29 Cdo 379/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce J. T., , zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, , proti žalovanému
JUDr. P. P., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadce Z. K., , o
zaplacení částky 108.905,55 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 13 Cm 628/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 15 Cmo 111/2006-55, takto:
I. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 20. září 2006, č. j. 15 Cmo 111/2006-55, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobou podanou 8. června 2005 se žalobce (J. T.) domáhal vůči žalovanému
(správci konkursní podstaty úpadce Z. K.) zaplacení částky 108.905,55 Kč.
Žalobu odůvodnil tím, že závazek úpadce vůči Č. o. b., a. s. (dále též jen
„banka“) zajišťoval jednak ručitelským prohlášením, jednak zástavním právem
váznoucím na jeho nemovitosti (domu v P.). Banka uplatňuje své nároky jednak v
konkursu vedeném na majetek úpadce, jednak samostatně (vůči ručitelům) v
exekučním řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6
Nc 1775/2003.
Žalovaný sepsal nemovitost do konkursní podstaty a ve veřejné dražbě ji
zpeněžil za částku 650.000,- Kč. Z této částky však bylo se souhlasem soudu v
roce 2005 určeno k vyplacení oddělenému věřiteli (bance) jen 254.112,- Kč.
Dalších 134.101.45 Kč použil žalovaný na náklady spojené s udržováním, správou
a prodejem nemovitosti a 152.881,- Kč je určeno k vrácení žalobci. Zbytek
částky ve výši 108.905,55 Kč (žalovaná částka) měl být (podle žalobce) použit k
oddělenému uspokojení. Žalovaný však - přes žalobcův výslovný nesouhlas -
použil pro oddělené uspokojení pouze 70 % z této částky (správně jde o 70 % z
částky 363.017,23 Kč), analogicky podle § 28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
Žalovaný - uvádí se v žalobě - zřejmě vycházel z předpokladu, že vydáním
odděleného uspokojení budou nároky banky zcela uspokojeny; ta však pokračuje v
jejich vymáhání v exekučním řízení, kde byl exekucí postižen i žalobcův nárok
na vrácení částky 152.881,- Kč.
Žalovaný podle žalobce nesprávně aplikoval ustanovení § 28 ZKV tím, že zkrátil
nárok banky na oddělené uspokojení na 70 %, čímž způsobil žalobci majetkovou
újmu (potud se žalobce dovolává ustanovení § 373 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Žalovaná částka neměla být
zúčtována ve prospěch podstaty a žalovaný tak žalobci způsobil škodu. Při
jednání konaném u soudu prvního stupně 15. listopadu 2005 doplnil žalobce
žalobní tvrzení potud, že peněžitý nárok uplatňuje vůči konkursní podstatě (a
nikoli vůči žalovanému coby fyzické osobě).
Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 13 Cm 628/2005-40, Krajský soud v
Českých Budějovicích žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení
(bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Usnesením ze dne 22. června 2001, č. j. 11 K 7/2000-43, prohlásil Krajský
soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek úpadce.
2/ Pohledávka banky vůči úpadci byla v konkursu zjištěna ve výši 1,491.356,- Kč
s nárokem na oddělené uspokojení ze zpeněžení zástav ve vlastnictví žalobce a
A.Š..
3/ Usnesením ze dne 8. dubna 2005, č. j. 11 K 7/2000-288, udělil Krajský soud v
Českých Budějovicích správci konkursní podstaty úpadce souhlas s tím, aby vydal
bance jako oddělené věřitelce část výtěžku zpeněžení nemovitostí žalobce ve
výši 254.112,- Kč a část výtěžku zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví A. Š. ve
výši 531.785,- Kč.
4/ V usnesení z 8. dubna 2005 poukázal konkursní soud na to, že nemovitosti ve
vlastnictví žalobce byly zpeněženy ve veřejné dražbě za 650.000,- Kč, přičemž
náklady spojené s udržováním, správou a prodejem nemovitostí činily 134.101,45
Kč. Nemovitosti ve vlastnictví A. Š. byly zpeněženy ve veřejné dražbě za
1,300.000,- Kč a náklady spojené s udržováním, správou a prodejem činily
234.543,45 Kč. Jelikož celkový výtěžek zpeněžení nemovitostí obou vlastníků
(1.950.000,- Kč) přesahoval o 458.444,- Kč pohledávku oddělené věřitelky,
určil, že tato částka bude poměrným způsobem vrácena vlastníkům zastavených
nemovitostí. Příslušný poměr stanovil konkursní soud podle toho, že částka
1,950.000,- Kč byla získána z 33,33 % vydražením nemovitostí ve vlastnictví
žalobce a z 66,66 % vydražením nemovitostí ve vlastnictví A. Š., přičemž ve
stejném poměru byl určen podíl zástavních dlužníků na úhradě zajištěné
pohledávky.
5/ Vycházeje z výpočtu dle bodu 4/, uvedl konkursní soud v usnesení z 8. dubna
2005 že žalobci má být vráceno 152.881,- Kč a A. Š. 305.763,- Kč. Bance pak
náleží ze zpeněžení nemovitostí žalobce 254.112,- Kč (70 %) a ze zpeněžení
nemovitostí A. Š. 531.785,- Kč (70 %).
Na výše uvedeném skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že ustanovení §
28 odst. 4 ZKV vyjadřuje princip solidarity odděleného věřitele s ostatními
věřiteli úpadce, přičemž nerozlišuje, zda jde o výtěžek zpeněžení věcí ve
vlastnictví úpadce nebo třetích osob. V daném případě (kdy je žalobce vůči
bance zástavním dlužníkem a současně ručitelem) to podle soudu znamená, že z
titulu ručení bude žalobce nucen uhradit i oněch 30 % výtěžku zpeněžení, které
nebylo možno použít pro odděleného věřitele. Ze zákona nevyplývá, že by
pohledávka odděleného věřitele v rozsahu 30 % výtěžku zpeněžení, tedy v rozsahu
v jakém nebyl oddělený věřitel uspokojen v konkursu, zanikla. Naopak,
ustanovení § 28 odst. 4 ZKV určuje, že neuspokojenou část pohledávky lze
uspokojit v rozvrhu (je li k tomu dostatek finančních prostředků).
Žalovaný tedy žádnou povinnost neporušil.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v tom znění, že se zamítá žaloba, aby ze soupisu
konkursní podstaty byla vyloučena a žalobci žalovaným zaplacena výše (žalobou)
uplatněná částka (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok).
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav
věci, přitakávaje i jeho právním závěrům.
Dodal dále, že ustanovení § 28 odst. 4 ZKV dopadá i na případy, kdy do soupisu
konkursní podstaty jsou zahrnuty v souladu s § 27 odst. 5 ZKV věci ve
vlastnictví zástavních dlužníků, tedy věci ve vlastnictví třetích osob.
Je-li prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, musí zástavní dlužník
respektovat úpravu obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání, což mimo jiné
znamená, že se své povinnosti plynoucí ze zástavní smlouvy zprostí úhradou
zajištěného dluhu (správně pohledávky) nebo úhradou odpovídající hodnotě
zástavy do konkursní podstaty anebo strpěním toho, že zástava bude prodána v
konkursu. Nemůže však ovlivnit (zástavní dlužník), že takto získané prostředky
budou v konkursu rozdělovány způsobem upraveným v § 28 odst. 4 ZKV.
Není vyloučeno, aby ručitelé mimo konkurs uhradili zajištěný dluh přímo
zástavnímu věřiteli (v takovém případě by zánikem pohledávky zaniklo i zástavní
právo a aplikace § 27 odst. 5 ZKV by nepřicházela v úvahu). Pokud však ručitelé
takto nepostupují a pohledávka zástavního věřitele není v konkursu beze zbytku
uspokojena, má věřitel z titulu ručení možnost požadovat po nich úhradu zbytku
dluhu.
Odvolací soud podotkl, že zástavní věřitelé, stejně jako ručitelé, mají možnost
postupem dle § 20 odst. 4 ZKV přihlásit jako podmíněné své pohledávky, které
jim vzniknou tím, že budou za úpadce plnit jeho závazky vůči věřitelům.
Žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn.
29 Odo 86/2003 neměl odvolací soud za zcela přiléhavý, s tím, že ten řeší s
věcí nesouvisející kolizní situaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel namítá, že částka 108.905,55 Kč byla nesprávně zaúčtována
ve prospěch podstaty, neboť nebyl v žádném právním vztahu s ostatními věřiteli;
z titulu ručitelského prohlášení naopak odpovídá za celý dluh úpadce vůči
bance. Tato částka po něm může být vymáhána (vzhledem k jeho postavení
ručitele) „dvakrát“ a žalovaný mu proto svým postupem způsobil škodu ve výši
108.905,55 Kč.
Dovolatel namítá, že použití ustanovení § 28 odst. 4 ZKV ve spojení s § 27
odst. 5 ZKV na případy, kdy jde o majetek třetích osob, zajišťujících
pohledávky vůči úpadci, je protiústavní. Podle něj jde o nedostatek zákona o
konkursu a vyrovnání, který nelze řešit výkladem k tíži osoby, jež závazek
dlužníka zajišťuje. Z článku 2 Listiny základních práv a svobod dovolatel dále
dovozuje, že nikdo nemůže být nucen k tomu, aby svým majetkem ručil nad meze
závazku, k jehož splnění se zavázal.
Jako „zajišťující osoba“ se zavázal pouze k tomu, že bude plnit za dlužníka
(úpadce), nesplní-li tento sám, a to oddělenému věřiteli. V tomto rozsahu má
též právo na regres. Je proto nepřípustné, aby část sumy, kterou splní, byla
rozmělněna ve prospěch předem neznámého okruhu osob, kterými jsou další předem
neznámí věřitelé dlužníka.
Podle dovolatele lze připustit, že z částky získané zpeněžením připadne část na
náklady, které se zpeněžením vzniknou. Mezi tyto náklady však již nepatří
odměna správce konkursní podstaty (která ani z této částky není přesně
vyčíslitelná), natož částky vynaložené ve prospěch třetích osob. Dospěly-li
(při absenci výslovné úpravy) soudy výkladem k závěru, že postup žalovaného byl
správný, je tím žalobce jako zajišťující osoba krácen na svých právech.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, uváděje, že
vychází z nepochopení úpravy obsažené v § 28 ZKV.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i
ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení a v té části prvního výroku,
kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o nákladech řízení.
Potud ovšem dovolání je nejen neodůvodněné, ale též (bez dalšího) nepřípustné,
čemuž ve shodě s § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odpovídá (druhý)
výrok o odmítnutí této části dovolání (srov. i usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší
soud přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za účelem zodpovězení
otázky (v dovolacím řízení dosud neřešené), v jakém rozsahu se (vzhledem k
úpravě obsažené v § 28 odst. 4 ZKV) zprostí svého závazku vůči zajištěnému
věřiteli zástavní dlužník odlišný od osoby úpadce a jaký vliv má skutečnost, že
zástavní dlužník zajištěnému věřiteli za splnění pohledávky vůči úpadci také
ručí.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Z dovolatelovy argumentace se především podává, že nemá jasno v tom, čeho a na
čí účet se vlastně domáhá.
Ačkoli v žalobě uvádí, že mu žalovaný svým postupem způsobil škodu, při jednání
konaném u soudu prvního stupně 15. listopadu 2005 výslovně prohlásil (v reakci
na obranu žalovaného), že svůj nárok uplatňuje vůči konkursní podstatě. Podle
tohoto upřesnění také soudy o žalobě jednaly, což platí zejména pro soud
odvolací, jenž vyšel z toho, že předmětem sporu je vyloučení sporné částky z
konkursní podstaty (že jde o vylučovací žalobu ve smyslu § 19 odst. 2 ZKV).
Jinak by ostatně nebyla dána ani věcná příslušnost krajského soudu k projednání
a rozhodnutí věci v prvním stupni. Spor o náhradu škody způsobené správcem
konkursní podstaty na majetku konkursní podstaty nebo na majetku třetí osoby
není sporem vyvolaným konkursem (ve smyslu § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř. ve
znění účinném do 31. prosince 2007) a s výjimkou úpravy obsažené v § 9 odst. 3
písm. i/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2007) pro něj občanský
soudní řád (ve znění účinném do 31. prosince 2007) věcnou příslušnost krajských
soudů v prvním stupni nezakládá (srov. k tomu v návaznosti na stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, také závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu).
Vrací-li se dovolatel v dovolání znovu k argumentaci, že nárok na žalovanou
částku mu vznikl proto, že správce konkursní podstaty úpadce porušil své
povinnosti, jde o tvrzení, jež v předchozích fázích řízení opustil (z pohledu
úvah o věcné příslušnosti soudu, který žádal o rozhodnutí, logicky), tedy v
dovolacím řízení o tvrzení nová a z pohledu možného výsledku dovolacího řízení
ve spojení s úpravou obsaženou v § 241a odst. 4 o. s. ř. bezcenná.
Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky
zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily
ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě
složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna.
Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci,
práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu
podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze
zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o
ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné
rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Ustanovení § 28 odst. 4 ZKV dále určuje, že oddělení věřitelé se podle tohoto
ustanovení uspokojují do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího.
Neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž
pohledávka podle své povahy patří.
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v
době prohlášení konkursu na majetek úpadce a do 31. prosince 2007 nedoznala
změn.
K otázce, jak má být naloženo s čistým výtěžkem zpeněžení zajištění sepsaného
do konkursní podstaty postupem podle § 27 odst. 5 ZKV v rozhodném znění, se
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil.
Učinil tak například v rozsudku ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo
86/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu nebo v rozsudcích uveřejněných pod čísly 41/2007 a 72/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z těchto rozhodnutí se mimo jiné podává i závěr, že ustanovení § 28 odst. 4 ZKV
se uplatní i tehdy, jde-li o čistý výtěžek zpeněžení zajištění ve vlastnictví
třetí osoby (osoby odlišné od úpadce). Nejde tu o „absenci výslovné úpravy“,
jak tvrdí dovolatel; naopak, tím, že ustanovení § 28 ZKV nečiní rozdíl mezi
zajištěním ve vlastnictví třetích osob a zajištěním ve vlastnictví úpadce,
výslovně postihuje i rozdělení čistého výtěžku zpeněžení zajištění „vtaženého“
do konkursní podstaty v režimu § 27 odst. 5 ZKV.
Oba soudy nižších stupňů také správně vystihly, že úprava obsažená v § 28
odst. 4 ZKV jde na úkor zajištěného věřitele.
Odvolací soud však nedocenil, že již ve stanovisku svého občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem
52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XXXV., str. 205
(381) a znovu pak v rozsudku uveřejněném pod číslem 74/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že osoby zajišťující
pohledávky vůči úpadci (tedy i zástavní dlužník) se po dobu trvání konkursu
nemohly zprostit povinnosti plnit zástavním věřitelům jinak, než poskytnutím
plnění do konkursní podstaty (tím, že správci konkursní podstaty umožní
zpeněžení zástavy, uhradí zajištěnou pohledávku nebo složí cenu zástavy). Odtud
plyne i závěr, že zástavní dlužník, jenž na výzvu dle § 27 odst. 5 ZKV plnil do
konkursní podstaty osobního dlužníka zastavenými nemovitostmi (tím, že je
nechal sepsat) nebo tím, že vyplatil správci konkursní podstaty zajištěnou
pohledávku anebo složil cenu zastavených nemovitostí, se svého závazku vůči
zástavnímu věřiteli zprostil.
Jinak řečeno, činí-li čistý výtěžek zpeněžení zástavy ve vlastnictví dovolatele
363.017,23 Kč, pak se dovolatel zprostil svého závazku vůči zástavnímu věřiteli
v rozsahu této částky, a to bez zřetele k tomu, že v důsledku úpravy obsažené v
§ 28 odst. 4 ZKV se zástavnímu věřiteli z titulu zajištění dostalo jen
254.112,- Kč.
Je samozřejmé, že je-li věřitelova pohledávka zajištěna i jinak (např. - jako
v tomto případě - ručením dalších osob), má věřitel právo domáhat se po
ručitelích i nadále úhrady zbytku té pohledávky jež nebyla uspokojena oněmi 70
% čistého výtěžku zpeněžení zajištění (plněním částky 254.112,- Kč), případně
dalším plněním, jehož se mu v režimu § 28 odst. 4 ZKV dále dostalo již jako
nezajištěnému věřiteli. Je-li však osobou, která ručí za závazky úpadce, osoba,
která se současně nacházela (jako dovolatel) v pozici zástavního dlužníka,
nemůže souhrn plnění, jež tato osoba má (musí) uhradit zajištěnému věřiteli,
přesáhnout výši zajištěné pohledávky, což platí i v rozsahu, ve kterém se
taková osoba zprostila závazku vůči zajištěnému věřiteli plněním do konkursní
podstaty osobního dlužníka, ze kterého zajištěný věřitel neměl (vzhledem k § 28
odst. 4 ZKV) prospěch.
Výše rozvedenou argumentaci lze shrnout v závěr, podle kterého osoba, která
svým majetkem zajišťuje pohledávku věřitele vůči dlužníku jako ručitel a
současně jako zástavní dlužník, není povinna plnit zajištěnému věřiteli na
úhradu jeho pohledávky částkou převyšující zajištěnou pohledávku. Za plnění
poskytnuté takovou osobou zajištěnému věřiteli se pokládá částka složená do
konkursní podstaty osobního dlužníka z titulu zástavního práva na vyplacení
zajištěné pohledávky nebo jako cena zástavy anebo čistý výtěžek zpeněžení
zástavy, bez zřetele k tomu, že zajištěný věřitel vzhledem k úpravě obsažené v
§ 28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31.12.2007 obdržel z
tohoto plnění pouze 70%. Tuto obranu však musí taková osoba uplatnit vůči
zajištěnému věřiteli a nikoli vůči správci konkursní podstaty úpadce.
Důvod domáhat se vrácení (vyloučení) této částky z konkursní podstaty tedy
dovolatel nemá a napadené rozhodnutí je ve svém výsledku správné, byť jeho
argumentace (v té části, ve které odvolací soud zátěž plynoucí z § 28 odst. 4
ZKV přičet dovolateli) dílčím způsobem beze zbytku přesná není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací
soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku rozsudku ve
věci samé, jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224, § 142 odst. 1 a (co do výroku o odmítnutí dovolání) § 146 odst. 3 o. s.
ř., tedy tím, že dovolání bylo zamítnuto a odmítnuto a tím, že u žalovaného
žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu