29 Cdo 3850/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně K. b., a. s., proti žalovaným 1) I. V.T. s. r. o. v likvidaci, a 2)
V. T. zastoupené JUDr. J. S., advokátem, o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 20/2006,
o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
května 2008, č. j. 8 Cmo 378/2007-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení .
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 5. května 2008, č.
j. 8 Cmo 378/2007-75, potvrdil rozsudek ze dne 13. prosince 2006, č. j. 48 Cm
20/2006-25, jímž Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební
rozkaz ze dne 26. září 2005, č. j. 64 Sm 59/2005-7, kterým uložil žalovaným
zaplatit žalobkyni částku 531.604,86 Kč s 6% úrokem od 24. května 2005 do
zaplacení, směnečnou odměnu 1.772,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud vycházel (shodně jako soud prvního stupně) ze skutečnosti, že se
žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení směnečného peníze dle směnky
vlastní, vystavené první žalovanou a avalované druhou žalovanou, a to „ke krytí
nároků“ žalobkyně ze smlouvy, která byla na směnce označena „reg. číslem“.
„Tato směnka byla k žalobě přiložena, včetně výzvy žalovaných k jejímu
zaplacení, výzva obsahovala správné reg. č. smlouvy“. „V textu žaloby byla v
reg. č. smlouvy jedna číslice uvedena chybně, vzhledem k tomu, že žalobu je
nutno pojmout jako celek, a to včetně jejích příloh, došel odvolací soud k
závěru“, že se žalobkyně domáhala žalobou nároku ze směnky, „odvolávající se na
kauzu, plynoucí ze smlouvy, označené správným registračním číslem“. Žaloba pak,
vzhledem k výše uvedenému, „nemohla vyvolat v žalovaných pochybnosti o tom,
splnění jakého jejich závazku“ se žalobkyně domáhá.
Přitakal závěru soudu prvního stupně, že se žalovaným prostřednictvím uplatněné
námitky, že „smlouva reg. č. 9255480287/0100 neexistuje“, správnost směnečného
platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, odkazujíc co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř., tj. namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázky,
„zda má směnečný věřitel právo se po napadení vydaného směnečného platebního
rozkazu námitkou neexistence žalobou tvrzeného kauzálního důvodu směnky této
kauzální námitce bránit tak, že dodatečně změní ve své žalobě uplatněný
kauzální důvod na jiný s tvrzením, že se pouze spletl“.
Dovolatelka akcentuje, že směnečná žaloba s tvrzením, že přiložená směnka v
souladu se smlouvou účastníků zajišťuje debet bankovního účtu, konkrétně
uvedeného čísla je přesným, konkrétním a jednoznačným skutkovým tvrzením
kauzálního základu, přičemž „i sebemenší chyba v čísle účtu vždycky znamená
označení účtu jiného“. „Připuštění možnosti reagovat na oprávněnou směnečnou
námitku změnou napadeného údaje žaloby zakládá nezákonné a současně i neústavní
porušení rovnosti stran a rovnosti zbraní směnečného sporu ve prospěch
žalobce“, když „povinnost koncentrace všech námitek ve směnečném řízení je
splnitelná jen v důsledku povinnosti žalobkyně uvést všechny údaje přesně a
správně již ve směnečné žalobě“. „Dodatečné znemožnění kauzální námitky u
blankosměnky by často současně zbavilo směnečně žalovaného i možnosti včasného
uplatnění námitek vyplňovacích, když námitka neexistence žalobou tvrzeného
kauzálního základu blankosměnky je logicky neslučitelná s konkrétními námitkami
vyplňovacími“. „Požadavek reagovat v námitkách i na odchylný základ, než
tvrzený v žalobě směnečné (a z něho případně též uplatňovat námitky vyplňovací)
nemá žádný zákonný podklad“.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, zdůrazňujíc, že jak
ve směnce samé, tak ve výzvách, které byly zaslány žalovaným, je uvedeno
správné registrační číslo smlouvy, která byla mezi žalobkyní a první žalovanou
uzavřena. Toto správné číslo je 9255480297/0100, přičemž pouze v žalobním
návrhu došlo k chybě v psaní a omylem uvedeno nesprávné číslo smlouvy
9254580287/0100. Tuto skutečnost žalobkyně doložila u jednání o námitkách
smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu ze dne 18. listopadu 2002, na základě
které vedla pro první žalovanou běžný účet na shora uvedené „správné“ číslo.
Dovolání druhé žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Jakkoli dovolatelka přisuzuje právnímu posouzení věci odvolacím soudem zásadní
význam, předpoklady pro přijetí takového závěru (formulované např. v důvodech
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a v usneseních Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III.
ÚS 10/06, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2006, pod
číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 72/06) splněny nejsou.
Je tomu tak již proto, že v dané věci není naplněn předpoklad, z něhož
dovolatelka při své argumentaci vychází, totiž že žalobkyně v době po vydání
směnečného platebního rozkazu a podání námitek žalovanými změnila tvrzení
ohledně důvodu vystavení směnky (skutečnost, že v údaji ohledně registračního
čísla smlouvy se žalobkyně dopustila písařské chyby, musela být dovolatelce bez
jakýchkoliv pochybností známa, a to jak z textu směnky samotné, tak i z výzvy k
jejímu zaplacení, která byla dovolatele doručena a na kterou žaloba
projednávané věci rovněž odkazuje.
Závěr, podle něhož ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. nevzbuzuje žádné
pochybnosti o tom, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí
žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, je přitom v soudní praxi ustálen (k
tomu srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008,
sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, přijatého k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 11.
března 2009). Konečně nelze přehlédnout, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno
ohledně důvodů vystavení směnky tížilo dovolatelku, která v tomto směru žádnou
aktivitu nevyvinula (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp.
zn. 32 Cdo 2383/98 uveřejněné v časopise soudní judikatura č. 8, ročník 1999,
pod číslem 84).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo
odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu