29 Cdo 4063/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr Petra Šuka v právní věci
žalobce Ing. J. J, správce konkursní podstaty úpadkyně N. CZ a. s. zastoupeného
Mgr. M. R., advokátem proti žalovaným 1) Ing. M. N., a 2) Ing. H. N.,
zastoupenými JUDr. Ing. J. V., advokátem o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm
81/2005, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. února 2007, č. j. 14 Cmo 362/2006 – 153, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na
náhradu nákladů dovolacího řízení 105.850,50 Kč do rukou jeho advokáta, do tří
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
října 2004 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že jde o spor ze vztahu mezi
společností (přičemž po prohlášení konkursu uplatňuje práva úpadkyně správce
konkursní podstaty) a členy statutárního orgánu [§ 9 odst. 3 písm. h)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], tedy o řízení sporné a
nikoli o řízení dle § 200e o. s. ř.; neplatí zde ustanovení § 120 odst. 2
o. s. ř. Nové skutečnosti a důkazy lze uplatnit v odvolacím řízení jen za
podmínek uvedených v § 205a nebo § 211a o. s. ř.
Odvolací soud poté, co přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně uvedl,
že v řízení před soudem prvního stupně oba žalovaní tvrdili, že půjčka, kterou
získali od společnosti R. a. s., měla sloužit k oddlužení společnosti N. C. a.
s. (dále též jen „úpadkyně“) u Investiční a Poštovní banky a. s. Při jednání
odvolacího soudu žalovaní přišli s novou skutkovou verzí týkající se vzniku
jejich dluhu vůči společnosti P. N. a. s. když tvrdili, že peníze z půjčky,
kterou převzala úpadkyně, sloužily k odkoupení pohledávky společnosti N. s. r.
o. Tvrzení žalovaných před soudem prvního stupně nenasvědčovalo tomu, že by
nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti a nenavrhli důkazy, a proto ani nebyl
důvod k poučení při jednání podle § 118a o. s. ř. Ze spisu vyplývá, že před
skončením jednání dne 4. dubna 2006, poté, kdy soud prvního stupně zamítl
jejich návrh na provedení výslechu Ing. Zimy, člena dozorčí rady úpadkyně, byli
účastníci poučeni podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Zástupci obou stran neměli
návrhy na další dokazování s tím, že všechna rozhodná tvrzení již uvedli a
označili k nim důkazy. Podmínky ustanovení § 205a odst. 1 písm. a) až f) o. s.
ř. naplněny nebyly a uplatnění novot v odvolacím řízení tak není
přípustné.
K tvrzení obou žalovaných, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav
věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných
skutečností, odvolací soud uvedl, že účastníci, kteří v odvolání uplatní tento
důvod, musí současně označit důkaz, který – ač navrhován – nebyl proveden, a
uvést právně významné skutečnosti, jež – ač byly tvrzeny – soud prvního stupně
neprokazoval, zejména proto, že je neměl za právně významné. V daném případě
žalovaní vytýkali soudu prvního stupně, že neprovedl navrhovaný důkaz výslechem
Ing. Z., člena dozorčí rady úpadkyně a jejího externího ekonoma. Uvedený důkaz
žalovaní navrhovali k prokázání svých tvrzení, že úpadkyně převzala jejich
závazek a ten byl zaúčtován, z čehož dovozovali, že nejsou ve sporu pasivně
legitimováni. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal s tím,
proč navrhovaný důkaz neprovedl. Uvedl, že skutečnost, že úpadkyně převzala
závazek žalovaných, byla mezi účastníky nesporná a pro posouzení pasivní
legitimace žalovaných byl skutkový stav zjištěn dostatečně.
Odvolací soud dále uvedl, že převzetím dluhu na základě smlouvy mezi dlužníkem
a třetí osobou (se souhlasem věřitele) podle § 531 odst. 1 občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“) dochází k singulární sukcesi a namísto původního
dlužníka se jím stává třetí osoba (zde úpadkyně). Směnka na částku odpovídající
výši dluhu, vystavená žalovanými jako fyzickými osobami, byla dle jejich
tvrzení převedena rubopisem na úpadkyni. Ustanovení § 196a obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) postihuje smlouvy uzavřené mezi akciovou
společností na straně jedné a tam vyjmenovanými osobami na straně druhé (mezi
něž patří i členové představenstva). Uvedené ustanovení má omezit zneužívání
majetku společnosti k osobním účelům členů orgánů nebo dalších osob se
společností spjatých. Vedle smlouvy o úvěru nebo půjčce jde i o smlouvu, jejímž
obsahem je zajištění závazku těchto osob, nebo smlouvu, kterou je na ně
bezplatně převeden majetek společnosti. Smlouvou, jejímž obsahem je zajištění
závazku, nejsou podle odvolacího soudu jen smlouvy o zajištění, které jsou
výslovně upraveny v obchodním a občanském zákoníku v souvislosti s institutem
zajištění závazků, ale jakékoli smlouvy, jejichž účelem je zvýšení jistoty
věřitele, že jeho pohledávka za dlužníkem bude uspokojena. Do této kategorie
lze dle odvolacího soudu zařadit smlouvy o přistoupení k dluhu, převzetí dluhu,
a o zajištění závazku směnkou. Vyjdeme-li z účelu ustanovení § 196a odst. 1
obch. zák., omezujícího jednatelské oprávnění osob oprávněných jednat jménem
akciové společnosti – pokračoval dále odvolací soud – potom není žádný rozumný
důvod odlišovat dopad do majetkových poměrů společnosti v situaci, kdy
společnost členům statutárního orgánu poskytne půjčku či úvěr, od situace, kdy
za ně převezme dluh. Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně v
tom, že na daný případ ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. dopadá.
Uvedené ustanovení váže uzavření smlouvy na předchozí souhlas valné hromady a
na podmínky obvyklého obchodního styku. V daném případě, kdy předseda
představenstva, uzavírající smlouvu jménem společnosti, je zároveň jediným
akcionářem, lze ve smyslu § 190 odst. 1 obch. zák. považovat za požadavek
zákona týkající se souhlasu valné hromady za naplněný.
Pro platnost smlouvy uzavřené podle § 196a odst. 1 obch. zák. je však dále
třeba dodržení podmínek obvyklých v obchodním styku. Z toho odvolací soud
dovodil právní závěr, dle kterého převzetí dluhu žalované musí být úplatné,
neboť v obchodním styku se zajištění třetím osobám bezplatně neposkytuje.
Situace, kdy společnost převezme dluh žalovaných a plní místo nich, aniž by
měla vůči nim právo na protiplnění, žalované zvýhodňuje. Žalovaní neplní
věřiteli sami a za ně z majetku společnosti plnila úpadkyně. Důvody, pro které
se žalované fyzické osoby dostaly do postavení dlužníků věřitelky První
novohradecká a. s., nejsou pro posouzení platnosti smlouvy o převzetí dluhu z
hlediska § 196a odst. 1 obch. zák. právně relevantní.
Odvolací soud tak shledal správným závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva
o převzetí dluhu a převedení směnky na úpadkyni je v rozporu s ustanovením §
196a odst. 1 obch. zák. Potom jde o úkony neplatné podle § 39 obč. zák.
Správným shledal i závěr, že tím, že úpadkyně na základě neplatného právního
úkonu za žalované plnila, má podle § 451 obch. zák. právo na vydání
bezdůvodného obohacení, spočívajícího v majetkovém prospěchu, který tím
žalovaným vznikl. Rovněž tak odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního
stupně ohledně přisouzení části příslušenství uplatněné pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
dovolatelé spatřují v tom, že soud nepostupoval v „souladu s příslušnými
ustanoveními občanského soudního řádu, zejména s § 120.“
Dle jejich názoru soudy obou stupňů nevzaly na vědomí celou genezi žalované
věci a nezabývaly se právně významnými skutečnostmi a neakceptovaly návrh
dovolatelů na doplnění dokazování prostřednictvím svědka Ing. Z., který by
„pravděpodobně přesně, jasně a srozumitelně formuloval celý průběh žalované
věci“.
Dovolatelé argumentují tím, že již ve svém vyjádření k žalobě upozornili, že
žalovaná pohledávka neexistuje, neboť byla v plné výši uhrazena a je nutné ji
tedy dodatečně v účetnictví zaúčtovat jako zaplacenou se současným stornováním
závazku dovolatelů.
Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatelé spatřují v aplikaci § 196a obch.
zák., který dle jejich názoru na uvedenou věc nedopadá. Ustanovení § 196a obch.
zák. má zajišťovat ochranu společnosti před nepoctivým jednáním osob, které
jsou oprávněny činit za společnost či jejím jménem právní úkony. Dle dovolatelů
nelze tedy vůbec připustit, že by jejich jednání bylo nepoctivé, neboť jejich
jednáním došlo k totálnímu oddlužení společnosti, nikoli k zadlužení.
Dovolatelé tvrdí, že odvolací soud nesprávně interpretuje smlouvu o převzetí
závazku uzavřenou mezi dovolateli a úpadkyní. Tato smlouva byla podle
dovolatelů uzavřena v intencích § 531 odst. 1 obč. zák., přičemž přistupitel
převzal za dovolatele bezúplatně závazek vůči společnosti První novohradecká a.
s. ve výši 7 mil. Kč. Podle mínění dovolatelů není správný závěr odvolacího
soudu, že „v případě platnosti smlouvy uzavřené dle § 196a odst. 1 obch. zák.
musí být převzetí dluhu úplatné.“
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu
řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje ve prospěch správnosti
napadeného usnesení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde
zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud
nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné)
v řešení otázky, zda se na bezúplatné převzetí dluhu členů jejího
představenstva akciovou společností vztahuje ustanovení § 196a odst. 1 obch.
zák.
V ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. se určuje, že akciová společnost může
uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady,
prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou
smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je
zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti
jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v
obchodním styku.
K tomu dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu podle něhož je na
posuzovanou věc třeba citované ustanovení aplikovat, je správný. Převzala-li
akciová společnost za členy svého představenstva jejich dluh a zaplatila jej,
aniž za to obdržela jakékoli protiplnění, je dopad takové transakce do jejího
majetku stejný, jako by na člena svého představenstva bezúplatně převedla
majetek společnosti v hodnotě zaplaceného dluhu, tj. jako by nastala jedna ze
situací předvídaných ustanovením § 196a odst. 1 obch. zák.
Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že nedodržení podmínek obvyklých v
obchodním styku mělo v projednávané věci za následek neplatnost smlouvy pro
rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).
Pokud pak dovolatelka namítá, že odvolací soud nepostupoval v „souladu s
příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, zejména s § 120“ aniž však
uvádí, v čem spatřuje nedostatek takového postupu, nelze za situace, kdy
dovolací soud takové pochybení ze spisu nezjistil, její námitku považovat za
důvodnou, a to tím spíše, že, jak správně uzavřel odvolací soud, nejde o věc
podřaditelnou ustanovení § 200e o. s. ř. a ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř
se na ní tedy nevztahuje. Za důvodnou nepovažuje dovolací soud ani námitku, že
byl neoprávněně zamítnut návrh dovolatelů na doplnění dokazování
prostřednictvím svědka Ing. Z., neboť soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily,
proč neprovedly výslech svědka.
Výhrady dovolatelů zpochybňující správnost soudy obou stupňů učiněných
skutkových zjištění a námitky vytýkající neúplnost skutkových zjištění, jsou
podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž
lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Uvedený dovolací důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný není.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, vč. daně
z přidané hodnoty.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalované dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 2. září 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu