29 Cdo 3728/2022-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce F-F. C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalované N. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o zaplacení částky 110.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 126/2020, o dovolání M. C. T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se sídlem v Jaroměři, nám. Československé armády 51, PSČ 551 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2022, č. j. 2 Cmo 321/2021-145, takto:
Dovolání se odmítá.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (včasné) odvolání; následným podáním ze dne 15. listopadu 2021 navrhl, aby na jeho místo vstoupila společnost M. C. T. (dále též jen „společnost M“), která se vstupem do řízení souhlasila. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. června 2022, č. j. 2 Cmo 321/2021-145, odkazuje na ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ustanovení čl. I. § 11 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, a ustanovení § 1103 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), zamítl návrh žalobce, aby na jeho místo do řízení vstoupila společnost M.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 15. listopadu 2021 se dostavil k soudu prvního stupně jednatel žalobce (M. K. ? dále jen „M. K.“), aby indosoval na společnost M směnku, jejíž zaplacení je předmětem řízení (dále jen „směnka“) [viz úřední záznam č. l. 103].
2) Žalobce k výzvě odvolacího soudu ohledně předání směnky sdělil (podáním ze dne 29. dubna 2022 ? č. l. 134), že směnku po její indosaci předal společnosti M, která ji následně předala (zpět) soudu prvního stupně. K tomuto předložil listinu označenou „zápis o předání a převzetí směnky“ [podepsanou za žalobce M. K. a za společností M jednatelem Z. H. (dále jen „Z. H.“)], podle níž se dne 15. listopadu 2021 dostavili k soudu prvního stupně jednatelé obou společností, aby provedli převod směnky. Podle této listiny vyzvedla pracovnice kanceláře soudu prvního stupně směnku z trezoru a předala ji M. K.; ten na směnku vyznačil jménem žalobce rubopis ve prospěch společnosti M a předal ji Z. H.; následně „byla směnka vrácena pracovnici soudu“.
3) Soud prvního stupně potvrdil, že při indosaci směnky dne 15. listopadu 2021 byl přítomen jen M. K. (nikoli též Z. H.) [č. l. 140 a 143]. Na tomto základě odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož žalobce neosvědčil předání směnky společnosti M ve smyslu ustanovení § 1103 odst. 3 o. z.; nebyly tak splněny předpoklady, které byly nezbytné pro to, aby odvolací soud vyhověl návrhu žalobce na vstup společnosti M do řízení na jeho místo. Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost M dovolání, namítajíc, že odvolací soud „vycházel z nesprávných skutkových zjištění“, a vytýkajíc mu
„vady řízení a nesprávné právní posouzení věci“.
Podle společnosti M měl o návrhu na změnu v osobě žalobce rozhodnout soud prvního stupně, když „k převodu došlo“ v řízení před tímto soudem, u kterého žalobce podal (i) návrh na vstup společnosti M do řízení. Rozhodl-li o návrhu na vstup společnosti M do řízení odvolací soud, byla tím porušena zásada „dvouinstančnosti občanského soudního řízení“ a žalobce byl zkrácen na svých (procesních) právech.
Dále společnost M zdůrazňuje, že u indosace směnky dne 15. listopadu 2021 byl přítomen i Z. H., jemuž M. K. předal směnku, a který ji vrátil „úřednici“. Napadeným usnesením tak bylo porušeno (i) její ústavní právo na ochranu vlastnictví.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a rozhodl o vstupu společnosti M do řízení na místo žalobce.
Žalobce se ztotožnil s obsahem dovolání.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, když v řízení nebylo osvědčeno řádné předání směnky společnosti M; proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání společnosti M, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 238a o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že: a) Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož byl-li podán návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř. (až) v průběhu odvolacího řízení, je k rozhodnutí o něm příslušný odvolací soud, aniž by bylo podstatné, zda návrh byl podán ještě u soudu prvního stupně (před předložením věci odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání).
K tomu srov. např. usnesení ze dne 8. listopadu 2007, sp. zn. 26 Cdo 272/2007, uveřejněné pod číslem 79/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 30. září 2019, sp. zn. 29 Cdo 2169/2019, včetně judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmíněné v jeho důvodech. b) Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nebyl Z. H. přítomen indosaci směnky (a proto mu ji M. K. nemohl předat), společnost M neotevírá žádnou právní otázku způsobilou k dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko nepřípustně zpochybňuje soudy nižších stupňů „zjištěný“ skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán.
V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel.
Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výsledek dovolacího řízení nebrání žalobci v tom, aby (řádně) předal směnku společnosti M (a dovršil tak její převod); k tomu viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022, sp. zn. 29 Cdo 1678/2020.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2023
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu