29 Cdo 4034/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce
V. P., zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, se sídlem v Brně,
Zábrdovická 15/16, PSČ 615 00, proti žalované Advokátní kanceláři Pyšný, Weber
& Partneři, v. o. s., se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Občanská 18, PSČ
710 00, identifikační číslo osoby 64615065, jako správkyni konkursní podstaty
úpadce Vojtěcha Pavery, narozeného 11. září 1960, zastoupené Mgr. Petrem
Burečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Občanská 16, PSČ
710 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 Cm 26/2006, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2009, č. j.
10 Cmo 10/2009-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.060,- Kč, k rukám jejího
zástupce.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání
žalobce rozsudek ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 38 Cm 26/2006-97, jímž Krajský
soud v Ostravě zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí
(dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce
V. P.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (na které odkazuje i dovolatel), tedy tak, že dovolací soud -
jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však Nejvyššímu soudu žádné otázky,
z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí,
k řešení nepředkládá. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Naopak zde nelze účinně
uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění
(zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní
otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Dovolatelem vytýkané vady řízení (nepředvídatelnost rozhodnutí a porušení
poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a o. s. ř.) podmínku existence
otázky zásadního právního významu nezahrnují. Řízení jimi ostatně ani netrpí. Vznesl-li žalovaný (jak plyne z obsahu
protokolu o jednání před odvolacím soudem na č. l. 130 a 131) námitku
neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva v řízení před odvolacím soudem
(poukazuje přitom na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 45/2009“), nemohlo být rozhodnutí
odvolacího soudu (založené na závěru o neplatnosti této smlouvy) pro žalobce
překvapivým a nepředvídatelným. A jelikož právní názor zaujatý odvolacím soudem
nevyvolal potřebu doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení
důkazů je prokazující), nebylo na místě ani dovolatele poučovat postupem podle
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 1, ročník 2010, pod číslem 6). Ostatně, Nejvyšší soud v této souvislosti dále odkazuje např. na usnesení
Ústavního soudu ze dne 5. února 2009, sp. zn. III.
ÚS 1733/08 (jež je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu). Tam Ústavní soud
ve vztahu k tzv. nepředvídatelným či překvapivým rozhodnutím vysvětlil, že v
jeho judikatuře se věcnou správností rozuměla jak správnost skutkových
zjištění, tak i správnost právního posouzení (dikce § 219 o. s. ř. je od 1. dubna 2005 jiná), přičemž jejich společným jmenovatelem bylo, že účastník
řízení by měl možnost v konkrétním stadiu řízení, v němž jsou pro takový
procesní postup vytvořeny podmínky a předpoklady příslušným procesním
předpisem, reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy a vylíčením těch
skutkových okolností, které nebyly dosud relevantní. Taková situace v daném
věci nepřicházela v úvahu již proto, že podléhala zákonné koncentraci řízení
dle § 118b odst. 1 o. s. ř. (o čemž se účastníkům podle obsahu spisu dostalo
poučení již v předvolání k prvnímu jednání soudu prvního stupně - srov. č. l. 80-83 a doručenky u č. l. 80). Pro přípustnost dovolání jsou pak právně nevýznamné námitky, podle nichž je
konkursní řízení vedené na majetek úpadce „vykonstruované a šikanózní“; jelikož
jejich přezkoumání k závěru o nesprávnosti napadeného rozhodnutí vést nemůže. Účelem sporu vyvolaného konkursem je vyjasnění otázek nezbytných pro zdárné
ukončení konkursu, řešit v jeho rámci tvrzenou nezákonnost prohlášeného
konkursu postrádá smysl (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný
pod číslem 80/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustným dovolání nečiní ani námitka promlčení práva žalovaného „namítat
neúčinnost právních úkonů“, neboť odvolací soud své rozhodnutí na závěru o
neúčinnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 14. března 2000 (jíž
úpadce jakožto dlužník převedl vlastnické právo ke sporným nemovitostem na
žalobce jakožto věřitele za účelem zajištění jeho pohledávek za úpadcem)
nezaložil; označenou smlouvu shledal absolutně neplatnou. Závěr, podle něhož neobsahuje-li smlouva o zajišťovacím převodu práva ujednání
o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou
pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná, Nejvyšší soud
zformuloval již v R 45/2009 a napadené rozhodnutí tudíž zásadně právně
významným rovněž nečiní. Bezcenný je v této souvislosti argument, že R 45/2009 zde nebylo v době
uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Jakkoli je nesprávnost takové
argumentace zjevná, i s ní se Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi
vypořádal. Učinil tak v usnesení ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo
1319/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu. V něm uzavřel, že judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke
sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána
rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková
judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a závěr, že dovolatel má být
chráněn, protože patřil k těm, kdož si zákon před vydáním R 45/2009 vykládali
chybně, vyznívá absurdně.
Ostatně ani tehdy, jestliže by smlouva o zajišťovacím převodu práva byla
shledána platnou, by dovolatel (jak správně uzavřel odvolací soud) nemohl být
se svojí žalobou úspěšný. V takovém případě by mu svědčilo pouze právo
přihlásit svou pohledávku do konkursu vedeného na majetek úpadce jako
zajištěnou, s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění
(srov. opět R 45/2009). Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být
dovolání přípustné. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vzniklo
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše
činí podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. 2.250,- Kč, a náhrady hotových výdajů určené podle §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání). Společně s náhradou za 20 % daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 510,- Kč tak dovolací soud přiznal
žalované k tíži dovolatele celkem 3.060,- Kč. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. v podrobnostech
pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. října 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu