29 Cdo 3716/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce C. I. L., zastoupeného JUDr. K. H., advokátem, proti žalované JUDr. M.
N., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce K. D., o určení práva
na oddělené uspokojení, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 13 Cm 1012/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 5. dubna 2007, č. j. 15 Cmo 245/2006-122, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007, č. j. 15 Cmo
245/2006-122, se v měnícím výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o
určení, že pohledávka žalobce za úpadcem K. D. je pohledávkou s právem na
oddělené uspokojení i co do částky 2,800.000,- Kč, zrušuje.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. srpna 2006, č. j. 13 Cm
1012/2005-85, určil, že žalobce má za úpadcem K. D. (dále jen „úpadce“)
pohledávku ve výši 6,033.737,52 Kč s právem na oddělené uspokojení do plné výše
pohledávky, a to z výtěžku zpeněžení ve výroku rozhodnutí specifikovaných
nemovitostí.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. září 2004, č. j.
12 K 70/2004-31, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce;
2) podáním ze dne 22. října 2004 přihlásil žalobce do konkursu pohledávku ve
výši 6,033.737,52 Kč s právem na oddělené uspokojení;
3) při přezkumném jednání dne 21. března 2005 byla pohledávka žalobce zjištěna
v plné výši, a to s právem na oddělené uspokojení do výše 2,800.000,- Kč;
4) správkyně konkursní podstaty úpadce vyzvala žalobce 8. září 2005 k podání
žaloby o určení práva na oddělené uspokojení přihlášené pohledávky v rozsahu
nad částku 2,800.000,- Kč;
5) dne 4. června 1993 byla mezi K. b., a. s. (dále jen „banka“) a úpadcem
uzavřena smlouva o úvěru, podle níž banka úpadci poskytla úvěr ve výši
2,800.000,- Kč s tím, že byly dohodnuty podmínky splácení úvěru a jeho úročení;
6) dne 2. června 1993 byla mezi bankou (jako zástavní věřitelkou) a úpadcem a
M. D. (jako zástavci) uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k
nemovitostem (rozuměj k nemovitostem, z výtěžku zpeněžení kterých se žalobce
domáhá práva na oddělené uspokojení), a to k zajištění pohledávky z výše
uvedené smlouvy o úvěru;
7) žalobcem přihlášená pohledávka do konkursu „je tvořena“ směnečnou sumou
3,859.201,- Kč, úrokem 6 % od 20. ledna 1996 do 20. září 2004 ve výši
2,006.784,52 Kč, směnečnou odměnou 12.864,- Kč a náklady řízení 154.888,- Kč,
„kdy pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna zástavním právem“.
Odkazuje na ustanovení § 28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále jen „ZKV“) a § 151a občanského zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření
zástavní smlouvy, soud prvního stupně uzavřel, že zástavním právem byla
zajištěna celá pohledávka ze smlouvy o úvěru, tj. jistina s příslušenstvím,
pročež žalobě na určení práva na oddělené uspokojení pohledávky zcela vyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. dubna 2007, č. j.
15 Cmo 245/2006-122, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o
určení, že pohledávka žalobce za úpadcem ve výši 6,033.737,52 Kč je pohledávkou
s právem na oddělené uspokojení, zamítl.
Odvolací soud zopakoval důkaz přihláškou žalobce ze dne 22. října 2004 a z této
zjistil, že „jde o přihlášku vykonatelné pohledávky ve výši 6,033.737,52 Kč s
právem na oddělené uspokojení“. „V bodě I. přihlášky žalobce popisuje, jak
pohledávku za úpadcem získal, v bodě II. uvádí, že pohledávka z úvěru, kterou
žalobce získal smlouvou o postoupení pohledávky, byla zajištěna jednak zřízením
zástavního práva k nemovitostem v přihlášce uvedeným a dále bianco směnkou
vlastní s doložkou bez protestu. Poté, co úpadce přestal úvěr splácet, byla
směnka 19. ledna 1996 vyplněna na dlužnou částku a zažalována původním
věřitelem. Na základě tohoto návrhu vydal Krajský soud v Českých Budějovicích
směnečný platební rozkaz v přihlášce uvedený, který nabyl právní moci 25. září
1996, a od tohoto data je vykonatelný. Pod bodem V. pak žalobce výslovně uvádí,
že má za úpadcem pohledávku vyplývající z vykonatelného směnečného platebního
rozkazu v přihlášce uvedeného, která ke dni předcházejícímu prohlášení konkursu
činí:
- směnečná suma 3,859.201,- Kč,
- 6% úrok od 20. ledna 1996 do 20. září 2004 (do prohlášení konkursu)
2,006.784,52 Kč,
- směnečná odměna 12.864,- Kč,
- náklady řízení ve výši 154.888,- Kč,
celkem 6.033.737,52 Kč,
kterou žalobce prohlašuje do konkursu vedeného na majetek úpadce jako
vykonatelnou pohledávku druhé třídy s právem na oddělené uspokojení“.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního
stupně) uzavřel, že žalobce přihlásil do konkursu vykonatelnou pohledávku ze
směnky „podle vykonatelného platebního rozkazu soudu“, která však není
„pohledávkou zajištěnou zástavním právem váznoucím na označených nemovitostech,
neboť zástavní právo váznoucí na nemovitostech zajišťuje nevykonatelnou
pohledávku ze smlouvy o úvěru“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „byla do
konkursního řízení přihlášena vykonatelná pohledávka ze směnky (směnečného
platebního rozkazu) a nikoli nevykonatelná pohledávka z úvěru, která je
zajištěna zástavním právem“. Poukazuje na obsah přihlášky, dovolatel
zdůrazňuje, že platil-li by názor odvolacího soudu „o existenci dvou
samostatných pohledávek“, pak by bylo možné přihlásit do konkursu obě
pohledávky, tj. jak pohledávku z úvěru, tak i pohledávku ze směnky. V takovém
případě by logicky muselo dojít - pokračuje dovolatel - k neakceptovatelnému
postupu správce konkursní podstaty, který by buď uznal obě pohledávky (takový
postup by byl nesprávný, neboť věřitel nemá nárok na dvojí plnění) nebo by
uznal pouze jednu z pohledávek, aniž by měl zákonnou oporu k popření pohledávky
druhé.
Dále akcentuje, že nahlížení na pohledávku z úvěru zajištěnou zástavním právem
a směnkou jako na dvě samostatné pohledávky, je v konkursním řízení
nepoužitelné. Konkursní řízení je řízení sui generis, které obsahuje jak prvky
řízení nalézacího, tak i prvky řízení exekučního. V běžném nalézacím řízení lze
přiznat jak pohledávku z úvěru, tak i pohledávku ze směnky a v následném
exekučním řízení lze exekuovat pouze do výše jedné pohledávky (nikoli dvakrát).
Oproti tomu v konkursním řízení je třeba přihlížet k oběma pohledávkám
současně, neboť neexistuje žádná další „exekuční“ fáze, v níž by se přihlíželo
k tomu, jak bylo na kterou z pohledávek již plněno. Proto žalobce jako
konkursní věřitel přihlásil pohledávku jednu a v přihlášce podrobně uvedl, z
jakého titulu pohledávka vznikla (smlouva o úvěru), čím je zajištěna (zástavní
smlouva a zajišťovací směnka) a zda je vykonatelná (směnečný platební rozkaz).
Dovolatel protestuje proti závěru odvolacího soudu, že byla přihlášena pouze
pohledávka ze směnky, zastávaje názor, že přihlášená pohledávka se skládala z
několika položek, přičemž „co do částky 3,859.201,- Kč šlo o pohledávku z úvěru
zajištěnou směnkou a zástavním právem“ a „teprve ohledně ostatních částí
pohledávky šlo o pohledávky zástavním právem nezajištěné - směnečný úrok ve
výši 6 %, směnečná odměna a náklady řízení.
Konečně upozorňuje „na chybný postup správce konkursní podstaty“, který měl
žalobce vyzvat k odstranění vad přihlášky a k upřesnění jakou pohledávku - z
jakého právního titulu - do konkursu přihlašuje. „Toto se nestalo a mělo to za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V daném případě Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že odvolací soud při řešení
otázky, jakou pohledávku žalobce do konkursu na majetek úpadce přihlásil, vyšel
z přihlášky pohledávky (viz č. l. 30 - 33), ze které učinil odpovídající
skutková zjištění. Polemizuje-li dovolatel s jejich správností, ve skutečnosti
(nedůvodně) zpochybňuje odvolacím soudem zjištěný skutkový stav, tj. uplatňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., kterýžto evidentně
naplněn není.
Neopodstatněnými shledává Nejvyšší soud rovněž výhrady dovolatele směřující
(posuzováno podle jejích obsahu) proti závěru odvolacího soudu, podle něhož
žalobce do konkursu přihlásil pohledávku ze směnky přiznanou pravomocným a
vykonatelným směnečným platebním rozkazem.
Přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podání, které má charakter
žaloby (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 29/2002 a 38/2009
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tento procesní úkon je tak nutno
posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), a to podle toho, jak byl
nárok projeven, nikoli podle toho, zda mezi projeveným procesním úkonem a
vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas, když ani podstatný omyl účastníka
mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na
procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (k tomu srov. např. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při
respektování shora uvedených zásad pak není žádných pochyb o tom, jakou
pohledávku žalobce do konkursu přihlásil (pohledávku ze směnky přiznanou
vykonatelným směnečným platebním rozkazem), a nebyl tak důvod, aby správkyně
konkursní podstaty žalobce vyzvala k odstranění vad přihlášky.
Konečně správnost rozhodnutí odvolacího soudu nejsou způsobilé zpochybnit ani
úvahy dovolatele ohledně (ne)možnosti přihlásit do konkursu vedle sebe
pohledávku ze smlouvy o úvěru a pohledávku ze směnky (rozuměj zajišťující
směnky ve vztahu k pohledávce ze smlouvy o úvěru) a možného postupu správce
konkursní podstaty v této situaci.
Jako ostatně dovolatel pro mimokonkursní poměry sám připouští, v nalézacím
řízení lze přiznat jak pohledávku ze zajišťovací směnky, tak i pohledávku
směnkou zajištěnou, s tím, že „v následném exekučním řízení lze exekuovat pouze
do výše jedné pohledávky (nikoli dvakrát)“. Dovozuje-li však, že výše uvedené
se pro konkursní řízení neuplatní, neboť „neexistuje žádná další exekuční fáze,
v níž by se přihlíželo k tomu, jak bylo na kterou z pohledávek již plněno“,
tento jeho názor akceptovatelný není.
I v konkursním řízení totiž věřitel může přihlásit do konkursu jak pohledávku
směnkou zajištěnou, tak i pohledávku ze zajišťovací směnky. V rozsahu, v němž
se tyto pohledávky „kryjí“ (tj. v poměrech projednávané věci v rozsahu, ve
kterém se „kryjí“ pohledávka ze smlouvy o úvěru s pohledávkou z titulu směnečné
sumy přiznané směnečným platebním rozkazem), je na ně nutno nahlížet jako na
pohledávku jednu [v této části se pohledávky nesčítají ani pro účely hlasování
na schůzi konkursních věřitelů (§ 10 odst. 2 ZKV), ani pro účely rozvrhu (§ 30
a násl. ZKV)].
Přesto Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu měnícího
výroku ve věci samé, jímž byla žaloba o určení, že pohledávka žalobce za
úpadcem je pohledávkou s právem na oddělené uspokojení (i) co do částky
2,800.000,- Kč, nesprávným. Z obsahu žaloby, rozhodnutí soudu prvního stupně a
ostatně i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (přes zřejmou nesprávnost
spočívající v uvedení částky 2,000.800,- Kč místo částky 2,800.000,- Kč) je
totiž evidentní, že určení práva na oddělené uspokojení (co do právního důvodu
a výše žalovanou uznané pohledávky) se žalobce domáhá v rozsahu, v němž právo
na oddělené uspokojení bylo žalovanou popřeno, tj. nad částku 2,800.000,- Kč.
Změnil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně (i) v této části,
překročil rámec předmětu řízení, vymezený žalobou a zatížil tak odvolací
řízení zmatečnostní vadou [§ 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], k jejíž existenci
Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti (§ 242 odst. 2 o. s. ř) a rozhodnutí
odvolacího soudu v uvedeném rozsahu (viz bod I. výroku) zrušil (§ 243b odst. 2
část věty za středníkem o. s. ř.).
V další části měnícího výroku ve věci samé se dovolateli správnost rozhodnutí
odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto dovolání ve
zbývajícím rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo (v převážné
části) zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu