29 Cdo 3949/2023-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně A. P., zastoupené Mgr. Václavem Kacálkem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Ořechovce 580/4, PSČ 162 00, proti žalovanému J. S., o zaplacení částky 311 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 276/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2023, č. j. 14 Co 263/2023-99, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 14. července 2022 se žalobkyně (A. P.) domáhala vůči původnímu žalovanému (JUDr. Vlastimilu Benhákovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. S.) zaplacení částky 311 000 Kč z titulu dlužného výživného (za období od srpna 2019 do června 2022), které jí bylo přiznáno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. října 2013, č. j. 14 Nc 640/2011-175, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014, č. j. 11 Co 97/2014-276. Tvrdila, že jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 odst. 1 písm. e/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), kterou uplatnila u žalovaného dne 11. února 2022; žalovaný pohledávku na výživném neuspokojil. Žalovaný nezpochybňoval charakter pohledávky žalobkyně. Namítal, že uspokojením pohledávky v plné požadované výši by žalobkyně byla zvýhodněna oproti dalším věřitelům (dětem dlužníka) s pohledávkami na výživném přiznanými soudními rozhodnutími.
2. Usnesením ze dne 30. června 2023, č. j. 6 C 276/2022-91, soud prvního stupně řízení zastavil (bod I. výroku) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Po stránce skutkové soudy obou stupňů vyšly zejména z toho, že: [1] U Městského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) je vedeno pod sp. zn. MSPH 96 INS 2351/2008 insolvenční řízení na majetek dlužníka, jenž je otcem žalobkyně. Usnesením ze dne 15. října 2008, č. j. MSPH 96 INS 2351/2008-A-68, byl zjištěn úpadek dlužníka, prohlášen konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka byl ustanoven (původní) žalovaný. [2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2014, č. j. 11 Co 97/2004-276, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. října 2013, č. j. 14 Nc 640/2011-175, mimo jiné tak, že dlužníku uložil povinnost přispívat na výživu žalobkyně počínaje dnem 1. ledna 2014 částkou 9 000 Kč měsíčné. Rozhodnutí nabylo právní moci 7. ledna 2015. [3] Dne 11. února 2022 žalobkyně uplatnila pohledávku ve výši 270 000 Kč z titulu dlužného výživného u insolvenčního správce dlužníka.
5. Odvolací soud – odkazuje na § 169 odst. 1 písm. e/ a odst. 2, § 203 odst. 1, 3, 4 a 5 a § 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona, dále na § 103, § 104 odst. 1 věta první, § 159a odst. 4 a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 460/2017 – dospěl po přezkoumání usnesení soudu prvního stupně k následujícím závěrům:
6. Insolvenční správce vstoupil do právního postavení dlužníka a pravomocné rozhodnutí o výživném jej zavazuje v tom smyslu, že je-li zde dlužné výživné, musí ho zapravit z majetkové podstaty.
7. V situaci, kdy existuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o výživném a insolvenční správce tuto pohledávku nezpochybňuje, není důvod postupovat podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, tedy domáhat se přisouzení již jednou pravomocně přiznané pohledávky žalobou podanou proti osobě s dispozičním oprávněním, jíž je při řešení úpadku konkursem insolvenční správce.
8. Je tak dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., která představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně postupoval správně, když řízení o žalobě zastavil.
9. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169 insolvenčního zákona) lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému (§ 109 odst. 1 písm. c/ věta druhá a třetí insolvenčního zákona). Nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci lze na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona i v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku (§ 140e odst. 1 insolvenčního zákona).
10. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Konkrétně dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda v řízení o žalobě podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, jestliže již existuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o výživném, přičemž insolvenční správce tuto pohledávku nezpochybňuje, ale odmítá ji plnit.
12. Dovolatelka tvrdí, že v situaci, kdy dlužník stanovené výživné nehradí a ani insolvenční správce neuspokojuje pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou řádně a včas, je na místě žaloba podaná proti insolvenčnímu správci podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. Jejím prostřednictvím se dovolatelka domáhá splnění pohledávky na výživném. Nejde tak o stanovení výživného jako vyživovací povinnosti dopadající na dlužníka, ale jde o splnění pohledávky vyplývající z titulu výživného jako povinnosti dopadající na osobu s dispozičním oprávněním. Proto nejde o tutéž věc a překážka věci pravomocně rozhodnuté nebrání projednání a rozhodnutí dané věci. Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení předestřené otázky odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 460/2017.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
14. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
15. Učinil tak proto, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 21. června 2024, č. j. MSPH 96 INS 2351/2008-B-258, schválil konečnou zprávu zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 26. dubna 2023, schválil odměnu insolvenčního správce a jeho hotové výdaje a zrušil konkurs na majetek dlužníka. Ve výroku o zrušení konkursu usnesení nabylo právní moci 9. července 2024 a tímto dnem skončilo insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka [v souladu s § 309 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019, pro insolvenční řízení rozhodným vzhledem k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb. a k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka].
16. Z odůvodnění usnesení o zrušení konkursu ze dne 21. června 2024 plyne, že insolvenční soud postupoval podle § 308 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona, když majetek dlužníka byl pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, neboť v majetkové podstatě se po uspokojení pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou nenacházel žádný majetek. Usnesením ze dne 6. září 2024, č. j. MSPH 96 INS 2351/2008-B-262, insolvenční soud rozhodl tak, že dosud neuspokojené pohledávky dětí dlužníka na výživném v celkové výši 2 121 380 Kč budou uspokojeny poměrně z částky 480 101 Kč do výše 22,6315 %, přičemž na pohledávku žalobkyně připadá částka 142 121,55 Kč. Usnesením ze dne 21. října 2024, č. j. MSPH 96 INS 2351/2008-B-264, pak insolvenční soud zprostil insolvenčního správce funkce.
17. Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že v rozsudku ze dne 28. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 178/2022, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, skončí-li insolvenční řízení vedené na majetek fyzické osoby, jejíž úpadek byl řešen konkursem, dříve, než soud rozhodne o žalobě, kterou se žalobce podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona domáhá vůči insolvenčnímu správci (jako osobě s dispozičními oprávněními) splnění pohledávky, o níž tvrdí, že je pohledávkou za majetkovou podstatou, pokračuje soud bez dalšího v takovém řízení na straně žalované (namísto insolvenčního správce) přímo s dlužníkem. Soud přitom nepostupuje podle § 107 nebo § 107a o. s. ř.
18. Uvedený závěr je třeba přijmout i pro poměry nyní projednávané věci, kdy konkurs na majetek dlužníka byl zrušen po pravomocném skončení řízení (v průběhu dovolacího řízení). Nejvyšší soud proto přizpůsobil tomuto závěru i označení žalovaného v záhlaví rozhodnutí (aniž o tom vydával rozhodnutí).
19. Za výše popsaného stavu se opravný prostředek (dovolání) žalobkyně stal bezpředmětným v důsledku okolností nastalých po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí a je namístě jeho odmítnutí [k postupu soudu při bezpředmětnosti (zjevné bezdůvodnosti) opravného prostředku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 8/2011, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 1/2023]. Zkoumat úvahy odvolacího soudu reprodukované výše (v bodech 6. až 9.) nemá smysl.
20. V projednávané věci je totiž (nyní) podstatné, že dlužník (coby otec žalobkyně) byl účastníkem řízení, v němž Městský soud v Praze vydal dne 17. prosince 2014 (po prohlášení konkursu na majetek dlužníka) pravomocný rozsudek, jímž mu (mimo jiné) uložil přispívat na výživu žalobkyně částkou 9 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. ledna 2014. Přitom v dané věci se žalobkyně domáhá úhrady pohledávky (ve výši 311 000 Kč) z titulu dlužného výživného, které bylo stanoveno (právě) rozsudkem ze dne 17. prosince 2014. Jde tak (pouze) o vyčíslení dlužného výživného, které bylo žalobkyni proti (současnému) žalovanému již pravomocně přiznáno.
21. V současnosti (po zrušení konkursu a skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka) řízení nelze vést proti jiné osobě než osobě (bývalého) insolvenčního dlužníka a závěr o překážce řízení (věci pravomocně rozhodnuté) je zcela zřejmý.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být dle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu