29 Cdo 402/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně I. N., zastoupené JUDr. Annou Outlou, advokátkou, se sídlem v
Plzni – Jižní Předměstí, Doudlevecká 22, PSČ 301 00, proti žalované K. Š.,
zastoupené Mgr. Petrem Růžkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Hálkova 4, PSČ 301
00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. 48 Cm 71/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 2. září 2009, č. j. 9 Cmo 94/2009-250, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2009, č. j. 9 Cmo 94/2009-250,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. října 2008, č. j. 48 Cm 71/2007-207,
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22. ledna 2007,
č. j. 62 Sm 193/2006-27, kterým uložil žalované zaplatit žalobkyni částku
510.000,- Kč s 6% úrokem od 15. ledna 2004 do zaplacení a náklady řízení. Šlo
přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho
předchozí rozsudek ze dne 17. prosince 2007, č. j. 48 Cm 71/2007-107 (kterým
ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v platnosti), odvolací soud usnesením
ze dne 23. června 2008, č. j. 9 Cmo 197/2008-180, zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně – poté, co provedl důkaz výslechem svědků F. Š. ml. a F. L. a předloženými listinami – neměl za prokázané, že směnka vlastní, o jejíž
úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, byla vystavena v
souvislosti s kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní (jako prodávající) a F. Š. st. (jako kupujícím) a z ní vyplývajícím závazkem kupujícího zaplatit
prodávající část sjednané kupní ceny tím způsobem, že kupující splní závazek
prodávající ve výši 400.000,- Kč vůči Českomoravské hypoteční bance, a. s. (dále jen „banka“) ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru. V souvislosti s
hodnocením provedených důkazů přitom zdůraznil, že žalovanou tvrzený účel
směnky potvrzoval pouze svědek Š. ml., jeho výpověď se však – s ohledem na
vztah k žalované (jde o jejího bývalého manžela) – „jeví jako nevěrohodná“. Směnečná suma, kterou se žalovaná vystavením směnky zavázala žalobkyni zaplatit
(510.000,- Kč), navíc neodpovídala výši dosud nevráceného hypotečního úvěru
(400.000,-Kč) a namítanému vztahu směnky s „tvrzenou kauzou“ nenasvědčuje ani
okamžik vystavení směnky (zatímco dohoda o zaplacení hypotečního úvěru
žalobkyně kupujícím byla uzavřena 18. září 2003, směnka byla vystavena až v
prosinci 2003). Žalovaná ostatně v řízení neprokázala ani to, že po uzavření kupní
smlouvy byla dohoda o způsobu úhrady části kupní ceny změněna tak, že dluh
žalobkyně vůči bance nebude uhrazen v původně dohodnuté době (tj. do splatnosti
směnky), ale kupující jej bude nadále splácet v pravidelných splátkách tak, jak
byly sjednány ve smlouvě o poskytnutí hypotečního úvěru. Existenci dohody „o
změně splatnosti kauzálního závazku či dokonce o zániku kauzy“ přitom
nepotvrdil ve své výpovědi ani svědek Š. ml. Se zřetelem k výše uvedenému soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná
se včas uplatněnou námitkou povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem
neubránila. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalované
rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz v plném rozsahu
zrušil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý
výrok).
Odvolací soud uvedl, že „vyšel ze zjištění, učiněných soudem prvního stupně z
provedených důkazů, nicméně dospěl k odlišnému právnímu hodnocení těchto
důkazů“ a na rozdíl od soudu prvního stupně jimi vzal za prokázané, že směnka
zajišťovala závazek kupujícího splnit za žalobkyni její dluh vůči bance ve výši
400.000,- Kč vzniklý ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru. V této souvislosti zdůraznil, že závěr o nevěrohodnosti svědka Š. ml. neučinil
soud prvního stupně na základě průběhu svědecké výpovědi, ale jen ze samotné
skutečnosti, že svědek je bývalým manželem žalované. Tato okolnost však sama o
sobě – v situaci, kdy závěr o nevěrohodnosti svědka není „podpořen žádnou
konkrétní indicií, vážící se k průběhu provádění tohoto důkazu“ – podle
přesvědčení odvolacího soudu není způsobilá zpochybnit věrohodnost jeho
svědecké výpovědi. V průběhu řízení přitom nebyl proveden žádný důkaz, který by
zjištění učiněná z výpovědi svědka Š. ml. vyvrátil. Obsah uvedené dohody podle odvolacího soudu nemohl být „z hlediska právní
možnosti a logiky věci“ jiný než ten, který popsala žalovaná v podaných
námitkách, totiž že „hypoteční úvěr nebude zaplacen najednou, nýbrž tak, jak
stanoví úvěrová smlouva“. Jiné ujednání ohledně zaplacení dluhu žalobkyně vůči
bance „právně není možné“, když účastníci se nemohou bez souhlasu věřitele
dohodnout ani o tom, jakým způsobem bude splácen dluh žalobkyně vůči bance, ani
o tom, že „na místo nebo vedle hypotečního dlužníka nastoupí jiný dlužník“. Občanský zákoník má, pokračuje odvolací soud, v tomto směru „jednoznačnou
úpravu“ (viz ustanovení § 531 až 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
– dále jen „obč. zák.“). Za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že „prokázaná směnečná dohoda“ se
vztahovala „ke kauze, která tak jak byla sjednána, vlastně platně neexistovala. Účastníci sjednali něco, co právně nebylo bez dalšího možné.“ Vzhledem k tomu,
že směnka nebyla vystavena „v otázce termínu splatnosti“ jako blankosměnka, „je
skutečně nepředstavitelné, že by tato směnka nadále zajišťovala jednotlivé
splátky daného hypotečního úvěru“. Závěr o důvodnosti námitky žalované přitom nebyl zpochybněn ani tvrzením
žalobkyně, že směnka ve skutečnosti zajišťovala vrácení půjčky poskytnuté (ve
výši směnečné sumy) bývalému manželu žalované, když žalobkyně toto tvrzení
neprokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že jsou
dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2
písm. b/), a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka především namítá, že učinil-li odvolací soud závěr, podle kterého
„sjednaná kauza“ směnky neexistuje, měl také posoudit námitky žalované jako
nedůvodné, neboť „pokud kauza objektivně neexistovala, nelze ji namítat ve
směnečném řízení“.
Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je pak řízení podle
dovolatelky postiženo proto, že odvolací soud ohledně tvrzení, jímž žalobkyně
vyvracela existenci žalovanou tvrzené kauzy, „převrátil důkazní břemeno směrem
k žalobkyni“ a „zcela nedůvodně a nesprávně dovodil, že je třeba, aby žalobkyně
sama nesla důkazní břemeno neexistence kauzy“.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takovou jinou vadou řízení je přitom postiženo i odvolací řízení v dané věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za
podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud
vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval
podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil
svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. totiž neznamená – zejména
s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z
výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení
těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti,
které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být
vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení
vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na
dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního
principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný
skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby
odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např.
rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky
rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které
učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu
(rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám
opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro
případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu srov. např. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a
sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000,
sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník
2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn.
IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky, svazek 18).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně v projednávané věci založil
svůj závěr o tom, že v řízení nebyla prokázána souvislost směnky s kupní
smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a F. Š. st. a jeho závazkem zaplatit za
žalobkyni její dluh vůči bance ve výši 400.000,- Kč vzniklý ze smlouvy o
poskytnutí hypotečního úvěru, na vyhodnocení svědecké výpovědi F. Š. ml. jako
nevěrohodné (akcentuje potud zejména blízký vztah svědka k žalované a
porovnávaje skutečnosti zjištěné z jeho výpovědi s tím, co vyplynulo z
provedených listinných důkazů, zejména předložené směnky a kupní smlouvy
uzavřené dne 18. září 2003). Odvolací soud naopak s poukazem na svědeckou
výpověď F. Š. ml. uzavřel, že žalovaná tvrzený účel vystavené směnky prokázala;
dospěl tak při hodnocení důkazů k závěru od soudu prvního stupně odlišnému,
aniž ovšem rozhodující důkazy (zejména výslech svědka F. Š. ml.) zopakoval.
Jiné hodnocení věrohodnosti provedených důkazů přitom zjevně nelze, jak činí
odvolací soud, považovat jen za jiné „právní hodnocení těchto důkazů“. Opřel-li
odvolací soud o (soudem prvního stupně) provedené důkazy svá skutková zjištění,
zatímco soud prvního stupně vyšel z toho, že z provedených důkazů nelze pro
jejich nevěrohodnost při zjišťování skutkového stavu vycházet, nejde o odlišné
právní posouzení věci, ale o to, že základem rozhodnutí odvolacího soudu je
odlišně zjištěný skutkový stav věci.
Odvolací soud tak výše uvedeným postupem zatížil odvolací řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými
dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první
o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu při respektování pravidel
plynoucích z ustanovení § 213 o. s. ř. opětovně posoudit, zda se žalované
podařilo unést důkazní břemeno, jde-li o jí tvrzený účel vystavené směnky.
Dospěje-li ke stejnému skutkovému závěru jako ve zrušovaném rozhodnutí,
nepřehlédne při svých úvahách o „právní možnosti a logice věci“ právní úpravu
obsaženou v ustanoveních § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jimiž se smlouva o poskytnutí hypotečního
úvěru řídí, a to ve vazbě na ustanovení § 332 a § 343 obch. zák., jakož i na
ustanovení § 534 obč. zák., na které ostatně sám odkázal.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu