29 Cdo 400/2025-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců
JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce M. V.,
zastoupeného Mgr. Michaelou Kasper Beňovou, advokátkou, se sídlem v Lysé nad
Labem, Masarykova 1250/50, PSČ 289 22, proti žalované I. V., zastoupené Mgr.
Josefem Janíkem, advokátem, se sídlem v Teplicích, Kašparova 3244, PSČ 415 01,
o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod
sp. zn. 5 C 90/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 11. září 2024, č. j. 28 Co 195/2024-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 22. května 2024, č. j. 5 C 90/2022-214, Okresní soud
v Nymburce uložil žalované (I. V.) zaplatit žalobci (M. V.) „na vyrovnání
podílu“ částku 109 178,93 Kč (bod I. výroku) a dále rozhodl o nákladech řízení
(bod II. výroku) a o soudním poplatku (bod III. výroku).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září
2024, č. j. 28 Co 195/2024-257, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl návrh žalobce na vypořádání jeho (označených) vnosů ve výši 218 879,06
Kč a 5 000 Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy
(druhý výrok).
3. Odvolací soud – cituje § 709 odst. 1 a 2 a § 742 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), § 143 odst. 1 písm. c/
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), § 275, §
408 odst. 1 a § 414 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu
Nejvyššího soudu – aplikoval na rozdíl od soudu prvního stupně § 275
insolvenčního zákona a dospěl k závěru, že rozhodnutí o osvobození žalované od
placení pohledávek vydané v insolvenčním řízení ji „chrání“ i vůči žalobcem
uplatněnému nároku. Pohledávka vůči žalované (jako solidární dlužnici ze
společného závazku) sice v důsledku osvobození nezanikla, ale v soudním řízení
ji nelze žalobci přiznat a v exekučním řízení by ji nebylo možné vymoci.
Vypořádání vnosu ve výši 5 000 Kč učinil žalobce předmětem řízení až po
uplynutí tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství, takže na něj
dopadá domněnka vypořádání (§ 741 o. z.).
4. Výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání (doplněné podáním datovaným 10. prosince 2024), jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání
blíže označené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu,
případně že jde o otázky neřešené. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu
tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje s tím, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Ohledně dovolání proti druhému výroku napadeného rozsudku (o
nákladech řízení) dovolatel argumentuje, že v řízení typu iudicium duplex může
být účastník řízení zavázán k náhradě nákladů řízení jen v odůvodněných a spíše
výjimečných případech. Odvolací soud měl také zvážit aplikaci § 150 o. s. ř.,
neboť šlo o právně složitou, doposud neřešenou věc a žalobce byl osvobozen od
placení soudních poplatků.
6. V rozsahu dovolání proti prvnímu výroku (ve věci samé) dovolatel
klade otázku, zda se osvobození podle § 414 insolvenčního zákona vztahuje i na
pohledávku bývalého manžela dlužníka z titulu vypořádání společného jmění
manželů, jakož i související otázky, zda se taková pohledávka považuje v
případě oddlužení dlužníka za přihlášenou pohledávku podle § 275 insolvenčního
zákona, zda má osvobození dlužníka „vliv na posouzení rozsahu vnosů“ a zda lze
posuzovat právo bývalého manžela dlužníka na vypořádání vnosu na dluh ve
společném jmění manželů podle obecného ustanovení o solidárních závazcích.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve
prospěch závěru, že v případě řešení úpadku oddlužením nelze použít § 275
insolvenčního zákona; namítá tak nesprávnost závěru odvolacího soudu, že se na
pohledávku dovolatele vztahuje osvobození žalované od placení zbytku pohledávek
podle § 414 insolvenčního zákona. Poukazuje na skutečnost, že by v takovém
případě „nikdy neměl reálnou možnost“ dosáhnout uspokojení své pohledávky, a to
ani v insolvenčním řízení, ani mimo něj. Pohledávka z titulu vypořádání
společného jmění manželů v daném případě vznikla až po ukončení insolvenčního
řízení vedeného na majetek žalované a jejím osvobození, takže se osvobození na
tuto pohledávku nemůže vztahovat; „minimálně“ do právní moci osvobození
žalované „existoval mezi účastníky společný dluh“ a žalovaná byla povinna
vypořádat vnosy žalobce na tento dluh. Vznik práva na vypořádání společného
jmění manželů „je zcela nezávislý na charakteru vypořádávané položky“; jde o
speciální úpravu manželského majetkového práva a jeho vypořádání (jednota
vypořádávaného jmění a vznik jedné pohledávky na jeho vypořádání), která má
přednost před obecnou úpravou závazků mezi solidárními dlužníky (§ 1876 o. z.).
8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
9. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně také v rozsahu
druhého výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k tomuto výroku však přípustnost
dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud
proto v této části dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné.
10. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné
podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v
souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které
neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
12. Vypořádává-li soud dosud neuhrazené dluhy, které jsou součástí
společného jmění manželů, vychází z jejich výše v době vypořádání. Jestliže
některý z manželů po zániku společného jmění hradil takový dluh ze svých
výlučných prostředků, má právo na náhradu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c/ o.
z. Tato skutečnost se projeví ve výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit
druhému určitou částku na vyrovnání jejich vypořádacích podílů. Srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod
číslem 63/2019 („dále jen „R 63/2019“).
13. Nejvyšší soud v důvodech R 63/2019 rovněž vysvětlil, že vzhledem k
obsahové podobnosti úpravy obsažené v § 149 odst. 2 a 3 obč. zák. a § 742 odst.
1 o. z., kterou důvodová zpráva k občanskému zákoníku označuje dokonce jako
„přepis dosavadní právní úpravy“ (k tomu srov. Eliáš, K. a kol. Nový občanský
zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Sagit, 2012, str.
324), není důvod k odklonu od závěrů přijatých v režimu zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku – pro řešení situací, kdy jeden z manželů ze svých
výlučných prostředků hradí dluh tvořící součást společného jmění manželů – ani
v poměrech zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, a to tím spíše, že podle §
736 věty druhé o. z. platí, že dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné
jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.
14. Nároky vzniklé investicí (vnosem) z výlučného majetku jednoho z
účastníků, vynaloženou na společný majetek v době od zániku společného jmění
manželů do jeho vypořádání, lze úspěšně uplatnit v soudním řízení bez ohledu na
uplynutí tří let od zániku společného jmění; § 150 odst. 4 obč. zák. (domněnku
vypořádání společného jmění manželů) nelze v takovém případě použít (je však
možno zvážit promlčení takového nároku). K tomu srov. rozsudek ze dne 29. ledna
2020, sp. zn. 22 Cdo 1912/2019, a judikaturu tam uvedenou (i zde se uplatní
důvody R 63/2019, podle nichž se závěry přijaté v režimu předchozí právní
úpravy uplatní i pro účely výkladu § 742 odst. 1 o. z.).
15. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k institutu osvobození od placení
pohledávek je ustálena následovně:
16. Rozhodnutí vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, jímž
insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek v rozsahu, v němž
dosud nebyly uspokojeny, nezbavuje povinnosti k úhradě těchto pohledávek
dlužníkovým věřitelům ani ručitele, ani jiné osoby, které měly vůči dlužníku
pro tyto pohledávky právo postihu. Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí
o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního
zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již
nelze věřiteli přiznat ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim,
jako promlčená pohledávka. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011 Sb.
rozh. obč. (dále jen „R 63/2011“),
17. V R 63/2011 Nejvyšší soud dále rozvedl, že smysl § 414 odst. 3
insolvenčního zákona tkví v tom, že osvobození přiznané dlužníku insolvenčním
soudem podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona ohledně placení pohledávek,
zahrnutých do oddlužení, i ohledně placení pohledávek do oddlužení nezahrnutých
(slovy § 414 odst. 3 insolvenčního zákona „Osvobození podle odstavců 1 a 2“) se
vztahuje i na postižní práva ručitelů a jiných osob (např. zástavních dlužníků)
vůči dlužníku. Jinak řečeno, dlužník je rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným
podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona osvobozen též od placení pohledávek
svým ručitelům a jiným osobám, které za něj plnily jeho věřitelům na pohledávky
zahrnuté do oddlužení (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona) nebo na pohledávky
označené v § 414 odst. 2 insolvenčního zákona, do oddlužení nezahrnuté. Jinak
by nemělo žádného smyslu vymezovat osoby označené v § 414 odst. 3 insolvenčního
zákona jako ty, jež mají „právo postihu“ vůči „dlužníkovi“. K tomu srov. v
komentářové literatuře (k § 414 insolvenčního zákona) shodně např. dílo Sprinz,
P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon.
Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, nebo dílo
Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2021.
18. Dlužníkově spoludlužníku coby „osobě s právem postihu“, která uhradí
věřiteli dluh nad rámec stanoveného podílu na dluhu až po skončení
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, v němž věřitel uplatnil
(mohl uplatnit) pohledávku přihláškou, a poté, co dlužníku bylo přiznáno
osvobození od placení zbytku pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), nelze
přiznat regresní pohledávku, jejíhož uspokojení se po dlužníku domáhá v soudním
nebo jiném řízení. Od okamžiku, kdy se prosadí účinky dlužníku přiznaného
osvobození od placení zbytku pohledávek, má totiž i taková regresní pohledávka
v souladu s § 414 odst. 3 insolvenčního zákona stejný režim, jako promlčená
pohledávka (pohledávka, u které byla účinně vznesena námitka promlčení). Srov.
vedle R 63/2011 např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016,
sen. zn. 29 NSČR 62/2016, uveřejněného pod číslem 135/2017 Sb. rozh. obč., nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2025, sp. zn. 29 Cdo 1211/2025.
19. Napadené rozhodnutí se uvedené ustálené judikatuře neprotiví;
odvolací soud dospěl ke správnému závěru (i když na základě jiné úvahy), že
rozhodnutí o osvobození žalované od placení pohledávek se vztahuje i na
dovolatelem uplatněný nárok. Dovolatel požadoval vypořádat částky, které
uhradil po rozvodu manželství na společný dluh (dluh spadající do společného
jmění dovolatele a žalované). Odkazované judikatuře odpovídá, že se žalovaná
osvobozením od placení zbytku pohledávek osvobodila nejen vůči věřiteli pro
dluh, k jehož splnění byla spolu s dovolatelem zavázána společně a nerozdílně,
ale i vůči osobám, které mají vůči ní právo postihu, tedy v tomto případě vůči
dovolateli jakožto solidárnímu dlužníku. Okolnost, že obecně lze uvedené částky
zohlednit v řízení o vypořádání společného jmění manželů coby vnos ve smyslu §
742 odst. 1 písm. c/ o. z., není rozhodující, neboť jde svou povahou stále o
regresní nárok dovolatele v rámci vnitřního vypořádání solidárních dlužníků,
který lze samostatně uplatnit i po uplynutí tří let od právní moci rozsudku o
rozvodu manželů, protože na něj nedopadá domněnka vypořádání společného jmění
manželů (srov. opětovně rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1912/2019 a judikaturu tam
uvedenou; k použitelnosti těchto závěrů na poměry zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, opětovně srov. důvody R 63/2019).
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2025
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu