcií došlo k
výměně zájemců o nákup těchto akcií, když za žalovanou vstoupila na její místo
jí ovládaná dceřiná společnost. Žalovaná porušila inominátní smlouvu tím, že
nezajistila prostřednictvím jí ovládané společnosti uzavření mandátní smlouvy
na vymáhání pohledávek. Závěr odvolacího soudu, že nedošlo k naplnění podmínek
inominátní smlouvy, když se žalovaná nestala vlastníkem akcií, zcela popírá
logiku vztahů propojených (ovládajících a ovládaných) osob a je nesprávný. Odkazuje přitom i na závěry rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci
C-454/06. Dovolatelka předkládá otázku zásadního právního významu, zda lze jednání osob
smluvní straně blízkých nebo jí ovládaných, popř. jiného subjektu, který je
osobou jednající se smluvní stranou ve shodě ve smyslu § 66b obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nebo osobou jednající na příkaz smluvní strany
nebo v její prospěch, považovat za jednání této smluvní strany a zda je toto
jednání jí plně přičitatelné. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval tím, že žalovaná „záměrně
zmařila odkládací podmínku“ spočívající v nabytí akcií tím, že vystoupila z
výběrového řízení na prodej akcií. Záměrným zmařením odkládací podmínky se dle
názoru dovolatelky stal závazek zajistit uzavření mandátní smlouvy podle § 36
odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nepodmíněným. Dovolatelka
proto předkládá k řešení dovolacímu soudu otázku, zda se sjednaný závazek stane
nepodmíněným ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 obč. zák. i za situace, kdy
smluvní strana, které by bylo na újmu zmaření odkládací podmínky sjednaného
závazku, věděla nebo dala souhlas ke skutečnosti, jež představuje zmaření
odkládací podmínky. Za nesprávný považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, že povinnost
mlčenlivosti žalovaná neporušila tím, že zpřístupnila obsah inominátní smlouvy
dceřiné společnosti, když podle ujednání se povinnost mlčenlivosti nevztahovala
na její obsah. Dovolatelka se domnívá, že inominátní smlouva sama o sobě
obsahuje natolik přesné a podstatné informace, že po zveřejnění nakonec
znamenaly znemožnění naplnění závazků z této smlouvy. V této souvislosti
předkládá právní otázku, zda lze pokládat porušení sjednané povinnosti
mlčenlivosti za souladné s právním řádem jen z toho důvodu, že tímto jednáním
osoba zavázaná povinností mlčenlivosti umožňuje třetí osobě splnit její právní
povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, shledává
dovolatelka v tom, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal se
všemi argumenty, které uplatnila v odvolání, zejména se nevyjádřil k jejím
právním názorům ohledně jednání žalované a její dceřiné společnosti a otázky
vědomosti a souhlasu se zmařením odkládací podmínky. Odvolací soud dále podle
dovolatelky řádně neodůvodnil své závěry a zatížil tak své rozhodnutí vadou
spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožňuje s odůvodněním odvolacího
soudu, na jehož podporu předkládá obsáhlou argumentaci.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to k vyřešení
otázek, zda lze v důsledku naplnění podmínek jednání ve shodě podle § 66b obch. zák. přičítat jednání ovládané osoby ovládající osobě a zda jde o záměrné
zmaření podmínky podle § 36 odst. 3 obč. zák., jestliže smluvní strana, které
je zmaření podmínky na újmu, dala souhlas ke skutečnosti, jež představuje
zmaření podmínky. I. K povinnosti mlčenlivosti
Dovolatelkou zpochybněné právní závěry, které odvolací soud učinil při výkladu
konkrétního právního úkonu (inominátní smlouvy) ohledně porušení konkrétních
povinností z ní vyplývajících, postrádají potřebný judikatorní přesah, když
jsou významné právě a jen pro projednávanou věc (k tomu srov. např. důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Výklad sporného právního úkonu, jak jej provedl odvolací soud,
přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (srov. § 37
odst. 3 obč. zák.), když plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené
ustanoveními § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obchodního zákoníku a
formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky
soudního rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna
2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. II. K přičitatelnosti jednání osob jednajících ve shodě podle § 66b obch. zák. Podle § 66b obch. zák. je jednáním ve shodě jednání dvou nebo více osob
uskutečněné ve vzájemném srozumění s cílem nabýt nebo postoupit nebo vykonávat
hlasovací práva v určité osobě nebo disponovat jimi za účelem prosazování
společného vlivu na řízení nebo provozování podniku této osoby anebo volby
statutárního orgánu nebo většiny jeho členů anebo většiny členů dozorčího
orgánu této osoby nebo jiného ovlivnění chování určité osoby (odstavec 1). Není-
li prokázán opak, má se za to, že osobami, jež jednají ve shodě podle odstavce
1, jsou ovládající osoba a jí ovládané osoby [odstavec 2 písm. b)]. Osoby
jednající ve shodě musí plnit povinnosti z toho vyplývající společně a
nerozdílně (odstavec 4). Účelem koncernového práva je chránit oprávněné zájmy osob, které mohou být
ohroženy nebo dotčeny vztahy mezi propojenými osobami (členy podnikatelského
seskupení – koncernu). Ačkoliv jsou členové podnikatelského seskupení právně
samostatnými subjekty, může vést výkon jednotného řízení v rámci daného
seskupení k oslabení právního postavení věřitelů nebo společníků jednotlivých
členů seskupení (obvykle ovládaných osob). Z toho důvodu i česká právní úprava
ukládá členům podnikatelských seskupení zvláštní povinnosti (srov. např. § 186c
obch. zák.). Právě na tyto zákonem stanovené povinnosti dopadá § 66b odst. 4 obch. zák.,
přičemž jazykový výklad tohoto ustanovení vylučuje, aby do jeho věcné
působnosti byly subsumovány i jiné povinnosti, např. povinnosti vzniklé na
základě smlouvy, jen proto, že povinnému subjektu svědčí domněnka jednání ve
shodě. K takovému závěru nelze dospět ani výkladem teleologickým.
I když
koncernové právo reflektuje ekonomické souvislosti jednání členů koncernu,
které mnohdy vykazuje silné prvky provázanosti, vychází česká úprava z principu
právní samostatnosti ovládající a ovládané (řídící a řízené) osoby, jenž nelze
popřít výkladem navrženým dovolatelkou, který by vedl k přičitatelnosti
jednání, resp. ke vzniku spoludlužnického vztahu u všech povinností osob
jednajících ve shodě s jiným subjektem, ze všech smluv, které některá z nich
uzavřela. Odmítnout je přitom třeba i argumentaci závěry rozsudku Evropského soudního
dvora ze dne 19. června 2008, ve věci C-454/06 pressetext Nachrichtenagentur
GmbH v. Republik Österreich (Bund), APA-OTS Originaltext-Service GmbH, APA
Austria Presse Agentur registrierte Genossenschaft mit beschränkter Haftung,
jež není přiléhavá, když (jak správně upozornila žalovaná ve vyjádření k
dovolání) toto rozhodnutí se zabývá výkladem pojmu zadávání v článku 3 odst. 1
a v článcích 8 a 9 směrnice 92/50/EHS ze dne 18. června 1992 o koordinaci
postupů při zadávání veřejných zakázek na služby, a rozhodně z něj nelze
dovozovat povinnost členských států upravit (či alespoň eurokonformním výkladem
dovozovat) obecnou přičitatelnost jednání ovládané osoby ovládající osobě. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že z § 66b odst. 4 obch. zák. nelze přičitatelnost
jednání ovládané osoby osobě ovládající dovozovat. Závěr odvolacího soudu, že nebyla naplněna podmínka inominátní smlouvy, neboť
se žalovaná nestala vlastníkem akcií, je tedy správný. V této souvislosti je
třeba poznamenat, že bylo na úvaze žalované, jak bude v inominátní smlouvě
formulována podmínka nabytí akcií, s níž bude spojen vznik povinnosti uzavřít
novou smlouvu zajištěné smluvní pokutou. Stejně tak bylo ve volní dispozici
žalobkyně, zda uzavře smlouvu o převodu práv a povinností z mandátní smlouvy,
aniž by přitom uzavřela též příslušnou smlouvu o převodu práv a povinností z
inominátní smlouvy. III. Ke zmaření podmínky v inominátní smlouvě. Podle § 36 odst. 3 obč. zák. platí, že zmaří-li účastník, jemuž je nesplnění
podmínky na prospěch, záměrně její splnění, stane se právní úkon nepodmíněným. V rámci smluvní autonomie mají smluvní strany právo učinit vznik, změnu nebo
zánik práv a povinností ze smlouvy závislé na splnění určité podmínky, tj. právní skutečnosti, o níž není jisto, zda nebo kdy nastane. Ačkoliv je splnění
takové podmínky zpravidla nezávislé na vůli smluvních stran, nelze vyloučit, že
v konkrétních případech může osoba, jíž to bude ku prospěchu, způsobit zmaření
podmínky, tj. přivodit takové skutkové okolnosti, které za normálního běhu
událostí vylučují její řádné naplnění. Výše uvedené ustanovení pak takové
jednání sankcionuje zásahem do obsahu závazkového vztahu, když mění podmíněný
právní úkon v nepodmíněný. Podle teorie platí, že, „jestliže ….. osoba (subjekt právního úkonu, smluvní
strana) záměrně a neoprávněně zmaří splnění podmínky, přičemž nesplnění
podmínky je jí na prospěch, stane se právní úkon nepodmíněným“ (M. Zuklínová in
Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde, 2008, str. 245).
K tomu Nejvyšší soud uzavírá, že nelze považovat
za záměrné a neoprávněné zmaření odkládací podmínky jednání, se kterým byla
druhá smluvní strana srozuměna a k němuž dala svůj souhlas. Takové jednání není
svévolným jednáním narušujícím důvěru druhé smluvní strany v řádné naplnění
uzavřené smlouvy a není tedy ani jednáním, které by bylo třeba sankcionovat
způsobem předvídaným v § 36 odst. 3 obč. zák. V poměrech projednávané věci proto nelze aplikovat § 36 odst. 3 obč. zák.,
neboť nedošlo k záměrnému zmaření podmínky. Jestliže žalobkyně sama podpisem
trojstranné smlouvy o převodu práv a povinností z mandátní smlouvy vzala na
vědomí, resp. souhlasila s tím, že místo žalované bude ve výběrovém řízení
usilovat o koupi akcií dceřiná společnost žalované (a nikoliv žalovaná) a
souhlasila se změnou v osobě mandanta, jemuž měla poradenskou činností pomoci k
nabytí akcií, nelze postup žalované, který jí znemožnil nabytí akcií, považovat
za záměrné zmaření podmínky. IV. K namítaným vadám řízení
Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, shledává
dovolatelka v tom, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal se
všemi argumenty uplatněnými jí v odvolání, zejména se nevyjádřil k jejím
právním názorům ohledně jednání žalované a její dceřiné společnosti a k otázce
vědomosti a souhlasu se zmařením podmínky. Odvolací soud dále ve svém
rozhodnutí řádně neodůvodnil své závěry a zatížil tak své rozhodnutí vadou
spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že i když se odvolací soud výslovně nevypořádal s
argumentací žalobkyně, že smyslem ujednání o podmíněném závazku žalované podle
článku 2 odstavců 1 a 2 inominátní smlouvy nebylo vázat povinnosti žalované
pouze na přímé ovládnutí společnosti ČKD, ale i na ovládnutí nepřímé, z
odůvodnění jeho rozhodnutí plyne, že toto tvrzení nepovažoval za relevantní,
když uzavřel, že uvedená povinnost dopadala pouze na žalovanou, nikoli již na
její právní nástupkyni. Ohledně otázky souhlasu se zmařením podmínky pak lze
odkázat na závěry odvolacího soudu, které Nejvyšší soud posoudil v bodě III. Nejvyšší soud pouze pro úplnost poznamenává, že se již – s ohledem na shora
uvedené – nezabýval posouzením platnosti inominátní smlouvy ve vztahu k závazku
žalované „zajistit“ z titulu svého majoritního majetkového podílu ve
společnosti ČKD, aby mezi společností ČKD a žalobkyní byla uzavřena mandátní
smlouva. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše
činí podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
156.150,- Kč, a náhrady hotových výdajů určené podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (za
podané vyjádření k dovolání). Společně s náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 31.290,- Kč tak dovolací soud přiznal
společnosti k tíži dovolatele celkem 187.740,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. ledna 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu