29 Cdo 4172/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce I. T., zastoupeného JUDr. Richardem Čičkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 533/28, PSČ 170 00, proti žalované Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49 24 09 01, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kloučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 18.249,- USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 204/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č. j. 5 Cmo 504/2008-144, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 5 Cmo 504/2008-144 potvrdil rozsudek ze dne 16. června 2008, č. j. 16 Cm 204/2006-117, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 18.249,- USD s 3% úrokem z prodlení od 31. května 2005 do zaplacení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že: 1) Dne 18. října 2002 uzavřel žalobce (jako klient) a Raiffeisenbank a. s. (dále též jen „banka“) rámcovou smlouvu o uzavírání termínových měnových transakcí (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem je úprava obecných vztahů vznikajících mezi bankou a klientem při provádění termínových měnových transakcí.
Klient uzavírá s bankou kontrakty za účelem zajištění rizika z pohybu směnných kurzů, kterému je vystaven, a podpisem smlouvy potvrzuje, že je mu známa povaha termínových měnových transakcí a je si vědom rizik spojených s jejich nesprávným využitím; současně si je vědom a plně akceptuje všechna rizika plynoucí z předmětných transakcí v případě nepříznivého vývoje devizových kursů. Dle bodu 1. „Zvláštních ustanovení smlouvy“ jednotlivý kontrakt je uzavřen v okamžiku, kdy se smluvní strany telefonicky dohodnou na jeho podmínkách, přičemž uzavření kontraktu a jeho podmínky budou ještě v den jeho uzavření potvrzeny konfirmací, kterou banka vyhotoví a podepíše a zašle obratem klientovi k podpisu.
Klient je povinen řádně podepsanou konfirmaci obratem zaslat bance a obě strany svým podpisem u konfirmace potvrdí správnost všech náležitostí kontraktu. Každá jednotlivá konfirmace bude tvořit součást této smlouvy. Práva a povinnosti neupravené smlouvou se řídí Všeobecnými obchodními podmínkami banky v platném znění, které jsou nedílnou součástí smlouvy, přičemž klient potvrzuje, že „je vzal se souhlasem na vědomí“. Smlouva se řídí českými právními předpisy. 2) Žalobce a žalovaná se telefonicky dohodli na „kontraktu“ dne 22.
dubna 2003 s datem splatnosti obchodu 24. června 2003, podle něhož žalobce bance prodal 14,455.000,- Kč za protihodnotu 500.000,- USD (kurz 28,91), přičemž ohledně tohoto „kontraktu“ vystavila žalovaná konfirmaci, která nebyla žalobcem podepsána. 3) Žalobce a žalovaná telefonicky uzavřeli dne 5. května 2003 „kontrakt“, s datem splatnosti obchodu 24. června 2003, podle něhož žalobce prodal bance 518.248,96 USD za protihodnotu 14,455.000,- Kč (kurz 27,892). Ohledně tohoto kontraktu žalovaná vystavila konfirmaci č. 193647, která nebyla žalobcem podepsána.
4) Důsledkem shora uvedených měnových transakcí byla ztráta na straně žalobce v částce 18.248,96 USD (viz účet žalobce k datu 30. května 2003). Na takto ustaveném základě odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož jednotlivé „kontrakty“ vznikaly v okamžiku, kdy se na jejich podmínkách žalobce a žalovaná telefonicky dohodli. Konfirmaci pak považoval – v souladu se smlouvou – za písemné potvrzení obsahu smlouvy, s tím, že jejím účelem bylo písemné podchycení sjednaných podmínek a možnost jejich kontroly.
„Pokud by okamžik uzavření smlouvy měl být vázán, jak tvrdí žalobce, až na doručení potvrzené konfirmace, byla by možnost uzavření některých obchodů v praxi fakticky eliminována, zejména tam, kde je vázána na fixaci kurzu k určitému okamžiku nebo na určení ceny nebo jejího limitu pro nákup a prodej k určitému okamžiku (u cenných papírů). Stanovení okamžiku uzavření smlouvy až doručením potvrzené konfirmace by takové obchody zcela znemožnilo“. Nedůvodnou dále shledal i námitku neplatnosti smlouvy z důvodu omylu podle ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když „nedostatek jazykových znalostí z tohoto hlediska není a nemůže být relevantní a nemůže být vůbec důvodem pro tvrzení o omylu právě s ohledem na fakt, že nijak nesouvisí s jednáním žalovaného.
Pokud žalobce jako cizinec uzavírá smlouvy v pro něj cizojazyčném prostředí, je zcela na něm, jak si potřebnou k projednání dostačující jazykovou znalost zajistí, např. prostřednictvím tlumočníka“. Na závěr o (ne)platnosti smlouvy pak nemá žádný vliv ani výhrada žalobce ohledně nedostatku „odborné kvalifikace osoby jednající za žalovanou“. Konečně odvolací soud „shledal nedůvodnou i námitku, že odčerpání prostředků představujících ztrátu žalobce z jeho účtu bylo ze strany žalované neoprávněnou dispozicí s finančními prostředky“, když „se jednalo o smlouvou předpokládaný a výslovně dohodnutý způsob vypořádání kontraktu, který vždy může být jak ziskový tak ztrátový“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce za zásadně významné, když „rozhoduje o záležitosti soukromého občana (laika), který jednáním bankovního ústavu – žalované, tj. osoby, u které je předpokládána odborná zdatnost a profesionalita, přišel o část svého majetku, aniž by žalované udělil pokyn k nakládání s finančními prostředky na bankovním účtu vedeného u žalované a zejména pak za situace, kdy se se žalovanou nedohodl na podmínkách realizace předmětného měnového obchodu, v důsledku kterého žalobce utrpěl čistou ztrátu ve výši žalované částky“. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel zdůrazňuje, že „se žalovanou nikdy telefonicky neuzavřel obchod (měnovou transakci) o obsahu a předmětu, který předkládá žalovaná v rámci své obrany proti žalobci, v rámci něhož žalobce utrpěl čistou majetkovou ztrátu ve výši 18.249,- USD“. Akcentuje, že v průběhu řízení navrhl soudům, aby „provedly důkaz reprodukcí telefonického hovoru mezi žalobcem a žalovanou, na základě kterého mělo mezi účastníky sporu dojít k uzavření obchodu (transakce), a to za podmínek, které žalovaná následně provedla ke škodě žalobce“, přičemž absence provedeného důkazu způsobovala, že „soudy nemohly ve věci za dané situace k tíži žalobce rozhodnout“. Nedostatek zmíněného důkazu, který by jako jediný prokázal, že žalobce uzavřel se žalovanou smlouvu za podmínek tvrzených žalovanou a udělil pokyn žalované k odčerpání peněz z účtu žalobce pro potřeby měnové transakce, považuje za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby soudy mohly učinit v kauze správné právní posouzení věci – pokračuje dovolatel – „musí provést i důkladné a vyčerpávající důkazní řízení ve věci samé“. Opominuly-li provést důkaz telefonickou nahrávkou údajného rozhovoru žalobce a žalované, během kterého mělo dojít k uzavření smlouvy „na projednávanou měnovou transakci“, a neprovedly-li tento základní důkaz, měla tato skutečnost „vliv na správnost rozhodování soudu ve věci samé, jakož i na ústavní právo žalobce na spravedlivý proces a na ochranu jeho vlastnictví, včetně jeho majetkových práv, která byla dotčena nedostatečným důkazním řízením soudů obou instancí, včetně nesprávného právního posouzení věci“. V daném případě šlo „o vztah uzavřený mezi profesionálem (žalovanou) a žalobcem (laikem), který neměl jakékoliv zkušenosti s uzavíráním měnových transakcí, které mu žalovaná doporučila“. V důsledku neodborné činnosti žalované tak žalobce utrpěl škodu při „projednávané měnové transakci“ v částce 18.249,- USD.
K prokázání důvodu dovolání žalobce navrhuje Nejvyššímu soudu provedení důkazu „telefonickou nahrávkou žalované o údajném sjednání projednávané měnové transakce“ (rozuměj provedení důkazu, který nebyl realizován soudy nižších stupňů) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto. Popisuje obsah uzavřených kontraktů a ztotožňuje se se závěry, na nichž svá rozhodnutí založily soudy nižších stupňů.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 48/2006“).
Jakkoli dovolatel ohlašuje uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., posuzováno podle obsahu zpochybňuje především správnost skutkového závěru soudu nižších stupňů, podle něhož se žalobce a žalovaná dohodli na měnových „kontraktech“, jak jsou popsány ve shora zmíněných konfirmacích. Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem tak zpochybňuje, dovolávaje se jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného, skutkového stavu; uplatňuje tak (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Konečně přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze dovodit ani z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když námitka (ne)provedení navrhovaného důkazu – posuzováno z hlediska závěrů formulovaných ve shora citovaném R 48/2006, jakož i skutkových zjištění soudů obou stupňů – rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované náklady dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 2.360,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu