29 Cdo 3967/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce TRIGAL s. r. o., se sídlem Nespekách 81, PSČ 257 22, identifikační
číslo osoby 26155729, zastoupeného JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, se sídlem v
Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, proti žalovanému Ing. M. N., CSc., jako
správci konkursní podstaty úpadce FIRST a. s., o vyloučení nemovitostí ze
soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
58 Cm 27/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
9. května 2011, č. j. 15 Cmo 28/2011-23, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Usnesením ze dne 17. prosince 2010, č. j. 58 Cm 27/2010-12, Městský soud v
Praze zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobce (TRIGAL s. r. o.) domáhal vůči
žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce FIRST a. s.) vyloučení budov –
staveb „neevidovaných na pozemcích v katastrálním území V.“ (dále jen „sporné
budovy“) z konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku), rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku) a žalobci vrátil soudní poplatek (bod III. výroku).
Soud vyšel z toho, že rozsudkem ze dne 12. června 2009, č. j. 41 Cm
103/2008-358, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
vůči žalovanému vyloučení nemovitostí – „provozního a skladového areálu s
příslušenstvím a pozemků zapsaných v katastrálním území V.“ z konkursní
podstaty úpadce. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně rozsudkem ze dne 3. června 2010, č. j. 13 Cmo 254/2009-441,
který nabyl právní moci dne 2. července 2010.
Na tomto základě soud – cituje ustanovení § 103, § 104 odst. 1 a § 159a odst. 5
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) –
uzavřel, že po celou dobu trvání řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 41 Cm 103/2008 (původně pod sp. zn. 41 Cm 51/2001) bylo účastníky
akceptováno to, čeho se sám žalobce domáhal, tedy že předmětem žaloby je vydání
nemovitostí žalobcem označených jako – provozní a skladový areál s
příslušenstvím a pozemky zapsané v katastrálním území V. Žalobce tedy v tomto
řízení uplatnil týž nárok jako v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 41 Cm
103/2008, ve kterém bylo již pravomocně rozhodnuto. Projednání této věci proto
brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Novou žalobu soud
hodnotí jako ryze účelovou se zřetelnou snahou o zmaření následného prodeje
nemovitostí zapsaných v konkursní podstatě úpadce a o prodloužení konkursního
řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že projednání věci brání
překážka věci rozsouzené. S poukazem na tvrzení žalobce, podle něhož sporné
budovy nejsou zapsány v katastru nemovitostí jako samostatné nemovité věci v
právním slova smyslu, odvolací soud uzavřel, že je možné na ně pohlížet
„maximálně jako na příslušenství budovy“.
K námitce žalobce odvolací soud uvedl, že aktualizovaný soupis konkursní
podstaty, v němž podle žalobce jako příslušenství budovy žalovaný označil i
sporné budovy, byl pořízen (již) dne 18. února 2010, zatímco rozsudek ve věci
sp. zn. 41 Cm 103/2008 nabyl právní moci až dne 2. července 2010. Podle
odvolacího soudu proto bylo o odvolání žalobce rozhodnuto (dne 3. června 2010)
v době, kdy již aktualizovaný soupis konkursní podstaty (do něhož již měly být
i podle žalobce zahrnuty sporné budovy) existoval.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 239 odst. 2 písm. a / o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů
nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaný jako správce konkursní podstaty zahrnul
sporné budovy poprvé do aktualizovaného soupisu konkursní podstaty ze dne 18.
února 2010 a označil je jako „budovy – stavby neevidované na pozemcích v
katastrálním území V.“. Má za podstatné, že tento soupis byl pořízen až poté,
co bylo v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 103/2008
rozhodnuto v prvním stupni (dne 12. června 2009). Z uvedeného dovozuje, že
rozsudek soudu prvního stupně nemohl v době svého vyhlášení reflektovat soupis
konkursní podstaty ze dne 18. února 2010. Podle jeho názoru naopak soudy
vycházely ze soupisu ze dne 12. března 2003, v němž byly nemovitosti označeny
jako „provozní a skladový areál včetně pozemku na P. V., zast. plocha 1901/13,
ost. plocha pro k. ú.“.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení sporných
budov jako příslušenství budovy. Tvrdí, že nejde o budovy, které by měly být ve
smyslu § 121 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, trvale užívány
společně s budovou. Jde o restaurační zařízení a ubytovnu, zatímco v budově
jsou umístěny kanceláře a obchody.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jelikož napadeným
rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení
podle § 104 odst. 1 o. s. ř.; není však důvodné.
Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jednou z
těchto podmínek je i neexistence překážky věci rozsouzené (res iudicata). Podle
§ 159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v
rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc
projednávána znovu. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. jde o stejnou věc tehdy, jde-li v
pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení
pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Rozhodovací praxe obecných soudů je ustálena v závěru, podle kterého tentýž
předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním
petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného
skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v
jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl
způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů
vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je
dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek,
který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po
právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako
vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné
obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné
osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v
jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení
týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu
universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již
skončeného řízení. Shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněného pod číslem 31/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněného pod číslem 85/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí jsou – stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná i na webových
stránkách Nejvyššího soudu).
V posuzované věci není sporu o tom, že je dána totožnost účastníků řízení
(žalobce a žalovaného) a že obě žaloby vycházejí ze shodných skutkových tvrzení
(o tom, z jakých důvodů požaduje žalobce vyloučení sporných budov ze soupisu
konkursní podstaty úpadce). Dovolatel zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů,
že jde i o stejný nárok.
Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že pro posouzení důvodnosti dovolání není
podstatná polemika dovolatele se závěrem odvolacího soudu, podle něhož jsou
sporné budovy „maximálně příslušenstvím budovy“. Rozhodující je to, zda se
žalobce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 103/2008,
které skončilo pravomocným zamítnutím žaloby, domáhal vyloučení i těchto
sporných budov.
Ze spisu vedeného u Městského soudu v Praze sp. zn. 41 Cm 103/2008 (dříve sp.
zn. 41 Cm 51/2001) vyplývá, že žalobce se v označeném řízení domáhal toho, aby
„z konkursní podstaty úpadce FIRST a.s. byly vyloučeny nemovitosti – provozní a
skladový areál s příslušenstvím a pozemky, zapsané na listu vlastnictví v k. ú.
V.“. Ve vylíčení rozhodujících skutečností uváděl, že tyto nemovitosti (areál)
nabyl od pozdějšího úpadce na základě zpochybňované kupní smlouvy ze dne 22.
února 2000, kterou k této žalobě připojil včetně znaleckého posudku soudního
znalce Ing. K. U. ze dne 13. února 2000. Předmětem kupní smlouvy byly
„nemovitosti – provozní a skladový areál s příslušenstvím a pozemky o výměře
2.425 m2 (zastavěná plocha) o výměře 2.874 m2 (ostatní plocha) v k. ú. V.,
zapsané na listu vlastnictví katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praze“
tak, jak jsou tyto nemovitosti popsány ve znaleckém posudku soudního znalce
Ing. K. U. ze dne 13. února 2000. Z označeného znaleckého posudku se podává, že
uvedené nemovitosti jsou tvořeny objekty skladového a provozního areálu s
pozemky, k. ú. V., a příslušenstvím sestávajícím z venkovních úprav. Jako
oceňované objekty byly ve znaleckém posudku jednotlivě uvedeny: centrální
objekt, jídelna a bufet, ubytovna, sklad hutního materiálu a náhradních dílů,
sklad hutního materiálu, vrátnice a sklad, dílna, galvanizovna a garáže.
Rozsudkem ze dne 12. července 2009, č. j. 41 Cm 103/2008-358, Městský soud v
Praze zamítl žalobu, aby „žalovaný byl uznán povinným vyloučit z konkursní
podstaty úpadce FIRST a. s. nemovitosti – provozní a skladový areál s
příslušenstvím a pozemky parc. zapsané na listu vlastnictví v k. ú. V.“. K
odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2010, č. j. 13
Cmo 254/2009-441, který nabyl právní moci dne 2. července 2010, rozsudek
Městského soudu v Praze potvrdil.
Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud uzavírá, že nemá žádných pochyb o tom,
že žalobce učinil předmětem řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 41 Cm 103/2008 veškeré nemovitosti, které – podle svého tvrzení – nabyl od
pozdějšího úpadce na základě kupní smlouvy ze dne 22. února 2000. V žalobě je
označil jako „provozní a skladový areál s příslušenstvím“ a specifikovanými
pozemky, tedy v souladu s vymezením předmětného areálu v kupní smlouvě a
znaleckém posudku, na který smlouva výslovně odkazovala. Požadoval-li tedy
žalobce vyloučení „provozního a skladového areálu se vším příslušenstvím“,
domáhal se i vyloučení sporných budov, které nyní označuje jako „stavby
neevidované na pozemcích v katastrálním území V.“ a jejichž vyloučení se
opětovně domáhá žalobou ze dne 16. září 2010.
Jak správně zdůraznil odvolací soud, v řízení nebylo sporu o tom, že v době,
kdy Vrchní soud v Praze rozhodoval o odvolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. června 2009, č. j. 41 Cm 103/2008-358, byly sporné
budovy zapsány v konkursní podstatě úpadce. Svědčí o tom i aktualizovaný soupis
konkursní podstaty ze dne 18. února 2010, na který poukazoval sám dovolatel.
Protože i pro odvolací řízení platí, že pro soud je rozhodující skutkový stav v
době vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1, § 211 o. s. ř.), není důvodná námitka
dovolatele, že „rozsudek (soudu prvního stupně) nemohl reflektovat soupis
konkursní podstaty ze dne 18. února 2010“. Podstatné je, že v době rozhodování
odvolacího soudu byly sporné budovy nepochybně zapsány v soupisu konkursní
podstaty úpadce.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné a dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání
zamítl podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř..
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl s podaným dovoláním úspěšný,
avšak žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu