U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a doc. JUDr. Ivany Štenglové ve věci žalobce
Ing. P. K., zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou, se sídlem v Brně,
Chládkova 3, PSČ 616 00, proti žalované JUDr. J. S., jako správkyni konkursní
podstaty úpadkyně GEOTEST Slatina, a. s., identifikační číslo osoby 46346961, o
vyloučení obchodního podílu ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 174/2008, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2010, č.j. 6 Cmo
97/2009-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší
soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přičemž v otázce předestírané mu k
řešení dovolatelem jako otázka zásadního právního významu (totiž v otázce dobré
víry držitele obchodního podílu pro účely jeho vydržení) je napadené rozhodnutí
v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v něm citovanou. V souladu s touto
judikaturou je i úsudek, že samotný zápis určitého údaje do obchodního
rejstříku nevylučuje závěr, že s přihlédnutím dalším okolnostem případu osoba,
v jejíž prospěch takový zápis svědčí, v dobré víře o správnosti či pravdivosti
zapsaného údaje nebyla.
Pro úplnost lze dodat, že závěr, podle kterého aplikace § 134 odst. 3 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, není namístě, jestliže právní předchůdce
držitele v době změny držby oprávněným držitelem již nebyl, je závěrem
triviálním, jenž zvláštní výklad nevyžaduje (srov. mutatis mutandis např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1110/2000, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto
a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny
nebyly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací (do 31. prosince 2007)
plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); Srov. v podrobnostech pro spory
vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, jenž je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2010
JUDr.
Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu