USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobce KOH-I-NOOR HARDTMUTH a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A.
Gerstnera 21/3, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26055996, zastoupeného
Mgr. Ing. Veronikou Žánovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31,
PSČ 110 00, proti žalovanému J. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr.
Michalem Korandou, advokátem, se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1169/51, PSČ 130
00, o zaplacení částky 4 637 769 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu
v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 197/2017, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2019, č. j. 13 Cmo
7/2019-361, takto:
Dovolání se odmítá.
Rozsudkem ze dne 21. ledna 2019, č. j. 13 Cm 197/2017-348, Krajský soud v
Českých Budějovicích rozhodl, že žaloba „o náhradu škody, způsobené žalovaným
žalobci opožděným podáním insolvenčního návrhu proti společnosti K., je co do
základu po právu“.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť soud neprovedl
výslech svědků pro řádné zhodnocení právní otázky, zda byla dána odpovědnost
žalovaného za opožděné podání insolvenčního návrhu, a navrhuje, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně má dovolatel za to, že soud prvního stupně, potažmo odvolací soud,
pochybil v tom, že neprovedl některé žalovaným navrhované důkazy (výpis z
účetnictví žalobce za roky 2011, 2012, 2013, 2014 ohledně pohybů na účtech v
účetnictví pro společnost K., a dále výslechy svědků), na základě kterých mohlo
být dle dovolatele prokázáno, že jeho odpovědnost, coby jednatele, za opožděné
podání insolvenčního návrhu, nebyla dána. Podle názoru dovolatele soud prvního
stupně pochybil také v tom, že pro tento postup (neprovedení některých důkazů)
neuvedl relevantní důvody. Dovolatel odkazuje na závěry konstantní rozhodovací
praxe Ústavního soudu (například nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017,
sp. zn. II. ÚS 1738/16, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu
označená níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu)
týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů, dle nichž soud, nevyhoví-li
některým z navržených důkazů, musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl. Pokud
tak soud neučiní, pak je jeho rozhodnutí zatíženo vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních principů a zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny
základních práv a svobod, především pak v jejím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst.
2.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v daném případě nešlo o opomenutí
důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu, když dovolatel zahltil soud
prvního stupně mnoha (nepodstatnými) důkazy ve snaze znepřehlednit právně
poměrně jednoduchou situaci.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Z § 237 o. s. ř. mimo jiné vyplývá, že dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní
otázka přitom může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení
otázek procesního práva). S přihlédnutím k § 241a o. s. ř., jež jako jediný
způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §
241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje
tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a
§ 229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné
vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž
Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění
(zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní
otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že byl postupem soudu prvního stupně zkrácen na svých
právech, když soud neprovedl některé z jím navržených důkazů, a vytýká-li
odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že soud prvního stupně shora uvedeným
postupem nepochybil, přičemž poukazuje na tzv. (v řízení) opomenuté důkazy,
uplatňuje tímto ve skutečnosti vadu řízení. Ta však sama o sobě není způsobilým
dovolacím důvodem a pro její posouzení nelze dovolání podle § 237 o. s. ř.
připustit. K této vadě, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě,
přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Skutečnost, že by
dovolatelem tvrzené vady zahrnovaly nějakou právní otázku, na jejímž základě by
bylo možné konstatovat splnění podmínky dle § 237 o. s. ř., z dovolání neplyne.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že podle ustálené
rozhodovací praxe Ústavního soudu (na niž dovolatel sám odkazuje) jde o
„opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně
nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však Ústavní soud
zastává stanovisko, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k
porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými
důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou
relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané
řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (srov. například
též nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či
nález ze dne 23. června 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014).
Jestliže tedy soudy neshledají, že daný důkaz může mít relevantní význam pro
některou z podstatných otázek, a tento závěr řádně zdůvodní v kontextu s
ostatními předloženými a provedenými důkazy, pak není na místě uvažovat o
opomenutí důkazů. Přitom v dané věci odvolací soud v bodě 12. odůvodnění svého
rozhodnutí uzavřel, že důvody neprovedení některých dalších navrhovaných důkazů
(soudem prvního stupně) pro nadbytečnost jsou zcela logické, a dále rozebral,
na základě jakých důkazů soud prvního stupně (správně) dospěl k závěru, že
odpovědnost žalovaného (dovolatele) za opožděné podání insolvenčního návrhu za
společnost K. byla dána.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť
rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení
nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu