29 Cdo 4118/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
MUDr. J. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, proti žalované ANDROMEDA Plus, s. r. o.
v likvidaci, se sídlem v Kamenici nad Lipou, Včelnička 44, PSČ 394 70,
identifikační číslo osoby 26097061, zastoupené JUDr. Tomášem Hübnerem,
advokátem, se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, PSČ 160 00, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 13 Cm 1205/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 23. dubna 2014, č. j. 5 Cmo 319/2013-939, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 22.941,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. května 2013, č. j. 13
Cm 1205/2010-751, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 4. září 2010, č. j. 13
Cm 1205/2010-8, kterým původně uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz
ve výši 2.572.000 Kč s 6% úrokem od 17. srpna 2009 do zaplacení, směnečnou
odměnu ve výši 8.573 Kč a náklady řízení, (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech
řízení účastníků (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení státu
(druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na výsledky provedeného dokazování (zejména na závěry
znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo, a z oboru
kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, zpracovaného
Kriminalistickým ústavem Praha) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle
kterého se žalovaná námitkou, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané
věci domáhal, je padělkem vyhotoveným patrně až před podáním žaloby, když nikdy
neexistoval žádný právní ani věcný důvod pro vystavení směnky ve prospěch
žalobce, povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem ubránila.
Přitom zdůraznil, že provedené důkazy bylo třeba – se zřetelem k tomu, že
důkazní břemeno ohledně pravosti směnky leží na žalobci, který ze skutečností
ve směnce uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok – hodnotit z toho pohledu,
zda prokazují pravost žalobcem předložené listiny, nikoli její nepravost.
Takový důkaz ovšem v řízení nejenže podán nebyl, ale na základě závěrů
znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha (z nichž se podává, že podpis
jednatele žalované Ing. V. Z. byl na směnce proveden dříve než elektrografický
tisk ostatního textu směnky), jakož i s přihlédnutím k dalším skutečnostem, jež
v průběhu řízení vyšly najevo (např. podobě sporné listiny, jejíž okraje v
těsné blízkosti vytištěného textu byly následně odstřiženy, tvrzením žalobce
ohledně účelu vystavené směnky apod.), lze mít naopak „vážné pochybnosti“ o
pravosti sporné směnky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle
bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov.
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Při úvaze o přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nepřihlížel ani k
obsahu podání samotného dovolatele ze dne 7. července 2014 (k tomu srov. § 241a
odst. 5 o. s. ř.).
Z uplatněné dovolací argumentace je pak zřejmé, že její podstata spočívá
především v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily
provedené důkazy (zejména důkaz znaleckým posudkem zpracovaným Kriminalistickým
ústavem Praha, včetně posouzení metod, jež znalecký ústav při výkonu své
znalecké činnosti zvolil) a se skutkovým závěrem, který soudy nižších stupňů na
základě výsledků provedeného dokazování učinily. Prostřednictvím těchto výhrad
však dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či
procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by
splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. také
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu.
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou pak
právně bezvýznamné rovněž výhrady dovolatele týkající se otázky (ne)prokázání
kauzy (důvodu) sporné směnky. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí,
odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že žalobce neprokázal tvrzenou kauzu
směnky, nezaložil (důvodem, pro který odvolací soud přitakal soudu prvního
stupně v závěru, že žalovaná se povinnosti uložené jí směnečným platebním
rozkazem ubránila, byly nevyvrácené pochybnosti o pravosti předložené směnečné
listiny, nikoli neprokázaný důvod vzniku směnečného závazku).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
vznikla mu tak povinnost hradit žalované její náklady řízení. Ty v daném
případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. července 2014), která podle
ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní
hodnoty ve výši 2.580.573 Kč) částku 18.660 Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 3.981,60 Kč
Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 22.941,60 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov.
důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda
senátu