ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce O. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, se sídlem v
Praze 1, Václavské náměstí 780/18, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) J. K., 2) Z.
K., a 3) J. K., všem zastoupeným JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem, se sídlem v
Chrudimi, Rooseveltova 335, PSČ 537 01, o námitkách žalovaných proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích pod sp. zn. 52 Cm 172/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. 5 Cmo 3/2015-122, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33.178,20 Kč, do tří dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne ze dne
13. října 2014, č. j. 52 Cm 172/2013-88, ponechal v platnosti směnečný platební
rozkaz ze dne 14. srpna 2013, č. j. 52 Cm 172/2013-18 (kterým uložil žalovaným,
aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 747.111 Kč s 6% úrokem od 1.
července 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.490 Kč a náklady řízení)
a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1) Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze
směnky vlastní vystavené v L. dne 7. dubna 1997 společností KPK, spol. s r. o. (dále též jen „společnost K“) na řad Agrobanky Praha, a. s. (dále jen „banka“),
znějící na směnečný peníz 1.587.769 Kč, se splatností dne 20. ledna 2012 (dále
též jen „sporná směnka“). 2) Za zaplacení sporné směnky převzalo směnečné rukojemství celkem šest osob, a
to žalobce, jeho manželka V. P., žalovaní a manžel třetí žalované Z. K. Posledně jmenovaný následně zemřel, přičemž jeho dědičkou se stala třetí
žalovaná. 3) Banka převedla spornou směnku rubopisem na řad společnosti GE Capital Bank,
a. s., která (poté, co žalobce na směnku jako směnečný rukojmí zaplatil celkem
částku 1.120.667,76 Kč) indosovala směnku na žalobce. 4) Žalobce požadoval (jako majitel sporné směnky) po žalovaných (jako
směnečných rukojmích za výstavce) zaplacení celkem čtyř šestin částky, kterou
sám předchozímu majiteli na směnku plnil. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím
včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu
zpochybnit nepodařilo. K námitce, podle níž žalobci (jako jednomu ze směnečných rukojmích za výstavce
sporné směnky) nemohly podle čl. I. § 32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona
směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), vzniknout plněním na směnku
žádné postižní nároky vůči žalovaným (jako dalším rukojmím za téhož dlužníka),
především zdůraznil, že žalobce se v projednávané věci nedomáhal po žalovaných
regresního postihu, nýbrž požadoval úhradu části směnečné sumy jako řádný
majitel sporné směnky. Vzhledem k tomu, že převod směnky na osobu směnečně
zavázanou je podle ustanovení čl. I. § 11 odst. 3 směnečného zákona možný, je
žalobce, na kterého byla sporná směnka indosována, „legitimovaným majitelem
směnky a může svá práva majitele vykonat“. Neshledávaje důvodnými ani ostatní námitky žalovaných, soud prvního stupně
rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první
výrok); dále rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (druhý
výrok) a uložil žalobci povinnost zaplatit státu část soudního poplatku za
odvolání (třetí výrok). Odvolací soud nejprve obecně předeslal, že na směnečného rukojmího, který
směnku vyplatil, přecházejí práva ze směnky bez dalšího (tj. aniž by bylo
zapotřebí směnku na směnečného rukojmího také indosovat); již jen samotná
okolnost, že směnka byla vyplacena, zakládá legitimaci směnečného rukojmího k
výkonu práv ze směnky. Jestliže původní majitel přesto směnku po jejím
zaplacení na směnečného rukojmího indosuje, svědčí také směnečnému rukojmímu v
souladu s ustanovením čl. I. § 16 odst. 1 směnečného zákona fikce, že je
majitelem směnky. Jde o případ tzv.
zpětného rubopisu, který výslovně připouští
ustanovení čl. I. § 11 odst. 3 směnečného zákona. Majitel směnky, pokračoval odvolací soud, může podle čl. I. § 47 směnečného
zákona vykonat práva ze směnky proti všem směnečným dlužníkům. Při zpětných
rubopisech však nelze přehlédnout, že majitel směnky se ocitá ve dvojjediném
postavení, když je zároveň majitelem směnky a současně také směnečným
dlužníkem. Z uvedeného důvodu může takový věřitel vykonat práva ze směnky jen
proti tzv. směnečným předchůdcům, nikoli též proti osobám, které po směnečném
dlužníku na směnce následují. Jinak řečeno, při zpětných rubopisech se může
majitel směnky obracet se směnečnými nároky jen na osoby, po kterých by mohl
požadovat plnění ze směnky v situaci, kdy směnku sám vyplatil. Jen tak lze
totiž předejít nekonečnému kolotoči vzájemných regresů. V této souvislosti
odvolací soud poukázal též na závěry formulované v odborné literatuře (ze
starší literatury např. Rouček, F. Jednotný směnečný řád. Praha 1941, str. 98-100, Švamberk, G., Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, str. 111-113,
Kizlink, K. a Spišiak, J., Zmenkové právo, Bratislava 1944, str. 98-99, z
novější literatury pak např. Chalupa, R., Zákon směnečný a šekový. Komentář. 1. díl. Směnky. 1. vydání. Praha 1996, str. 118). Z výše řečeného pak podle odvolacího soudu pro poměry dané věci plyne, že
jakkoli je žalobce (v důsledku provedené indosace) majitelem sporné směnky,
může uplatňovat regresní nároky podle čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona jen
proti výstavci sporné směnky (společnosti K), za něhož je na směnce jako
směnečný rukojmí podepsán. Vykonat práva ze sporné směnky vůči žalovaným, kteří
převzali směnečné rukojemství za stejného avaláta, však žalobce – ani jako
indosatář ze zpětného rubopisu – nemůže. Vzhledem k tomu, že žalovanými uplatněná námitka je důvodná, odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz se vůči
žalovaným zrušuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právních otázek, jimiž se Nejvyšší soud doposud v daných souvislostech
nezabýval. Podle dovolatele jde o následující otázky:
1/ Je směnečný rukojmí za výstavce směnky vlastní, který se v důsledku
indosamentu stane majitelem směnky, oprávněn domáhat se plnění ze směnky jak
proti výstavci, tak proti „zbylým“ směnečným rukojmím? 2/ Jsou směneční rukojmí solidárními dlužníky a je mezi nimi právo postihu? 3/ Je soud vázán námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu? Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož
směnečný rukojmí, který se v důsledku indosace stane majitelem směnky, nemůže
uplatnit práva z této listiny vůči ostatním směnečným rukojmím, kteří převzali
směnečné rukojemství za téhož dlužníka. Z ustanovení čl. I. § 47 směnečného
zákona dle mínění dovolatele jednoznačně plyne, že majitel směnky může žádat
plnění na každém, kdo se za směnku zaručil, přičemž toto právo nepochybně
náleží i směnečnému rukojmímu, který směnku nabude indosamentem. Za nesprávný má dovolatel také odvolacím soudem provedený výklad ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona, zcela pomíjející okolnost, že podle
ustanovení čl. I. § 47 odst. 1 směnečného zákona jsou všechny směnečně zavázané
osoby (tedy i směneční rukojmí) solidárními dlužníky. Solidarita na dlužnické
straně však „spolu nese“ vždy také právo na její vypořádání mezi dlužníky
navzájem. Skutečnost, že směnečný zákon pro takové vypořádání nestanoví žádná
pravidla, přitom ještě neznamená, že vzájemné vypořádání není možné. Z tohoto
pohledu je pak nutné vykládat též ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného
zákona, s tím, že pouze pro směnečné rukojmí rozšiřuje okruh osob, na které se
mohou obrátit v případě, že směnku vyplatili. Podle dovolatele se navíc odvolací soud otázkou, jaké důsledky má rubopis na
oprávnění majitele požadovat po ostatních směnečných rukojmích plnění ze
směnky, neměl v poměrech dané věci vůbec zabývat. Žalovaní totiž ve včas
podaných námitkách pouze zpochybnili právo žalobce uplatňovat vůči nim regres,
nic však nenamítali proti tomu, že žalobce jako majitel směnky, kterou nabyl
indosamentem, má nárok domáhat se plnění také po směnečných rukojmích. Nad rámec výše uvedeného dovolatel namítá, že v projednávané věci byl nesprávně
(v rozporu s ustanovením § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích) vypočten soudní poplatek za odvolání podané proti rozsudku soudu
prvního stupně žalovanými, což mělo následně vliv jak na výši přiznané náhrady
nákladů řízení žalovaným, tak na určení částky, kterou by měl žalobce podle
odvolacího soudu zaplatit na soudním poplatku státu. Z uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu buď změnil tak, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti,
nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že ve vztahu k výhradám, jež dovolatel
vznáší v souvislosti s určením výše poplatkové povinnosti žalovaných za
odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel (posuzováno
podle obsahu dovolání) nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. V důsledku
této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jíž dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě
(§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající
závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či
procesního práva otevíraných uplatněnou dovolací argumentací (srov. důvody
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem
15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V řešení druhé a třetí (dovoláním předestřené) otázky je pak rozhodnutí
odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K otázce povahy a účelu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu
se Nejvyšší soud v obecné rovině vyslovil již v rozsudku ze dne 26. července
2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uzavřel, že na rozdíl od účinků odporu
podaného proti platebnímu rozkazu, včas podané a odůvodněné námitky vydaný
směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž se v jimi vymezeném rozsahu pouze
odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě
podaných námitek soud v námitkovém řízení rozhodne, zda směnečný platební
rozkaz bude ponechán v platnosti nebo zda bude zrušen a v jakém rozsahu. V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod
číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, navazuje
na výše uvedené závěry, vysvětlil, že předmětem námitkového řízení mohou být
pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen
takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný
platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný
svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat
takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v
tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle
jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně)
uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k
doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by
již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst.
4
části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. V posuzované věci je pak z obsahu námitek (srov. č. l. 20-21 spisu), jež
žalovaní proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu včas podali, bez
jakýchkoliv pochybností zřejmé, na jakých skutkových okolnostech žalovaní svou
procesní obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládají (kromě námitky
nepravého podpisu a výkonu práva v rozporu s dobrými mravy šlo zejména o
námitku založenou na tvrzení, že jsou-li žalobce i všichni žalovaní na sporné
směnce podepsáni jako směneční rukojmí za výstavce směnky, může se žalobce
domáhat plnění ze směnky právě jen vůči výstavci, který jediný má vůči
směnečným rukojmím postavení předchůdce). Zabýval-li se odvolací soud uvedenými
skutečnosti při posuzování, zda směnečný platební rozkaz ponechat v platnosti
nebo zda jej zrušit, jinak řečeno, projednal-li (v řízení o námitkách) námitku
založenou na výše uvedených skutkových tvrzeních, nepostupoval v rozporu se
zásadou koncentrace námitek vyjádřenou v ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř. Jde-li o výklad ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona, Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 (uveřejněném pod
číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R
115/2017“) vysvětlil, že toto ustanovení upravuje nabytí práv ze směnky
směnečným rukojmím, který směnku zaplatil; směnečná práva přitom splnivší
rukojmí nabývá proti tomu, za koho se zaručil (i v poměrech tehdy projednávané
věci šlo o práva proti výstavci vlastní směnky) a proti všem, kdož jsou této
osobě směnečně zavázáni. Jelikož žalovaní (pokračoval Nejvyšší soud), kteří
společně s žalobcem převzali směnečné rukojemství za výstavce a stali se tak
solidárními dlužníky remitenta (čl. I. § 47 odst. 1 směnečného zákona), nejsou
osobami směnečně zavázanými vůči výstavci, nevzniklo žalobci vůči nim ani právo
na zaplacení směnky [splnivší rukojmí (žalobce) se nestal směnečným věřitelem
ve vztahu k těmto rukojmím (žalovaným)]. K výše řečenému lze dodat, v poměrech nyní projednávané věci se pak již nebylo
nutné zabývat tím, zda na vnitřní poměry žalobce a žalovaných (jako směnečných
rukojmí za výstavce vlastní směnky) lze použít také právní úpravu obsaženou v
ustanovení § 511 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jinými slovy, zda
splnivšímu směnečnému rukojmímu (žalobci) vznikla vůči žalovaným (jako dalším
solidárně zavázaným rukojmím za výstavce) peněžitá pohledávka, nemající povahu
pohledávky směnečné (k tomu srov. dále též důvody R 115/2017). Zaplacení takové
pohledávky se totiž žalobce v dané věci nedomáhal (žalobce návrhem na vydání
směnečného platebního rozkazu uplatnil pohledávku ze směnky, přičemž aktivní
věcnou legitimaci k výkonu směnečných práv dovozoval ze skutečnosti, že sporná
směnka na něj byla převedena rubopisem). Dovolání Nejvyšší soud naopak shledává přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř.
k řešení otázky, zda směnečný rukojmí, který se v důsledku indosace stane
majitelem směnky, může úspěšně uplatnit práva z této listiny vůči ostatním
směnečným rukojmím, kteří převzali směnečné rukojemství za téhož dlužníka;
potud jde o otázku dosud v daných souvislostech dovolacím soudem nezodpovězenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 11 směnečného zákona každou směnku, i když nebyla
vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem) [odstavec 1). Směnku lze
indosovat (převést rubopisem) i na směnečníka, ať přijal směnku nebo ne, na
výstavce nebo na každou jinou osobu směnečně závaznou. Tyto osoby mohou směnku
dále indosovat (odstavec 3).
Podle ustanovení čl. I. § 30 odst. 1 směnečného zákona zaplacení směnky může
být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím.
Podle ustanovení čl. I. § 32 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako
ten, za koho se zaručil (odstavec 1). Zaplatí-li směnečný rukojmí směnku,
nabývá práv ze směnky proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou
této osobě směnečně zavázáni (odstavec 3).
Podle ustanovení č. I. § 47 směnečného zákona všichni, kdož směnku vystavili,
přijali, indosovali nebo se na ní zaručili, jsou zavázáni majiteli rukou
společnou a nerozdílnou (odstavec 1). Majitel může žádat plnění na každém z
nich nebo na několika z nich anebo na všech dohromady a není vázán pořadím, v
kterém se zavázali (odstavec 2). Stejné právo má každá osoba, která se
podepsala na směnku a ji vyplatila (odstavec 3).
Podle ustanovení čl. I. § 77 odst. 1 a 3 směnečného zákona pro vlastní směnku
platí rovněž ustanovení o indosamentu (§§ 11 až 20) a o směnečném rukojemství
(§§ 30 až 32).
Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého
žalobce, který spornou směnku podepsal jako směnečný rukojmí za výstavce, se
sice stal na základě provedené indosace majitelem sporné směnky, vykonat práva
ze směnky vůči žalovaným, kteří převzali směnečné rukojemství za stejného
avaláta, však (ani) jako indosatář nemůže.
V případě tzv. zpětných rubopisů (tj. rubopisů, jimiž je směnka převáděna na
osobu, která je již na směnce podepsána, případně alespoň označena – k tomu
srov. čl. I. § 11 odst. 3 směnečného zákona) je nezbytné, jak správně vystihl
odvolací soud, posuzovat účinky provedené indosace vždy se zřetelem k postavení
konkrétních subjektů zúčastněných na směnečném vztahu. Nelze totiž přehlížet,
že ani indosací směnky na osobu, která je již ze směnky zavázána, se nic nemění
(nemůže změnit) na jejím postavení na směnce (na existenci a obsahu jejího
směnečného závazku). Nabyvateli směnky zpětným rubopisem proto nemohou nikdy
svědčit práva z indosamentu vůči osobám, kterým je sám (z dřívějšího podpisu)
směnečně zavázán, stejně tak nemůže uplatňovat práva ze směnky vůči osobám,
které (s ohledem na své postavení na směnce) vůči nabyvateli žádný závazek ze
směnky nemají.
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že může-li směnečný
rukojmí podle čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona nabýt (v případě, že směnku
zaplatí) směnečná práva jen proti tomu, za koho se zaručil (a proti všem, kdož
jsou této osobě směnečně zavázáni), přičemž žalovaní, kteří společně s žalobcem
převzali směnečné rukojemství za výstavce sporné směnky, mezi takové osoby
zjevně nepatří (nejsou osobami směnečně zavázanými vůči společnosti K jako
výstavci vlastní směnky a tudíž ani osobami, vůči nimž by žalobce mohl práva ze
směnky následně uplatnit), nemůže žalobce po žalovaných úspěšně požadovat
plnění ze sporné směnky ani tehdy, byla-li na něj směnka převedena rubopisem.
Protože právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je
správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s.
ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a
vznikla mu tak povinnost hradit žalovaným jejich náklady řízení. Ty v daném
případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. července 2015), která podle
ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (za každého ze
zastoupených) částku 11.300 Kč. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu se odměna
snižuje o 20 %, tj. na částku 9.040 Kč. Spolu s paušální částkou náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s
připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 5.758,20 Kč (§ 137
odst. 3 o. s. ř.) tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem 33.178,20
Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu