29 Cdo 377/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v exekuční věci
oprávněného BNP Paribas Personal Finance SA, se sídlem v Paříži, boulevard
Haussmann 1, 750 09, registrační číslo 542097902, Francouzská republika,
jednajícího v České republice prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA,
odštěpný závod, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3208/5, PSČ 150 00,
identifikační číslo osoby 03814742, zastoupeného JUDr. Michaelou Fuchsovou,
Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, PSČ 110 00, proti
povinnému P. K., narozenému XY, bytem XY, pro vymožení částky 286 474,85 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 EXE
11532/2017, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 26. září 2017, č. j. 84 Co 306/2017-12, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2017, č. j.
84 Co 306/2017-12, a usnesení soudního exekutora Mgr. Davida Koncze,
Exekutorský úřad Cheb, ze dne 6. června 2017, č. j. 074 EX 05573/17-008, se
zrušují a řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
všech stupňů.
III. Soudnímu exekutorovi se nárok na náhradu nákladů exekučního řízení
nepřiznává.
1. Usnesením ze dne 6. června 2017, č. j. 074 EX 05573/17-008, soudní
exekutor Mgr. David Koncz, Exekutorský úřad Cheb (dále jen „soudní exekutor“),
[mimo jiné] zamítl exekuční návrh oprávněného podaný dne 28. dubna 2017, a to v
souladu s pokynem Okresního soudu v Chomutově (dále jen „exekuční soud“) ze dne
29. května 2017,č. j. 11 EXE 11532/2017-14 [§ 43a odst. 6 zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně
dalších zákonů].
2. Učinil tak proto, že oprávněný připojil k exekučnímu návrhu jako
exekuční titul výpis z (upraveného) seznamu přihlášených pohledávek (vydaný
Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 3. října 2016, č. j. KSUL 74 INS XY),
který ale nelze považovat za exekuční titul, neboť úpadek dlužníka (povinného)
v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
KSUL 74 INS XY nebyl řešen konkursem, respektive neskončil zrušením konkursu [§
312 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona)], nýbrž oddlužením, plněním splátkového kalendáře.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání oprávněného v záhlaví
označeným usnesením (mimo jiné) změnil usnesení soudního exekutora tak, že
exekuční návrh oprávněného ze dne 26. dubna 2017 odmítl (první výrok), neboť
oprávněný nedoložil k exekučnímu návrhu řádný exekuční titul (§ 39 odst. 2
exekučního řádu ve spojení s § 38 odst. 2 a § 40 odst. 1 exekučního řádu).
4. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Oprávněný se v projednávané věci domáhá, aby soud pověřil soudního
exekutora vedením exekuce na majetek povinného podle výpisu z (upraveného)
seznamu přihlášených pohledávek, který vydal Krajský soud v Ústí nad Labem dne
3. října 2016,č. j. KSUL 74 INS XY, pro vymožení částky 286 474,85 Kč s
příslušenstvím.
[2] Exekuční soud udělil 29. května 2017 soudnímu exekutorovi pokyn dle
§ 43a odst. 6 exekučního řádu k zamítnutí exekučního návrhu z důvodu, jenž
koresponduje s odůvodněním napadeného usnesení soudního exekutora.
[3] Z obsahu insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Ústí
nad Labem zjistil úpadek dlužníka (povinného) a povolil jeho řešení oddlužením
(usnesením ze dne 1. března 2010, č. j. KSUL 70 INS XY), jako způsob řešení
oddlužení povinného schválil plnění splátkového kalendáře (usnesením ze dne 13.
dubna 2010, č. j. KSUL 70 INS XY), následně vzal na vědomí splnění oddlužení
povinného (usnesením ze dne 6. srpna 2015, č. j. KSUL 74 INS XY), avšak zamítl
návrh povinného na přiznání osvobození od placení pohledávek zahrnutých do
oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i od placení
pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení
nepřihlíželo, a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního
řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (unesením ze dne 7. dubna 2016, č. j.
KSUL 74 INS XY).
5. Na tomto základě – cituje § 38 odst. 1 a 2, § 40 odst. 1, § 43a odst. 1 a 6 exekučního řádu, § 192 odst. 3 a § 312 odst. 4 insolvenčního zákona –
odvolací soud učinil následující závěry. [1] Základním předpokladem pro nařízení a vedení exekučního řízení je
existence exekučního titulu (§ 38 odst. 2 a § 40 odst. 1 exekučního řádu). [2] (Upravený) seznam přihlášených pohledávek je po zrušení konkursu
exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. f) exekučního řádu pro podání
návrhu na výkon rozhodnutí či exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku
(nebo její část), kterou dlužník nepopřel [při přezkumném jednání v rámci
insolvenčního řízení] co do její pravosti nebo výše (§ 197, § 201 odst. 3 a §
312 odst. 4 insolvenčního zákona). [3] S ohledem na dikci a systematické zařazení § 192 odst. 3
insolvenčního zákona nelze přisvědčit argumentaci odvolatele prosazující závěr,
že [upravený] seznam přihlášených pohledávek je exekučním titulem vždy,
nebyla-li příslušná pohledávka dlužníkem co do její pravosti nebo výše popřena,
když § 312 odst. 4 insolvenčního zákona uvedený závěr pouze upřesňuje ve vztahu
k insolvenčním řízením, která končí zrušením konkursu. Ustanovení § 192 odst. 3
insolvenčního zákona, které se nachází v obecné části zákona, totiž doplňuje
ustanovení § 312 odst. 4 insolvenčního zákona, které se nachází ve zvláštní
části zákona věnující se konkursu (resp. zrušení konkursu). Jinak řečeno § 192
odst. 3 insolvenčního zákona limituje přiznání vlastnosti exekučního titulu
(upravenému) seznamu přihlášených pohledávek (podle § 312 odst. 4 insolvenčního
zákona) v rozsahu popření pohledávek dlužníkem. Zamýšlel-li by zákonodárce
vytvořit odvolatelem nastíněnou konstrukci, „normoval by“ (upravený) seznam
přihlášených pohledávek jako exekuční titul v jednotlivých (zvláštních) částech
insolvenčního zákona (upravujících způsoby řešení úpadku), nebo by do obecné
části insolvenčního zákona začlenil ustanovení obdobného znění § 312 odst. 4
insolvenčního zákona s případnou modifikací pro jednotlivé způsoby řešení
úpadku. [4] Ustanovení § 312 odst. 4 insolvenčního zákona představuje dobrodiní
pro věřitele, které mu umožňuje dosáhnout uspokojení své pohledávky po skončení
insolvenčního řízení zrušením konkursu v rámci výkonu rozhodnutí, aniž by
nejprve musel pohledávku uplatnit v řízení nalézacím, a tomu odpovídající
oslabení práva dlužníka na projednání věci v (nalézacím) soudním řízení. S
ohledem na uvedené není žádoucí dosah § 312 odst. 4 insolvenčního zákona
extenzivně rozšiřovat na případy skončení insolvenčního řízení rozhodnutím
soudu, jímž soud bere na vědomí splnění oddlužení, byť nedochází k osvobození
dlužníka. Přihlášenému věřiteli přitom není odepřeno právo na přístup k soudu,
neboť mu i nadále zůstává právo uplatnit pohledávku v nalézacím řízení; s
podáním přihlášky pohledávky jsou totiž spojeny stejné následky, jako s
uplatněním nároku žalobou (stavení promlčecí lhůty) [§ 173 odst. 4
insolvenčního zákona].
[5] Uvedené neodporuje ani smyslu a účelu zákona, když u oddlužení (jako
sanačního způsobu řešení úpadku) by mělo být nepřiznání osvobození po splnění
oddlužení spíše nežádoucí výjimkou, protože neplní-li dlužník své povinnosti
dle schváleného způsobu oddlužení, insolvenční soud by měl oddlužení zrušit a
současně prohlásit na majetek dlužníka konkurs (§ 418 insolvenčního zákona),
čímž se následně otevírá možnost použít (upravený) seznam přihlášených
pohledávek jako exekuční titul.
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda je [upravený]
seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem rovněž v případě, kdy
insolvenční soud vzal usnesením na vědomí splnění oddlužení plněním splátkového
kalendáře, avšak dlužník zároveň nebyl osvobozen od placení pohledávek
zahrnutých do oddlužení postupem podle § 414 či § 415 insolvenčního zákona.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se exekuční návrh neodmítá.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel zdůrazňuje, že z
ustanovení § 192 odst. 3 insolvenčního zákona a contrario plyne závěr, podle
kterého je (upravený) seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem vždy,
nebyla-li příslušná pohledávka dlužníkem co do její pravosti nebo výše popřena,
a to i v situaci, kdy byl úpadek dlužníka řešen oddlužením formou plnění
splátkového kalendáře a dlužník nedosáhl osvobození od placení pohledávek
zahrnutých do oddlužení postupem podle § 414 či § 415 insolvenčního zákona.
Dále dovolatel doplňuje, že v situaci, kdy insolvenční soud oddlužení povinného
nezrušil a neprohlásil na jeho majetek konkurs z důvodu, že povinný neplnil v
insolvenčním řízení řádně a včas své povinnosti (tj. v situaci dle odvolacího
soudu výjimečné), neměl by tento „nežádoucí“ postup vést ke zhoršení jeho
postavení jako přihlášeného věřitele insolvenčního dlužníka (povinného) oproti
situaci, kdy by byl úpadek povinného „správně“ řešen konkursem.
8. Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro dovolací řízení (s
přihlédnutím k datu vydání dovoláním napadeného usnesení) je znění účinné do
30. září 2017 (srov. bod 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony).
9. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v
posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem
neřešenou.
10. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky
vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný
dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
11. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
13. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení insolvenčního zákona.
[1] Podle ustanovení § 200 insolvenčního zákona (ve znění účinnémdo 30.
března 2011), není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem
vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou
dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený
seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.
[2] Z ustanovení § 192 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinnémod
31. března 2011) se podává, že není-li dále stanoveno jinak, nemá popření
pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro
pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu
popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.
[3] Dle ustanovení § 312 odst. 4 insolvenčního zákona (jehož znění se po
dobu účinnosti insolvenčního zákona nezměnilo) lze na základě upraveného
seznamu pohledávek po zrušení konkursu podat návrh na výkon rozhodnutí nebo
exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel; toto
právo se promlčí za 10 let
od zrušení konkursu. To neplatí, jde-li o neuspokojenou pohledávku nebo její
část,
která zaniká podle § 311.
14. Nejvyšší soud předesílá, že za stavu, kdy byl úpadek povinného v
insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL
74 INS XY zjištěn 1. března 2010 (tj. před 31. březnem 2011), je i pro
dovolatelem předestřenou právní otázku (zda je výpis z upraveného seznamu
přihlášených pohledávek z uvedeného insolvenčního řízení exekučním titulem),
rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. března 2011 [srov. článek
II, bod 1., části první zákona č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů]. Pro projednávanou věc je tudíž rozhodný § 200 insolvenčního zákona
ve znění účinném do 30. března 2011 a nikoli § 192 odst. 3 insolvenčního zákona
ve znění účinném od 31. března 2011. Tato skutečnost nicméně nebrání
přezkoumání věcné správnosti závěrů soudů nižších stupňů, neboť dikce § 192
odst. 3 a § 200 insolvenčního zákona je v uvedených zněních totožná.
15. V usnesení ze dne 29. července 2021, sen. zn. 29 ICdo 129/2020,
Nejvyšší soud dovodil, že v době do 30. června 2017 nebylo zapotřebí zabývat se
otázkou, zda upravený seznam přihlášených pohledávek může sloužit jako exekuční
titul pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel, jindy
než po zrušení konkursu. Jak u reorganizace, tak u oddlužení, totiž platilo (u
reorganizace stále platí), že neprobíhalo-li sanační řešení úpadku dlužníka
řádně, docházelo k jeho přeměně v konkurs (srov. § 363, § 405 odst. 2 a § 418
insolvenčního zákona, v tehdejším znění). Při úspěchu reorganizace či oddlužení
pak pravidlo obdobné tomu, jež je formulováno v § 312 odst. 4 insolvenčního
zákona, nebylo v zásadě zapotřebí vzhledem k úpravě obsažené v § 356, § 360 a §
414 insolvenčního zákona (byť v případě oddlužení s výjimkami plynoucími z §
416 insolvenčního zákona).
16. Nejvyšší soud dále – v poměrech insolvenčního zákona ve znění
účinném od 1. července 2017 – uzavřel, že upravený seznam přihlášených
pohledávek je exekučním titulem i v případě, že insolvenční řízení bylo
zastaveno poté, co oddlužení nebylo povoleno či schváleno, případně bylo
schváleno a následně zrušeno. Nejvyšší soud vysvětlil, že je tomu tak proto, že
usnesení o zastavení insolvenčního řízení je „náhradou“ za usnesení o
prohlášení konkursu a usnesení o zrušení konkursu na majetek dlužníka proto, že
pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující, a má tedy též
účinek dle § 312 odst. 4 insolvenčního zákona.
17. Jinak řečeno, Nejvyšší soud ve všech případech dovozoval založení
exekučního titulu z § 312 odst. 4 insolvenčního zákona, nikoli z § 192 odst. 3
(respektive z § 200) insolvenčního zákona.
18. Od tohoto právního závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v
projednávané věci, kdy oddlužení bylo povoleno, schváleno, nebylo zrušeno a po
vzetí na vědomí jeho splnění nebylo dlužníku přiznáno osvobození od placení
zbytku dluhů. Z výše uvedeného totiž plyne, že upravený seznam přihlášených
pohledávek by mohl být exekučním titulem jen tehdy, došlo-li by v
projednávané věci ke změně způsobu řešení úpadku z oddlužení na konkurs.
19. Na rozdíl od situace, kdy je insolvenční řízení zastaveno, nelze
situaci, kdy je oddlužení splněno a dlužníkovi není přiznáno osvobození,
považovat za obsahový ekvivalent zrušení oddlužení a prohlášení konkursu.
Takovýto výsledek oddlužení insolvenční zákon vždy připouštěl, neboť z žádného
zákonného ustanovení neplynulo, že by šlo o výsledek zákonem zapovězený.
Naopak, hypotéza pravidel pro zrušení oddlužení (§ 418 insolvenčního zákona) se
liší od hypotézy pravidel pro (ne)přiznání osvobození od placení zbytků dluhů
(§ 414 a § 415 insolvenčního zákona). Mohou proto nastávat situace, kdy na
straně jedné nebudou důvody pro zrušení schváleného oddlužení a na straně druhé
nebudou ani důvody pro osvobození dlužníka od placení zbytků dluhů.
20. Opírá-li dovolatel jiný názor o ustanovení § 192 odst. 3 (jak
vysvětleno výše, správně mělo jít o § 200) insolvenčního zákona za použití
argumentu a contrario, pak přehlíží, že ustanovení § 200 insolvenčního zákona
(v rozhodném znění), stejně jako ustanovení § 192 odst. 3 insolvenčního zákona
(v aktuálním znění), upravuje účinky popření pohledávky dlužníkem na zjištění
pohledávky (část věty před středníkem), s tím, že takové popření vylučuje (bez
dalšího) v příslušném rozsahu seznam přihlášených pohledávek jako použitelný
exekuční titul. Seznam (upravený seznam) přihlášených pohledávek je (veřejnou)
listinou, nikoli rozhodnutím (k tomu srov. odstavec 32. usnesení Nejvyššího
soudu sen. zn. 29 ICdo 129/2020). K tomu aby takovou (veřejnou) listinu bylo
možné mít za exekuční titul, musí zákon vymezit předpoklady, za nichž se tak
děje (exekuční právo takové listině bez dalšího povahu exekučního titulu
nepřiznává). Nestačí tedy určit, kdy taková listina exekučním titulem není. To
lze doložit i tím, že výklad prosazovaný dovolatelem by z takového seznamu
činil exekuční titul (obdobně jako u rozhodnutí) i v rozsahu, v němž dlužník
pohledávku zčásti nebo zcela uspokojil (podle zvoleného způsobu řešení úpadku)
v průběhu insolvenčního řízení, což je záměr, který zákonodárce takovou úpravou
dozajista nezamýšlel. Podmínky, za nichž se (upravený) seznam přihlášených
pohledávek stává (coby veřejná listina) exekučním titulem, pozitivně vymezuje
ustanovení § 312 odst. 4 insolvenčního zákona, potažmo (pro insolvenční zákon v
aktuálním znění) ustanovení § 396 odst. 3, § 405 odst. 4 a § 418 odst. 6
insolvenčního zákona, jež způsobilost upraveného seznamu coby exekučního titulu
dále omezuje (vedle požadované absence popření pohledávky dlužníkem) jen na
„zjištěnou neuspokojenou“ pohledávku (část pohledávky).
21. Jinak řečeno, o exekuční titul nejde ani tehdy, jestliže pohledávka,
kterou dlužník nepopřel, nebyla v insolvenčním řízení zjištěna v důsledku
popěrného úkonu uplatněného jinou k tomu oprávněnou osobou (insolvenčním
správcem nebo přihlášeným věřitelem). Stejně tak nejde o exekuční titul (bez
zřetele k tomu, že zčásti splněný) v rozsahu, v němž dlužník pohledávku
uspokojil v průběhu insolvenčního řízení. Žádný z těchto závěrů pak není
dovoditelný z ustanovení § 200 insolvenčního zákona (respektive § 192 odst. 3
insolvenčního zákona) ani za použití argumentu a contrario. Srov. k tomu též
ustanovení § 8 insolvenčního zákona.
22. Lze tedy shrnout, že nejsou-li splněny předpoklady formulované v
ustanoveních § 312 odst. 4, § 396 odst. 3, § 405 odst. 4 a § 418 odst. 6
insolvenčního zákona (v aktuálním znění), nestává se seznam přihlášených
pohledávek pro přihlášenou pohledávku exekučním titulem jen proto, že dlužník
nepopřel pravost nebo výši takové pohledávky.
23. Závěr odvolacího soudu, že upravený seznam přihlášených pohledávek
není exekučním titulem, skončilo-li insolvenční řízení tak, že insolvenční soud
vzal na vědomí splnění oddlužení, aniž byl dlužník (následně) osvobozen od
placení zbytku pohledávek ve smyslu § 414 insolvenčního zákona, tak shledává
Nejvyšší soud ve světle výše uvedeného správným.
24. Nesprávný je však závěr odvolacího soudu co do procesního následku
situace, kdy oprávněný přiloží k exekučnímu návrhu listinu (splňující požadavky
§ 38 odst. 2 exekučního řádu), o níž má nesprávně za to, že je exekučním
titulem, ač ve skutečnosti exekučním titulem není. Nejde totiž o
(odstranitelnou) procesní vadu exekučního návrhu (jako by tomu bylo například
při nedoložení žádného exekučního titulu, doložení jiného než v návrhu
označeného exekučního titulu či doložení neověřené kopie exekučního titulu),
jejímž následkem je odmítnutí exekučního návrhu dle § 39 odst. 2 exekučního
řádu. Jde o chybějící předpoklad pro vedení exekuce, jehož následkem je
zamítnutí exekučního návrhu (§ 39 odst. 3 exekučního řádu).
25. Nejvyšší soud nicméně nepřehlédl, že usnesením Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 3. října 2018, č. j. KSUL 79 INS XY, které ve výroku o
úpadku nabylo právní moci 3. října 2018, byl (opět) zjištěn úpadek povinného a
účinky úpadku dosud trvají. Na věc tak dopadá § 140e insolvenčního zákona,
důsledkem čehož je, že exekuční řízení je třeba zastavit (při současném zrušení
jiných rozhodnutí o exekučním návrhu). K tomu srov. usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 27. června 2014, sp. zn. 66 Co 319/2014, uveřejněné pod číslem
33/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 480/2017.
26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), zrušil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. jak napadené
rozhodnutí, tak usnesení soudního exekutora, a řízení zastavil.
27. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů mezi
účastníky řízení je odůvodněn § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Při rozhodování o
náhradě nákladů soudního exekutora Nejvyšší soud vyšel z obsahu usnesení
soudního exekutora č. j. 074 EX 05573/17-008.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu