29 Cdo 4151/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
T. P., zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem, se sídlem v Praze 9,
Kovářská 1169/17, PSČ 190 00, proti žalovanému Ing. P. H., jako správci
konkursní podstaty úpadce DŘEVO A DÝHY spol. s r. o., identifikační číslo osoby
14501449, zastoupenému Mgr. Terezou Krákorovou, advokátkou, se sídlem v Praze
2, Vinohradská 1107/45, PSČ 120 00, o určení pravosti pohledávky ve výši
425.400,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 171/2008, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června
2011, č. j. 13 Cmo 101/2010-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. 22 Cm 171/2008-78, rozhodl Městský soud
v Praze o žalobě žalobce (T. P.) směřující vůči žalovanému (správci konkursní
podstaty úpadce DŘEVO A DÝHY spol. s r. o.) tak, že určil, že žalobce má za
úpadcem nevykonatelnou pohledávku druhé třídy, bez práva na oddělené
uspokojení, v celkové výši 425.400,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobce jako jednatel
pozdějšího úpadce neporušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, takže mu
náleží odměna sjednaná za výkon funkce jednatele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/),
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2
písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (názor dovolatele, že dovolání „připustil“ odvolací soud, nemá oporu v
obsahu spisu a odvolací soud zákonnou možnost dovolání připustit ani nemá). Důvod připustit dovolání pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá
k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací argumentace je vesměs skutkovou polemikou se závěry napadeného
rozhodnutí. Skutkový dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. však dovolatel
u dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
nemá k dispozici (srov. přímo dikce § 241a odst. 3 o. s. ř.) a jeho
prostřednictvím tedy přípustnost dovolání založit nelze. Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že
samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu), včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna
1997, sp. zn. IV.
ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud rovněž podotýká, že mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně
vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z
existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 644/2012. Důvod připustit dovolání neměl Nejvyšší soud ani pro účely prověření tvrzené
existence vady řízení spočívající (podle dovolatele) v tom, že odvolací soud
neprovedl z vlastní iniciativy důkaz konkursním spisem úpadce. Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nelze uplatnit k založení
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jestliže tvrzené
vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)
nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). V situaci, kdy v odvolacím řízení nebylo dovolatelem žádáno o doplnění
dokazování a kdy odvolací soud při odvolacím jednání za účasti zástupců
účastníků s procesní plnou mocí zaznamenal, že strany nemají návrhy na
„doplnění řízení“ (podle protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 29. června 2011 - č. l. 96) se z této dovolací argumentace žádná otázka zásadního
významu též nepodává (k omezením daným iniciativě soudu při pátrání po důkazech
ve sporném řízení srov. jinak též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října
2009, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání bylo odmítnuto a tím, že u
žalobce žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. července 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu