29 Cdo 4159/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně I. M. C. Burzovní společnost a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 2, identifikační číslo osoby 60 19 71 29, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, PSČ 120 00, proti žalované Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, č. p. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, o zaplacení 147,327.120,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 52/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 5 Cmo 445/2008 – 163, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2008, č. j. 30 Cm 52/2006 – 129, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 147,327.120,- Kč s 21% úrokem ze 100,527.120,- Kč od 8. prosince 1998 do zaplacení a s 21% úrokem z 46,800.000,- Kč od 8. prosince 1998 do zaplacení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.
s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tvrzením, jímž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl navržené důkazy, kterým vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně k dispozici (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15.
listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06) přípustnost dovolání založit nelze. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Jestliže tedy soud dospěl k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné, využil svého práva daného mu v citovaném ustanovení a takový postup je v souladu s právem. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu II.
ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259). Odvolací soud založil napadené usnesení na tom, že žalovanou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Otázku aplikace ustanovení § 3 odst.
1 občanského zákoníku již Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2009, kde v intencích usnesení Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 (či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99) uzavřel, že je-li osobou, vůči které je uplatňována námitka promlčení banka, která je podle § 1 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“), osobou, která má poskytování úvěrů v předmětu podnikání přímo ze zákona a která potřebuje pro výkon uvedených činností povolení podle § 4 zákona o bankách, přičemž předpokladem udělení takového povolení je podle ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) a c) zákona o bankách i posouzení odborné způsobilosti a občanské bezúhonnosti osob, které jsou na základě pracovní, mandátní či jiné smlouvy navrhovány v bance na výkonné řídící funkce, s nimiž je spojena pravomoc a odpovědnost vymezená stanovami, lze od takové osoby nepochybně právem očekávat, že bude při výkonu svého předmětu podnikání postupovat s potřebnou péčí a znalostí právních předpisů.
Pokud banka takovým způsobem nepostupovala, zanedbala sama ochranu svých práv, a proto nelze dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení bylo zneužitím práva. Stejný závěr lze obdobně učinit ve vztahu k žalobkyni, jež byla v době uzavření smlouvy, ze které se domáhá plnění, obchodníkem s cennými papíry. Podle § 45 a násl. zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 28. března 2000, potřeboval chodník s cennými papíry k výkonu své činnosti povolení Komise pro cenné papíry, která rovněž před udělením povolení zkoumala personální předpoklady žadatele pro výkon činnosti a schvalovala „volbu fyzických osob do funkce statutárního orgánu nebo za členy statutárního orgánu nebo dozorčí rady“.
Na stejném závěru ostatně založil v napadeném rozhodnutí závěr o tom, že nelze aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, odvolací soud. Jeho závěr o tom, že se promlčení posuzuje podle ustanovení § 394 odst. 2 obchodního zákoníku, přitom dovolatelka nenapadá. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl. Protože neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á předsedkyně senátu