29 Cdo 4105/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobce
Z. N. P. M. K., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. T., advokátem, proti
žalované A. k. P., W. & P., v. o. s., jako správkyni konkursní podstaty
úpadkyně C., a. s., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm
384/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
5. února 2007, č. j. 6 Cmo 46/2005-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 1. října 2004, č. j. 12 Cm 384/2002-58, Krajský soud v
Ostravě vyhověl žalobě, kterou se žalobce (žalobce Z. N. P. M. K., spol. s r.
o.) domáhal vůči žalované (A. k. P., W. & P., v. o. s., , jako správkyni
konkursní podstaty úpadkyně C., a. s.) vyloučení označených nemovitostí
(rekreační chaty a pozemků) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu,
opírající se co do přípustnosti dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co
do dovolacích důvodů o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odstavec 3 o. s.
ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Podstata dovolací argumentace tkví v rovině právní v polemice se závěrem
odvolacího soudu, že stavebníkem a vlastníkem chaty (zbudované v roce 1963) byl
právní předchůdce úpadkyně (státní podnik) a nikoli právní předchůdce
žalobce.
Dovoláním napadené rozhodnutí se výslovně opírá o závěry obsažené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 1312/96, uveřejněném
v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2000, pod pořadovým číslem 13, v němž
Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 125 zákona č. 141/1950 Sb., občanského
zákoníku, nevylučovalo, aby osoba, která financuje stavbu z vlastních
prostředků, případně ji buduje z vlastního materiálu a podílí se na ni vlastní
prací, se stala vlastníkem stavby přesto, že stavební povolení bylo uděleno na
jméno osoby jiné, a to i tehdy, vznikla-li tato situace obcházením stavebních
předpisů. Rozhodující tedy je, zda příslušná osoba zpracovala stavební
materiál, s úmyslem vytvořit novou věc zpracováním pro sebe (v daném případě
stavebníkem z pohledu stavebněprávních předpisů byl právní předchůdce
úpadkyně). Tamtéž uzavřel, že povolení o užívání stavby (kolaudační
rozhodnutí), zde vydané právnímu předchůdci úpadkyně, nemělo povahu úředního
výroku, kterým se ve smyslu § 114 zákona č. 141/1950 Sb. nabývalo vlastnictví
ke stavbě.
Tamtéž ozřejmil, že konkurenci více osob, které tvrdí, že se podílely na
zpracování věci s úmyslem vlastnit novou věc (jako celek) pro sebe, je nutno
řešit (mutatis mutandis) v intencích výkladu podaného např. v rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov.
také rozhodnutí uveřejněné pod číslem 47/1964 Sbírky rozhodnutí
Československých soudů - dále též jen „R 47/1964”) - tedy především posouzením
otázky, jaký právní poměr existoval mezi těmito osobami, a zda a v jakém směru
se případně dohodly o založení vlastnických či spoluvlastnických vztahů ke
stavbě.
Napadené rozhodnutí i ve skutkové rovině z těchto ustálených judikatorních
závěrů vychází (včetně poukazu na obsah nájemní smlouvy uzavřené mezi právním
předchůdcem žalobce /jako/ nájemcem a právním předchůdcem úpadkyně /jako
pronajímatelem/ 28. února 1964).
V rovině uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. zůstalo
dovolání nekonkrétní (potud jsou v něm přednášena pouze jiná skutková hodnocení
provedených důkazů, v čemž podstata označeného dovolacího důvodu netkví),
přičemž z napadeného rozhodnutí je zjevné, že ve skutečnostech pro věc
rozhodných z hlediska výše zmíněných judikatorních závěrů oporu v provedeném
dokazování má.
Také kritika úsudku odvolacího soudu, že ve vztahu k pozemkům musí dovolatel
tvrdit a prokazovat, že k nim má právo vylučující jejich soupis, je zjevně
bezdůvodná, jelikož napadené rozhodnutí v tomto směru vychází z ustálené
judikatury Nejvyššího soudu v něm citované (z rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zabývat se dovoláním v této věci za daného stavu meritorně, se Nejvyššímu soudu
jeví zbytečným.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto a tím,
že u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu při rozhodování sporu vyvolaného
konkursem podle zákona č. 328/1991 Sb. v dovolacím řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu