29 Cdo 4154/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní
věci navrhovatelky REALIS-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Porubě,
Svojsíkova 2/1596, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 25 87 24 78,
zastoupené Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské
Ostravě, Husova 1285/2, o zápis změn do obchodního rejstříku, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. F 43486/2009, C/23578, o dovolání
společnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2010, č.
j. 5 Cmo 444/2009-130, takto:
Dovolání se odmítá.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 21. září 2009, č. j. F 43486/2009, C/23578-87, kterým soud prvního
stupně rozhodl o výmazu jednatele společnosti REALIS-INVEST, s. r. o. P. N.
(dále jen „jednatel“) z obchodního rejstříku a zápisu dne zániku funkce 25.
dubna 2008.
Odvolací soud dovodil, že trestný čin vydírání, pro který byl jednatel
pravomocně odsouzen podle § 235 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona (dále jen „trestní zákon“), byl spáchán v souvislosti s podnikáním [§ 6
odst. 2 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, v platném znění –
dále jen „živnostenský zákon“] a jednatel společnosti tak přestal splňovat
podmínku bezúhonnosti podle ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 7 obchodního
zákoníku.
Odvolací soud uzavřel, že P. N. podnikal jako fyzická osoba nebo
„prostřednictvím svých obchodních společností“ a v rámci svého podnikání
inzeroval poskytování půjček. Návratnost půjčky si „zajistil“ kupní smlouvou na
nemovitost za cenu výrazně převyšující půjčku. Jednání P. N., za které byl
odsouzen, bylo „součástí celého procesu jeho jednání jako podnikatele“ jehož
výsledkem bylo obohacení se v rozporu se zákonem. Proto jej nelze považovat za
bezúhonného podle § 6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, v němž co do
jeho přípustnosti odkázala na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodu pak
na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka tvrdí, že ze žádného důkazu provedeného před odvolacím soudem
nevyplývá, že se P. N. dopustil trestného činu v souvislosti s podnikáním. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí poukazuje na inzerát P. N., na základě
kterého měl nabízet poskytování půjček a jejich návratnost si zajistit odkupem
nemovitostí. Takový inzerát však v trestním spise nebyl a nikdy neexistoval,
proto nemohl být jako důkaz proveden. Odvolací soud zrovna tak nemohl dovodit
souvislost s podnikáním svědeckou výpovědí J. K. ani ze závěrečné řeči obhájce
v trestním řízení, který se vyjadřoval pouze obecně k osobě jednatele a
poukazoval na to, že P. N. by s ohledem na svou podnikatelskou praxi nikdy
takovou smlouvu neuzavřel. Dovolatelka namítá porušení zásady dvojinstančnosti,
když odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil z důvodu
nepřezkoumatelnosti a sám prováděl rozsáhlé dokazování. Dovolatelka dále namítá, že skutková podstata trestného činu vydírání obecně
nesouvisí s podnikatelskou činností a souvislost trestného činu s podnikáním
nebyla v trestním řízení žádným způsobem zkoumána. Nesouhlasí s extenzivním
výkladem zákona odvolacím soudem a poukazuje na to, že P. N. uzavřel kupní
smlouvu jako „nepodnikatel“. Za otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje posouzení:
- zda ustanovení § 6 odst. 2 živnostenského zákona a jeho „nejednoznačné
sousloví“ „skutková podstata souvisí s podnikáním“ je možné vyložit v
neprospěch společnosti, tedy šířeji, s tím, že trestný čin vydírání, spáchaný v
rámci „soukromého uzavírání kupních smluv“, je v souvislosti s podnikáním, či
je třeba jej vykládat úžeji,
- zda není nezbytné, aby trestný čin, za nějž byl statutární orgán odsouzen,
souvisel se současným předmětem podnikání a
- zda v případě, že nebyl trestním soudem uložen trest zákazu činnosti,
jelikož neshledal, že byl trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, může
civilní soud takovým rozhodnutím de facto suplovat uložení tohoto trestu. Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího a
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud –
jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu
soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. ustanovení § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže
tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení
důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tvrzením, jímž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že formulaci § 6 odst. 2
živnostenského zákona „skutková podstata souvisí s podnikáním“ vyložil v
neprospěch společnosti extenzivně, napadá skutková zjištění odvolacího soudu o
tom, že jednatel uzavíral kupní smlouvu v souvislosti se svými „podnikatelskými
aktivitami“. Takovou výtkou však, jak shora uvedeno, přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Pokud pak jde o otázku, zda není nezbytné, aby trestný čin, za nějž byl
statutární orgán odsouzen, souvisel se současným předmětem podnikání, z
formulace ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 455/1991 Sb. (za
bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně
odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, jehož skutková podstata souvisí s
podnikáním) a § 194 odst. 7 obch. zák. jednoznačně plyne, že podstatné pro
posouzení podmínky bezúhonnosti je, zda byl jednatel pro úmyslný trestný čin
související s podnikáním pravomocně odsouzen, nikoli zda v předmětu podnikání,
jehož se trestný čin týkal, stále podniká. Z uvedených ustanovení je rovněž
zjevné, že pro posouzení bezúhonnosti jednatele není podstatné, jaký trest soud
jednateli za trestný čin související s podnikáním uložil. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu