NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 3672/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně BUREZ s. r. o., se sídlem v Klášterci nad Ohří, Karlovarská 60,
PSČ 431 51, identifikační číslo 25 42 11 31, zastoupené JUDr. Ladislavem
Sádlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 31, PSČ 150 95,
proti žalovaným 1) M. P. a 2) JUDr. Josefu Bližňákovi, advokátu, se sídlem v
Ostravě – Přívozu, 28. října 82, PSČ 702 00, jako správci konkursní podstaty
úpadce „Českomoravské družstevní spořitelny – spořitelního a úvěrního
družstva“, identifikační číslo 25 35 62 16, zastoupenému Mgr. Janou Wranikovou,
advokátkou, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18, PSČ 710 00, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 30/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. září 2007, č. j.
4 Cmo 327/2006-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne
30. listopadu 2005, č. j. 17 Cm 30/2004-98, ve výroku, jímž Krajský soud v
Ostravě zrušil vůči druhému žalovanému směnečný platební rozkaz ze dne 2. září 2003, č. j. 17 Sm 63/2003-19, kterým původně
uložil oběma žalovaným, aby zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni částku
5,481.054,- Kč, směnečnou odměnu ve výši 18.270,10 Kč a náklady řízení, (první
výrok), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit druhému žalovanému náklady
řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a odmítl odvolání prvního
žalovaného (třetí výrok). Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 15 odst. 1 zákona č. 191/1950
Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – ve shodě se
soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný správce konkursní podstaty
neodpovídá jako indosant za zaplacení směnky, neboť k její
indosaci došlo v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty. V takovém
případě je záruční účinek rubopisu vyloučen; správce konkursní podstaty nemůže
přebírat garanci za kvalitu toho, co nuceně z konkursní podstaty prodává,
navíc při indosaci nejedná ani jako majitel směnky, ani jako jeho
zástupce. Přisvědčil též závěru soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě je zpětný
postih proti správci konkursní podstaty vyloučen také se zřetelem k
mimosměnečné dohodě, uzavřené mezi správcem konkursní podstaty a žalobkyní při
převodu směnky. Na obsah této dohody lze přitom usuzovat „z konsensu dosaženého
dražbou kauzální pohledávky“ (ze smlouvy o úvěru ze dne 2. března
1998, č. 119/98), k jejímuž zajištění sporná směnka sloužila. Dodal, že
vydražitel nepochybně věděl, že se jedná o obtížně vymahatelnou pohledávku,
nuceně převáděnou v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce jeho
správcem, následné uplatnění postižních práv ze směnky proti správci konkursní
podstaty lze proto považovat „za spekulativní“. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do důvodů
na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím
namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o
tom, že při indosaci provedené správcem konkursní podstaty je
vyloučen záruční účinek rubopisu podle ustanovení čl. I. § 15 odst. 1
směnečného zákona. Žádná zákonná úprava podle dovolatelky aplikaci uvedeného
ustanovení ani pro tyto případy nevylučuje, naopak – neměl-li by mít rubopis
učiněný správcem konkursní podstaty garanční účinek – docházelo by k
neodůvodněnému zvýhodnění úpadce (resp.
jeho konkursní podstaty) oproti
ostatním osobám tutéž směnku indosujícím, když proti úpadci (jeho správci
konkursní podstaty) by nebylo možné vznést nároky, které jinak každému věřiteli
ze směnky proti jeho předchůdcům ze zákona vyplývají. Odvolacímu soudu lze podle dovolatelky sice přisvědčit v závěru, podle kterého
správce konkursní podstaty při indosaci nejedná jako majitel směnky či jeho
zástupce, ovšem již přehlíží, že „je-li s určitým úkonem správce spojen určitý
právní následek“, nastává „s majetkovými důsledky pro konkursní
podstatu (potažmo pro úpadce) a nikoli pro správce samotného“. Dále odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí zaměňuje
pohledávku směnečnou a pohledávku kauzální. Správce konkursní podstaty
nepřebral garanci za dobytnost kauzální pohledávky a dovolatelka práva z ní ani
neuplatňuje. Okolnosti, za nichž tuto pohledávku nabyla, jsou proto
pro posouzení dané věci bez významu. Vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je řízení podle dovolatelky
postiženo jednak proto, že skutková východiska, na nichž soudy nižších stupňů
staví svůj závěr o existenci a obsahu mimosměnečné dohody
vylučující zpětný postih proti indosantovi, „nejsou podepřena dokazováním“,
jednak z toho důvodu, že soudy rozhodly o zrušení směnečného platebního rozkazu
na základě skutečností, které nebyly obsahem podaných námitek. Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neshledal Nejvyšší soud přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Z uvedených důvodů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání námitky, jimiž
dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
a podle kterých soudy nižších stupňů tím, že rozhodly o zrušení
směnečného platebního rozkazu na základě skutečností, které nebyly obsahem
podaných námitek, zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Posouzení, zda obsah námitek proti směnečnému platebnímu
rozkazu umožňoval soudům nižších stupňů přezkoumat správnost směnečného
platebního rozkazu i z hlediska (ne)existence mimosměnečné dohody žalobkyně a
druhého žalovaného, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné
právě a jen pro projednávanou věc, přičemž závěry přijaté v tomto směru soudy
obou stupňů Nejvyšší soud neshledává ani rozpornými s ustanoveními § 41 odst. 2 a § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř. Ze stejných důvodů nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným ani
výhrada, podle níž skutková zjištění, na nichž soudy nižších stupňů staví své
závěry, „nejsou podepřena dokazováním“, jejímž prostřednictvím dovolatelka ve
skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (podle kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá, jak Nejvyšší soud vyložil již výše, k
dispozici. Navíc v této souvislosti dovolatelka přehlíží, že odvolací soud skutkový
závěr o obsahu mimosměnečné dohody žalobkyně a druhého žalovaného
učinil s odkazem na „konsensus“ dosažený dražbou kauzální
pohledávky zajištěné směnkou. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí konečně nelze usuzovat
ani z námitek, jimiž dovolatelka brojí proti právnímu posouzení věci
odvolacím soudem. Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z
nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže
řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže
ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního
významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. V projednávané věci soudy nižších stupňů shodně založily svůj závěr o
důvodnosti námitek podaných proti směnečnému platebnímu rozkazu na dvou na sobě
nezávislých důvodech. Kromě závěru, podle kterého žalovaný správce konkursní
podstaty neodpovídá podle ustanovení čl. I. § 15 odst. 1 směnečného zákona jako
indosant za zaplacení směnky, neboť k její indosaci došlo v rámci zpeněžování
majetku konkursní podstaty, uzavřely, že v posuzovaném případě je
zpětný postih proti správci konkursní podstaty vyloučen také mimosměnečnou
dohodou, uzavřenou mezi správcem konkursní podstaty a žalobkyní při
převodu směnky.
Jelikož z hlediska závěru ohledně existence a obsahu mimosměnečné dohody
žalobkyně a druhého žalovaného neshledal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně právně významným (viz argumentace shora), věcný přezkum jiných
otázek již výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tudíž nepřípustné jako
celek (srov. k tomu mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné
pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54). Pro úplnost lze dodat, že ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že v
situaci, kdy není sporu o tom, že směnka plní funkci prostředku zajištění jiné
pohledávky (zde pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 2. března 1998, č. 119/98)
a na nabyvatele je směnka převedena správcem konkursní podstaty v rámci
zpeněžování majetku konkursní podstaty v souvislosti s postoupením směnkou
zajištěné pohledávky, za jejíž dobytnost správce nepřevzal odpovědnost (srov. ustanovení § 527 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), lze
zásadně uzavření (byť i jen konkludentní) mimosměnečné dohody o vyloučení
záručních účinků rubopisu (tedy o tom, že indosant nebude odpovídat – stejně
jako u zajištěné pohledávky – za zaplacení směnky), jak dovodily soudy nižších
stupňů, předpokládat. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a druhému
žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první,
článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu