29 Cdo 3934/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobkyně A., v. o. s., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně B. s.
M., a. s., zastoupené JUDr. M. S., advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2)
D. E. K., obou zastoupených JUDr. F. Š., advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 68/2005, o
dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
5. března 2009, č. j. 11 Co 743/2007-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, v němž namítají,
že byli při uzavírání kupní smlouvy s prodávajícím v dobré víře, že prodávající
je skutečným vlastníkem, vycházejíce z aktuálního zápisu v katastru
nemovitostí. Domnívají se, že tato jejich dobrá víra požívá ústavní ochrany,
poukazujíce na „recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu, který chrání dobrou
víru nabyvatele nemovitosti a jeho vlastnické právo“ pro případ odpadnutí
právního titulu, na jehož základě získal vlastnické právo pozdější prodávající. Podle názoru dovolatelů není rozdílu mezi situací, kdy právní titul, na jehož
základě nabyl vlastnické právo k nemovitostem pozdější prodávající, dodatečně
odpadne, a situací, kdy je takový titul absolutně neplatný. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - o situaci předvídanou v ustanovení § 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde - tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán
obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázkou předkládanou dovolateli se zabýval již Ústavní soud v nálezu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/2003, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazku 42, ročníku 2006, části I, pod pořadovým číslem 148 (na
nějž poukazuje i odvolací soud), ve kterém k řešení konfliktu mezi absolutní
povahou vlastnického práva a právní zásadou nemo plus iuris ad alium transfere
potest quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má) s
ústavním principem právní jistoty, obsaženým v článku 1 Listiny základních práv
a svobod, uzavřel, že ochrana, jíž poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové
intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní
právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti,
má tato převahu nad katastrem. V témže nálezu pak Ústavní soud vysvětlil odlišnost situace, jež nastala i v
projednávané věci (kdy pozdější převodce nenabyl vlastnické právo k
nemovitostem proto, že právní titul, na jehož základě se tak mělo stát, je
absolutně neplatný), od situace, kdy právní titul, na jehož základě pozdější
převodce nabyl vlastnické právo k nemovitostem, po převodu nemovitostí na třetí
osobu odpadl. K těmto závěrům se přihlásil i Nejvyšší soud např. v rozsudcích ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003 (uveřejněném pod číslem 29/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo
1424/2006 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Jelikož otázka předkládaná dovolateli Nejvyššímu soudu k posouzení již byla v
rozhodovací praxi soudů (shodně se závěry přijatými odvolacím soudem v
projednávané věci) vyřešena, a napadené rozhodnutí tak zásadně právně významným
nečiní, neměl Nejvyšší soud důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle jiných ustanovení občanského soudního řádu pak dovolání
přípustné není. Proto je podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle
obsahu spisu náklady v souvislosti s dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g
l o v á
předsedkyně
senátu