29 Cdo 3785/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce E. S. P. A., zastoupeného Mgr. Ing. M. Š., advokátem, proti žalovanému
Ing. J. F., jako správci konkursní podstaty úpadkyně A. C. s. r. o.,
zastoupenému JUDr. D. D., advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 8/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 13 Cmo
189/2007-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 41 Cm 8/2006-98, zamítl Krajský soud v
Hradci Králové žalobu, kterou se žalobce (E. S. P. A.) domáhal vůči žalovanému
(správci konkursní podstaty úpadkyně A. C. s. r. o.) určení existence a
pravosti pohledávky vůči úpadkyni ve výši 26.251.636,40 Kč.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Žalobce podáním ze dne 19. května 2004 přistoupil k návrhu na prohlášení
konkursu na majetek úpadkyně, odkazuje na existenci pohledávky, o níž se vede
tento incidenční spor.
2/ Usnesením ze dne 20. května 2004, č. j. 40 K 14/2004-159, prohlásil Krajský
soud v Hradci Králové konkurs na majetek úpadkyně.
3/ Žalovaný do seznamu přihlášených pohledávek nepojal pohledávku uvedenou v
podání žalobce ze dne 19. května 2004.
Na tomto základě soud - odkazuje na ustanovení § 20 odst. 1, 2 a 5, § 21 odst.
1 a § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen
„ZKV“) - uzavřel, že žalobě nelze vyhovět, jelikož žalobce nepřihlásil
pohledávku do konkursu vedeného na majetek úpadkyně. Přihlášku pohledávky do
konkursu přitom nelze zaměňovat s osvědčením pohledávky před prohlášením
konkursu. Potud soud odkázal na závěry obsažené pod bodem XXXI. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „stanovisko“). Postup podle obecného předpisu, tedy
podání určovací žaloby dle ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), není bez popření přihlášené
pohledávky na místě, uvedl soud.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 14 odst. 1 písm. d/ a § 23 odst. 1 a 2
ZKV a na § 80 písm. c/ o. s. ř. - shledal nenapadený rozsudek věcně správným.
K tomu uvedl, že pohledávka žalobce nebyla v konkursu vedeném na majetek
úpadkyně přezkoumána (jelikož do něj nebyla přihlášena), takže nemůže jít o
spor vyvolaný konkursem a bylo namístě zkoumat právní zájem žalobce na určení
pravosti pohledávky ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. Ten však žalobce (vzhledem
ke svému právnímu názoru) netvrdil a neprokazoval. Právní zájem žalobce na
požadovaném určení by ovšem stejně nebyl dán, jelikož rozhodnutí o určení
pravosti pohledávky, jež nebyla do konkursu ani přihlášena ani v něm
přezkoumána, nemůže mít na právní postavení žalobce žádný vliv.
Odvolací soud dodal, že žalobce se mýlí, má-li za to, že soud měl rozhodnout o
povinnosti žalovaného zařadit žalobcem tvrzenou pohledávku na přezkum, když
takový závěr (požadavek) ze žaloby nelze dovodit. Uvedl rovněž, že návrh na
prohlášení konkursu neobsahuje požadavek na uspokojení pohledávky, neboť ta je
osvědčována pouze jako důvod pro prohlášení konkursu na majetek úpadce. Do
prohlášení konkursu jsou účastníky konkursu navrhovatelé a dlužník (potud jde o
řízení, jež má povahu sporu), zatímco od prohlášení konkursu zůstává týmž
účastníkem pouze dlužník a dalšími účastníky se stávají jen ti, kdož se do
konkursu přihlásí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací
důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu k povaze sporu, k
výkladu § 80 písm. c/ o. s. ř., k obsahu žaloby (co do žalobních požadavků) a k
účastenství v konkursu.
Konkrétně dovolatel uvádí, že se závěry obsaženými ve stanovisku, které citoval
soud prvního stupně, lze souhlasit, avšak v jeho případě nešlo o to, že by se
domáhal uznání své osvědčené pohledávky za zjištěnou.
Dovolatel míní, že žalovaný pochybil, jestliže v rámci konkursu jeho pohledávku
vůbec nezařadil do seznamu pohledávek a nenechal ji přezkoumat na přezkumném
jednání konaném dne 10. listopadu 2004. Jeho podání ze dne 19. května 2004
totiž obsahovalo veškeré zákonné náležitosti přihlášky pohledávky věřitele do
konkursu ve smyslu § 20 ZKV, čímž se stal účastníkem konkursního řízení a tedy
i konkursním věřitelem ve smyslu § 7 ZKV. Spatřoval li žalovaný v podání ze dne
19. května 2004 nějakou vadu, měl jej (dle § 20 odst. 3 ZKV) vyzvat k jejímu
odstranění, což se nestalo. Dovolatel se tudíž oprávněně domníval, že jeho
podání z 19. května 2004 obsahuje veškeré náležitosti přihlášky.
Požadavek na opětovné vypracování podání věcně i obsahově naprosto shodného s
návrhem na prohlášení konkursu, by byl dle dovolatelova názoru šikanózním
výkonem práva a byrokratickým a zbytečným zatěžováním soudního aparátu i osoby
uplatňující svou pohledávku. Soud by proto neměl při hodnocení povahy podání
vycházet pouze z jeho názvu, ale měl by přihlížet i k jeho obsahu.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkázal na svá vyjádření dřívější.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam v řešení otázky, zda
přihlášku pohledávky ve smyslu § 20 a násl. ZKV lze účinně podat i před
prohlášením konkursu na majetek úpadce. Potud jde o otázku dovolacím soudem
dosud nezodpovězenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 4 ZKV, návrh na prohlášení konkursu je oprávněn podat
dlužník nebo kterýkoliv z jeho věřitelů (odstavec 1). Jde-li o návrh věřitele,
musí navrhovatel doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a uvést
okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. K návrhu je navrhovatel povinen
připojit listiny, kterých se v návrhu dovolává (odstavec 2). Další návrh na
prohlášení konkursu, podaný na téhož dlužníka dříve, než soud rozhodne o
prohlášení konkursu, se považuje za přistoupení k řízení; pro dalšího
navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení (odstavec 4).
Dle ustanovení § 7 ZKV účastníky konkursního řízení jsou věřitelé, kteří
uplatňují nároky (dále jen „konkursní věřitelé“), a dlužník.
Ustanovení § 20 ZKV pak určuje, že konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky,
a to ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede
soudní řízení nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují
oddělené uspokojení (§ 28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při
rozvrhu (odstavec 1). Správci doručí soud stejnopis přihlášky včetně příloh. Z
přihlášených pohledávek sestaví správce neprodleně seznam, v němž uvede, které
pohledávky uznává a které popírá a z jakého důvodu. Do seznamu se nezařazují
pohledávky, ke kterým se nepřihlíží (§ 20 odst. 3 a § 22 odst. 2), pohledávky,
které jsou vyloučené z uspokojení ( § 33) a pohledávky uvedené v § 31 odst.
2 a 3. V seznamu je třeba zvlášť uvést oddělené věřitele (§ 28) a jednotlivé
třídy konkursních věřitelů (§ 32 odst. 4). U každého věřitele musí být uvedena
jeho jméno a bydliště (obchodní jméno nebo název, sídlo a identifikační číslo),
popřípadě další údaje potřebné k jeho identifikaci, důvod a částka jeho
pohledávky. U oddělených věřitelů je třeba navíc označit věc, právo nebo
pohledávku, která zajišťuje jeho pohledávku (odstavec 5). Správce přezkoumá
přihlášky především podle úpadcových obchodních knih a jiných dokladů a vyzve
úpadce, aby se k sestavenému seznamu přihlášek vyjádřil. Tento seznam předloží
soudu (odstavec 6). Přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik
práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu (odstavec 8).
Podle ustanovení § 23 ZKV k přezkoumání přihlášených pohledávek nařídí soud
přezkumné jednání; správce a úpadce k němu předvolá obsílkou doručovanou do
vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Přezkoumání se děje
podle seznamu sestaveného správcem (odstavec 1). Konkursní věřitelé
nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo
pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který
prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci; smějí se v
ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném
jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. O pořadí
pohledávky rozhoduje vždy soud (odstavec 2).
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v
době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně a později nedoznala změn.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že k zamítnutí dovolání v posuzované věci
postačuje již skutkový závěr, z nějž napadené rozhodnutí vychází (a jenž
nerozporuje ani dovolatel), podle kterého pohledávka, jejíž „existenci“ a
pravost požaduje dovolatel určit žalobou podanou v této věci, nebyla správcem
konkursní podstaty úpadkyně zařazena na seznam přihlášených pohledávek (a na
jeho základě přezkoumána při přezkumném jednání).
Odvolací soud má pravdu, uzavřel-li, že spor o určení pravosti nevykonatelné
pohledávky konkursního věřitele v konkursu lze ve smyslu § 23 odst. 2 ZKV vést
jen pro pohledávku, která byla podrobena přezkumu (při přezkumném jednání) a
kterou co do pravosti popřel některý z konkursních věřitelů nebo správce
konkursní podstaty (§ 23 odst. 1 a § 24 odst. 1 ZKV, v rozhodném znění).
Ani kdyby byla opodstatněnou dovolatelova argumentace založená na tvrzení, že
správce konkursní podstaty úpadkyně pochybil, jestliže jeho pohledávku
nezařadil na seznam přihlášených pohledávek a nenechal ji přezkoumat na
přezkumném jednání konaném dne 10. listopadu 2004, by náprava této chyby
nemohla být zjednána postupem, který zvolil dovolatel, tedy prostřednictvím
žaloby o určení „existence“ a pravosti pohledávky (k podobě žalobního požadavku
Nejvyšší soud doplňuje, že určit „existenci“ pohledávky znamená totéž jako
určit její „pravost“).
V takovém případě (má-li konkursní věřitel za to, že správce konkursní
podstaty byl povinen zařadit jeho pohledávku na seznam přihlášených pohledávek,
aby mohlo dojít k jejímu přezkumu při přezkumném jednání) soudní praxe
připouští jiný způsob nápravy. Je jím možnost konkursního věřitele vznést v
rámci konkursního řízení návrh, aby jeho pohledávka byla zařazena na seznam
přihlášených pohledávek (a tím mohla být přezkoumána). O takovém návrhu
rozhoduje (v rámci konkursního řízení) konkursní soud usnesením, proti němuž je
odvolání přípustné (srov. v tomto ohledu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 601/2005, 602/2005, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 3972/2008, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007; všechna tato rozhodnutí
jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jakkoli by na tomto místě mohl Nejvyšší soud svou argumentaci uzavřít
konstatováním, že za okolností tvrzených dovolatelem nemůže být určovací žaloba
úspěšná v žádném případě, pokládá (pro účely vyjasnění právního postavení
dovolatele v dotčeném konkursu) za žádoucí vyslovit se i k otázce, zda
dovolatelovu pohledávku lze vůbec pokládat za přihlášenou do konkursu
vedeného na majetek úpadkyně.
Nejvyšší soud na dané téma především uvádí, že výkladem ustanovení § 7 ZKV a
obecně pak povahou účastenství v konkursu se zabýval již pod bodem XVIII.
stanoviska (str. 183-185 /359-361/). Tam vysvětlil (a na příslušné závěry v
podrobnostech odkazuje), že v době od podání návrhu do právní moci usnesení o
prohlášení konkursu nebo usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu
anebo usnesení o zastavení konkursního řízení (tedy v první /přípravné/ fázi
konkursního řízení), jsou účastníky konkursního řízení dlužník a věřitelé
(popřípadě jiné osoby), kteří podali návrh.
Uzavřel dále, že po prohlášení konkursu (tedy ve druhé /realizační/ fázi
konkursního řízení, která se v době od prohlášení konkursu do podání konečné
zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů,
zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a se zpeněžováním tohoto
majetku) jsou účastníky konkursního řízení úpadce a věřitelé, kteří přihlásili
své pohledávky do konkursu. Konkursní věřitelé se účastníky konkursního řízení
stávají dnem, kdy jejich přihláška došla soudu. Podáním přihlášky pohledávky
konkursní věřitel nezískává legitimaci k podání odvolání proti usnesení soudu
prvního stupně o prohlášení konkursu, ani k podání dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci prohlášení konkursu.
Zmíněný bod stanoviska rozebíral úpravu účastenství podle ustanovení § 7 ZKV,
ve znění účinném do 30. dubna 2000 (jež i v té době bylo shodné se zněním
citovaným výše) a podle ustanovení § 90 a § 94 o. s. ř., ve znění, jež
následně doznalo změn k 1. lednu 2001. Jak ovšem Nejvyšší soud vysvětlil již v
usnesení ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3339/2007 (jež je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), ony pozdější změny
označených ustanovení občanského soudního řádu neměly vliv na platnost závěrů
formulovaných v citovaném budu stanoviska. Dílčí korekce (doplnění), jež ovšem
nemá pro tuto věc praktického významu, zasluhuje (v důsledku změny § 4 odst. 4
ZKV provedené s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb.) pouze
závěr, který možnost založit účast věřitele v první fázi konkursního řízení
podáním dalšího návrhu na prohlášení konkursu připouštěl až do doby, než
usnesení o prohlášení konkursu nabude právní moci (tuto změnu rozebral Nejvyšší
soud v usnesení ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1013/2004, uveřejněném
v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2007, pod číslem 60, na něž v
podrobnostech odkazuje).
Závěry obsažené pod bodem XXXI. stanoviska (str. 200-203 /376-379/), z nichž
vychází rozhodnutí soudu prvního stupně a nimiž souhlasí i dovolatel, jsou
pouze logickým (navazujícím) doplňkem závěrů rozvedených pod bodem XVIII.
stanoviska. Pro další výklad je významná především argumentace obsažená bod
bodem XXXI. stanoviska na str. 202 /378/, ve druhém odstavci shora. Tam se
totiž uzavírá, že:
„Úspěšně popřena může být také pohledávka konkursního věřitele, který podal
návrh na prohlášení konkursu. Věřitel - navrhovatel, sice musí doložit
existenci splatné pohledávky proti dlužníkovi (§ 4 odst. 2 ZKV), to, že
pohledávku osvědčil (a konkurs podle jeho návrhu byl prohlášen), jej však
nezbavuje povinnosti pohledávku do konkursu přihlásit a další účastníky
konkursního řízení možnosti přihlášenou pohledávku popřít. To je dáno již tím,
že zákon o konkursu a vyrovnání přiznává právo popřít přihlášenou pohledávku
správci konkursní podstaty a všem konkursním věřitelům, tedy jinému (širšímu)
okruhu účastníků řízení než tomu, jenž se účastnil řízení o návrhu na
prohlášení konkursu. Ostatně, v době do prohlášení konkursu se zjišťování
pohledávek neprovádí (srov. § 21 a § 23 odst. 1 ZKV).“
Z bodů XVIII. a XXXI. stanoviska se tedy podává, že:
1/ Návrh (další návrh) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podaný
věřitelem nenahrazuje přihlášku pohledávky takového věřitele ve smyslu § 20 a
násl. ZKV.
2/ Účast věřitele v konkursním řízení vedeném na majetek jeho dlužníka se v
době od podání návrhu na prohlášení konkursu do prohlášení konkursu na majetek
dlužníka zakládá pouze podáním návrhu na prohlášení konkursu (§ 4 odst. 1 ZKV,
v rozhodném znění) nebo podáním dalšího návrhu na prohlášení konkursu (§ 4
odst. 4 ZKV, v rozhodném znění) a nikoli podáním přihlášky pohledávky do
konkursu ve smyslu § 20 a násl. ZKV.
3/ Účast věřitele v konkursním řízení vedeném na majetek jeho dlužníka se v
době od prohlášení konkursu na majetek dlužníka zakládá pouze podáním přihlášky
pohledávky do konkursu ve smyslu § 20 a násl. ZKV a od uvedeného okamžiku se
již neodvíjí od skutečnosti, že šlo o věřitele, který podal návrh (další návrh)
na prohlášení konkursu na majetek dlužníka; srov. v tomto ohledu výslovně závěr
obsažený pod bodem XVIII. stanoviska, str. 184 /360/ druhý odstavec odůvodnění
shora („Ani věřitel, k jehož návrhu byl konkurs na majetek dlužníka prohlášen,
se nestane účastníkem té části konkursního řízení, jež počíná běžet prohlášením
konkursu, jestliže včas /srov. § 22 odst. 2 ZKV/ nepřihlásil svou pohledávku u
konkursního soudu. Opomenul-li přihlášku podat, končí účast tohoto věřitele v
řízení právní mocí usnesení o prohlášení konkursu“).
4/ V době do prohlášení konkursu na majetek dlužníka neprobíhá (nemůže úspěšně
proběhnout) proces zjišťování pohledávek věřitelů vůči dlužníku.
Pro potřeby rozhodnutí v této věci lze tyto závěry přeformulovat (shrnout) též
tak, že účastníkem první fáze konkursního řízení, jež končí prohlášením
konkursu na majetek dlužníka, se dlužníkův věřitel nestane tím, že před
prohlášením konkursu přihlásí do konkursu svou pohledávku vůči dlužníku
(postupem dle § 20 a násl. ZKV). V týž závěr ostatně vyústil výklad bodu
XVIII. stanoviska již ve výše zmíněném usnesení sp. zn. 29 Odo 1013/2004.
Nezakládá-li přihláška pohledávky účast věřitele v konkursním řízení vedeném na
majetek dlužníka v době před prohlášením konkursu, pak je třeba se ptát, zda
taková „přihláška“ má vůbec nějaké účinky. Dílčí odpověď v daném směru
poskytuje již usnesení ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 1201/99,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2002, pod číslem 42; v
něm Nejvyšší soud uzavřel, že pohledávku lze účinně přihlásit do konkursu, jen
trvají-li účinky jeho prohlášení.
Také z ustanovení § 13 odst. 2 písm. b/ a c/ ZKV (v rozhodném znění) a z
ustanovení § 20 ZKV (v rozhodném znění) se podává, že zákon o konkursu a
vyrovnání nepočítá s možností, že by dlužníkův věřitel mohl účinně přihlašovat
svou pohledávku do konkursního řízení vedeného na majetek dlužníka ještě
předtím, než bude prohlášen konkursu na majetek dlužníka. To lze dokumentovat i
tím, že konkursní soud ustavuje správce konkursní podstaty do funkce až v
usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a že až od prohlášení
konkursu na majetek dlužníka přechází na správce konkursní podstaty právo
nakládat s majetkem konkursní podstaty (srov. § 14 odst. 1 písm. a/ i § 14a
ZKV, v rozhodném znění). Přitom z textu § 20 ZKV plyne, že právě správce
konkursní podstaty je osobou, jež se stará o odstraňování případných vad
přihlášek a jež přihlášené pohledávky připravuje k projednání pro přezkumné
jednání. Také požadavky kladené na náležitosti přihlášky a na způsob určení
její výše (srov. § 20 odst. 2 a § 33 odst. 1 ZKV, v rozhodném znění) se pojí k
okamžiku prohlášení konkursu na majetek dlužníka a nikoli k dřívější době.
Ostatně právě takto pojatá koncepce zákona o konkursu a vyrovnání vyústila v
závěr Nejvyššího soudu (obsažený v jeho rozsudku uveřejněném pod číslem
72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 72/2007“),
podle kterého, byl-li po předchozím zrušení konkursu znovu prohlášen konkurs
na majetek téhož dlužníka, nejsou konkursní věřitelé ani správce konkursní
podstaty vázáni procesními úkony, které v procesu přezkoumávání přihlášených
pohledávek učinili podle § 23 a násl. ZKV v průběhu prvního konkursu. Kdyby
přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu podaná před prohlášením konkursu
vyvolávala účinky předjímané dovolatelem, pak by beze zbytku neplatil ani závěr
formulovaný v R 72/2007, jelikož tyto účinky by v duchu nabízené argumentace
nebyly na účincích prohlášení konkursu závislé.
Představa, že by bylo možné přiznat jakékoli účinky přihlášce věřitelovy
pohledávky podané u konkursního soudu před prohlášením konkursu, aniž by zákon
o konkursu a vyrovnání upravoval pravidla nakládání s takovou (dříve podanou)
přihláškou, aniž by zde byla osoba, která je jinak povinna se přihláškami
zabývat (konkursním soudem ustavený správce konkursní podstaty) a aniž by se
věřitel tímto stal podáním přihlášky účastníkem první fáze konkursního řízení,
vyznívá absurdně. Kdyby přihláška pohledávky měla být i za této situace
považována za účinně přihlášenou (aniž by před prohlášením konkursu založila
účast věřitele v konkursním řízení), pak by bylo nutné se ptát, na základě
jakého procesního úkonu nebo na základě jakého ustanovení zákona o konkursu a
vyrovnání by se takový věřitel stal účastníkem konkursního řízení od prohlášení
konkursu (ustanovení § 14 ZKV, ani jiná ustanovení zákona o konkursu a
vyrovnání, takový účinek /totiž, že se účastníky řízení stávají věřitelé, kteří
přihlásili své pohledávky do konkursu sice po zahájení konkursního řízení, ale
ještě před prohlášením konkursu/ s prohlášením konkursu nespojuje).
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že:
1/ Dovolatel se účastníkem druhé fáze konkursního řízení vedeného na majetek
úpadkyně nestal tím, že (před prohlášením konkursu) podal další návrh na
prohlášení konkursu na majetek úpadkyně.
2/ Další návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně není bez dalšího
ztotožnitelný s přihláškou pohledávky do konkursu ve smyslu § 20 a násl. ZKV.
3/ I kdyby další návrh na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně splňoval z
obsahového hlediska náležitosti, pro které by jej bylo možné pokládat za
přihlášku pohledávky do konkursu vedeného na majetek úpadkyně, pak by s podáním
takové „přihlášky“ nebyly v době před prohlášením konkursu spojeny žádné
účinky. S pohledávkou obsaženou v takovém podání proto nelze nakládat jako
přihlášenou do konkursu vedeného na majetek úpadkyně a žaloba o požadované
určení i z této příčiny nemůže obstát.
Požadavek, aby konkursní věřitele přihlásili své pohledávky ve lhůtě stanovené
v usnesení o prohlášení konkursu (ne dříve či později), plyne přímo z textu
zákon o konkursu a vyrovnání (srov. jeho § 20 odst. 1 větu první).
Pro úplnost lze dodat, že vedle pevného judikatorního rámce, z nějž dovolatel
svým postupem (nečinností v době určené pro přihlášení pohledávky v usnesení o
prohlášení konkursu) vybočil, je oporou pro správnost závěrů obsažených v
napadeném rozhodnutí i výklad podávaný k rozebíraným otázkám v literatuře.
Závěr, podle kterého věřitelův návrh (další návrh) na prohlášení konkursu na
majetek dlužníka nenahrazuje přihlášku, lze nalézt např. v díle Zoulík, F.:
Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998 (dále
též jen „Komentář“), str. 133 nebo (u téhož autora) v díle Konkurz v soudní
praxi, Beckovy právnické sešity číslo 1, ročník 1997, str.11.
Výklad podaný výše podporuje i způsob, jakým se literatura vypořádává s
postavením věřitelů, kteří se ve smyslu ustanovení § 5b odst. 4 ZKV (v
rozhodném znění) „přihlásili k řízení“ v průběhu ochranné lhůty. V komentáři
(str. 43-44) se na dané téma uvádí, že přihlášky věřitelů podle § 5b odst. 3
ZKV mají povahu odchylnou od přihlášek věřitelů podle § 20 ZKV. Přihláška podle
§ 20 ZKV je uplatněním nároku, jehož hmotněprávní účinky jsou v podstatě shodné
s uplatněním nároku žalobou. K něčemu takovému nemůže v průběhu ochranné lhůty
dojít již proto, že situace, kdy nároky je třeba místo žalobou uplatnit
přihláškou pohledávky, je vyvolána a podmíněna prohlášením konkursu. (…)
Věřitelé, kteří měli v průběhu ochranné lhůty postavení konkursních věřitelů,
není možné bez dalšího považovat za konkursní věřitele (dojde-li k pokračování
řízení). V ochranné lhůtě měli totiž pouze postavení konkursních věřitelů, aniž
by jimi byli. Proto po prohlášení konkursu musí své pohledávky přihlásit podle
§ 20 ZKV s tím, že teprve na základě této jejich přihlášky může být provedeno
zjištění jejich pohledávky, uzavírá se na daném místě Komentáře.
Závěr, že přihlášku své pohledávky musí zásadně podat věřitel, který podal
návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 4 odst. 1 ZKV), který
přistoupil svým dalším návrhem do již zahájeného řízení (§ 4 odst. 4 ZKV),
každý ze známých věřitelů (§ 13 odst. 4 ZKV) a věřitelé z ochranné lhůty (§ 5b
odst. 4 ZKV), se činí i v díle Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a
vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002, str.
556 a upozornění, že věřitel, který podal návrh na prohlášení konkursu, nesmí
opomenout podat ve stanovené lhůtě přihlášku pohledávky, obsahuje i dílo
Kotoučová, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání po novele v roce 2000. Zákony s
poznámkami. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 38, dílo Kotoučová, J. -
Raban, P.: Konkurs a vyrovnání. 2 vydání. Praha, Orac s. r. o. 2001, str. 68,
dále dílo Pohl, T.: Zákon o konkurzu a vyrovnání. Krok za krokem. 2. vydání.
Praha, Prospektrum 2000, str. 119 (v tomto díle se na str. 29 rovněž poukazuje
na rozdílnost v postavení věřitelů přihlášených v průběhu ochranné lhůty a
těch, kteří se přihlašují až po prohlášení konkursu) jakož i dílo Kozel, R.:
Problémy konkursního řízení a jejich řešení. Linde Praha a. s. 2001, str. 221
(v tomto díle se na str. 220 také výslovně uzavírá, že přihláška je účinně
podána pouze tehdy, jestliže je podána u soudu, který „prohlásil konkurs“).
Nejsou-li po prohlášení konkursu na majetek dlužníka brány v potaz ani
přihlášky věřitelů, které zákon o konkursu a vyrovnání v době před prohlášením
konkursu (za trvání ochranné lhůty) k „přihlášení k řízení“ výslovně vybízí,
pak lze stěží - přes dikci § 20 odst. 1 věty první ZKV (v rozhodném znění) -
přiznat takové účinky přihlášce, s jejímž podáním v době před prohlášením
konkursu zákon o konkursu a vyrovnání nepočítá.
Zbývá dodat, že s přihlédnutím k systémovému nastavení zákona o konkursu a
vyrovnání jak bylo popsáno výše, není požadavek, aby všichni věřitelé
přihlašovali své pohledávky do konkursu vedeného na majetek úpadce v době od
prohlášení konkursu na majetek úpadce, bez zřetele k tomu, jaké procesní úkony
v konkursním řízení činili ohledně této pohledávky v době před prohlášením
konkursu na majetek úpadce, ani šikanózním výkonem práva ani byrokratickým a
zbytečným zatěžováním soudního aparátu či osoby uplatňující svou pohledávku.
Přitom nelze přehlédnout, že dovolatel tento argument pojí s obsahovou
totožností (dalšího) návrhu na prohlášení konkursu a možné přihlášky a nikoli
s opakováním „přihlášky“, takže i v tomto ohledu lze opodstatněně usuzovat,
že obtíže, z nichž se snaží vybřednout určovací žalobou podanou v této věci,
plynou především z toho, že při ochraně svých práv nepostupoval v souladu s
judikaturou ustálenou prostřednictvím citovaného stanoviska již od roku 1998.
Ostatně, i na úrovni konkrétního posouzení dovolatelova podání z 19. května
2004 (jež se v kopii nachází na č. l. 59-62 a znovu na č. l. 87-90) lze bez
jakýchkoli pochybností uzavřít, že dovolatel vůli přihlásit tímto podáním svou
pohledávku do konkursu vůbec neprojevil (sloveso „přihlásit“ se v textu podání
v žádné ze svých podob vůbec nevyskytuje a takový záměr v něm není projeven ani
prostřednictvím významově obdobných slov). Pro posouzení procesního úkonu je
přitom rozhodující právě to, jak byl navenek projeven, nikoli to, jestli mezi
projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas
(srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Konkursní soud tedy ani neměl důvod
upozornit dovolatele, že přihláška pohledávky podaná v konkursním
řízení před prohlášením konkursu na majetek dlužníka nemá žádné účinky, (úmysl
přihlásit pohledávku do konkursu nebyl v podání vůbec projeven a jako
„přihláška“ tedy takové podání objektivně nemohlo být rozpoznáno).
Dovolateli se tudíž prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jeho dovolání zamítl (
§ 243b odst. 2 o. s. ř. ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy tím, že žalobce se svým dovoláním úspěšný
nebyl a tím, že u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení
nebyly zjištěny. Vyjádření k dovolání obsahující jednovětý odkaz na dřívější
vyjádření žalovaného, nepokládá Nejvyšší soud za účelně vynaložený náklad
žalovaného v dovolacím řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu