29 Cdo 419/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele Ing. M. K., za účasti společnosti „AD – plus“ spol. s r. o. „v
likvidaci“, se sídlem v Olomouci, Koželužská 21, PSČ 763 31, identifikační
číslo osoby 60776331, obou zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem,
se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, PSČ 779 00, o zrušení rozhodnutí
soudu o zrušení společnosti, nařízení její likvidace a jmenování likvidátora,
vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm
70/2011, o dovoláních navrhovatele a společnosti proti usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 25. října 2011, č. j. 8 Cmo 252/2011-27, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení ze dne 1. června 2011, č. j. 30 Cm 70/2011-12, kterým Krajský
soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zamítl návrh na zrušení usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 26 Cm 116/2004-8, jež nabylo
právní moci dne 29. prosince 2004, kterým byla společnost „AD – plus“ spol. s
r. o. zrušena, nařízena její likvidace a jmenován její likvidátor.
Dospěl přitom k závěru, že podle ustanovení § 68 odst. 8 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), může být zrušeno pouze
rozhodnutí společníků nebo orgánu společnosti o (dobrovolném) zrušení
společnosti a jejím vstupu do likvidace. Zrušit rozhodnutí je oprávněn orgán,
který o zrušení společnosti rozhodl, popř. její společníci. Soud o zrušení
rozhodnutí společníků nebo orgánu společnosti o zrušení společnosti a jejím
vstupu do likvidace rozhoduje pouze v případě, kdy jmenoval likvidátora
společnosti, a to proto, aby bylo znemožněno ukončení výkonu funkce likvidátora
jmenovaného soudem bez vědomí soudu.
Zásada autonomie vůle, kterou argumentoval odvolatel, se – podle odvolacího
soudu – promítá právě v možnosti společnosti revokovat své vlastní rozhodnutí o
zrušení s likvidací, nedopadá však na případy, kdy společnost byla zrušena
rozhodnutím soudu. Rozhodnutí soudu o zrušení společnosti je důsledkem zákonem
předvídaných skutečností a je určitou formou sankce za porušování povinností
stanovených zákonem. Soudní rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací může
být odklizeno pouze prostřednictvím opravných prostředků. Skutečnost, že
navrhovatel – poté, co již rozhodnutí soudu o zrušení společnosti není možné
napadnout opravnými prostředky – závadný stav, pro který byla společnost
zrušena s likvidací, (podle svého tvrzení) odstranil, je pro rozhodnutí v
projednávané věci bez významu.
Odvolací soud rovněž neshledal, že by účelem úpravy obchodního zákoníku bylo
mimo jiné „zrovnoprávnění obou forem zrušení společnosti“.
Možnost zrušení rozhodnutí soudu o zrušení obchodní společnosti nebo družstva a
jejich vstupu do likvidace neupravuje podle odvolacího soudu ani ustanovení § 4
odst. 1 písm. d/ zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a
družstev (dále jen „zákon o přeměnách“). Ze znění tohoto ustanovení ani z
důvodové zprávy k zákonu o přeměnách nevyplývá, že by – ve vztahu k § 68 odst.
8 obch. zák. – šlo o „speciální ustanovení upravující možnost zrušení
rozhodnutí soudu o zrušení společnosti s likvidací“.
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatel a společnost společné
dovolání, majíce je za přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a
ohlašujíce uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Navrhují,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně,
zrušil a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam spatřují dovolatelé v řešení otázky, zda lze rozhodnutí o
zrušení obchodní společnosti s likvidací revokovat nejen v případě, kdy bylo
přijato dobrovolně orgánem společnosti, ale i v případě, kdy byla společnost
zrušena s likvidací rozhodnutím soudu, které již nabylo právní moci. Dovolatelé tvrdí, že právní úprava umožňuje, aby společnost „vystoupila
rozhodnutím soudu z likvidace“ i v případech, kdy o jejím zrušení s likvidací
rozhodl soud a nikoli orgán společnosti. „Smyslem usnesení soudu o likvidaci
společnosti“ je – podle názoru dovolatelů – zajistit dodržování právních
předpisů, „přičemž společnost, která je nedodržuje, je soudem likvidována,
avšak pokud se situace změní a předpisy dodržuje a je schopna je dodržovat,
jakož i (s)plní veškeré další povinnosti, pak není patrně důvodu, aby nemohla
dále existovat a znovu zapojit do hospodářského života.“
V projednávané věci byla společnost zrušena rozhodnutím soudu v roce 2004,
neboť přes výzvu soudu nebyl jmenován její jednatel, a společnost tak neměla
žádný statutární orgán. Dovolatelé se domnívají, že tento závadný stav byl
odstraněn 25. února 2011 jmenováním navrhovatele jednatelem společnosti a „nic
nebrání tomu, aby společnost vystoupila z likvidace a měla možnost dále
fungovat“. Zrušením rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací nedojde k
zásahu do práv jediného společníka nebo třetích osob. Společnost nemá žádné
závazky vůči třetím osobám ani státním orgánům. Soudům dovolatelé vytýkají, že vyšly pouze z gramatického výkladu ustanovení §
68 odst. 8 obch. zák. Účelem zákona je „v tomto případě“ podle názoru
dovolatelů „zrovnoprávnění obou forem zrušení společnosti“ (rozuměj:
rozhodnutím soudu i rozhodnutím orgánu společnosti, popř. společníků);
ustanovení § 68 odst. 8 obch. zák. naplňuje zásadu autonomie vůle subjektu tím
způsobem, že „společnost, resp. její společníci se mohou rozhodnout, že chtějí
pokračovat v činnosti společnosti a podnikat“. Podle dovolatelů není důvod pro
to, aby zákon pro dvě „prakticky stejné situace“ konstruoval dva různé postupy. S tím, že soud může své rozhodnutí o zrušení obchodní společnosti nebo družstva
zrušit, počítá výslovně § 4 odst. 1 písm. d/ zákona o přeměnách. Ze vztahu
speciality tohoto ustanovení k obchodnímu zákoníku vyplývá, že „zákonodárce
toto v běžných případech považuje za samozřejmé a tímto speciálním zákonem
pouze zdůrazňuje, že je to možné i při přeměnách společnosti.“
Dovolání je v projednávané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to pro řešení otázky jím otevřené; není však důvodné.
Vzhledem k datu zahájení řízení ve věci je pro další úvahy Nejvyššího soudu
rozhodný výklad níže uvedených ustanovení ve znění účinném k 18. dubnu 2011,
tedy výklad obchodního zákoníku naposledy ve znění zákona č. 427/2010 Sb. a
zákona o přeměnách naposledy ve znění zákona 227/2009 Sb. Podle § 68 odst. 8 obch. zák. mohou společníci nebo příslušný orgán společnosti
zrušit své rozhodnutí o zrušení společnosti a jejím vstupu do likvidace do
doby, než bylo započato s rozdělováním likvidačního zůstatku. Dnem účinnosti
tohoto rozhodnutí končí funkce likvidátora a likvidátor je povinen předat
všechny doklady o průběhu likvidace statutárnímu orgánu společnosti. V případě,
že likvidátora jmenoval soud (§ 71 odst. 3 poslední věta, odst. 4 a 7),
rozhoduje o zrušení rozhodnutí o zrušení společnosti a jejím vstupu do
likvidace na návrh společníků či příslušného orgánu společnosti soud. Soud
nezruší rozhodnutí o zrušení společnosti, jestliže by tím došlo k zásahu do
práv nebo právem chráněných zájmů kteréhokoliv ze společníků nebo třetích osob. Z § 4 odst. 1 písm. d/ zákona o přeměnách vyplývá, že nebylo-li dosud započato
s rozdělováním likvidačního zůstatku, je přeměna společnosti nebo družstva
přípustná i v případě, že společnost nebo družstvo již vstoupily do likvidace
rozhodnutím soudu o zrušení společnosti nebo družstva s likvidací, jestliže
soud zrušil své rozhodnutí o zrušení společnosti nebo družstva. V projednávané věci se navrhovatel domáhá, aby soud rozhodl o zrušení jiného
soudního rozhodnutí, nikoli však v rámci řízení o opravných prostředcích (srov. § 201 a násl. o. s. ř.), ale v nalézacím řízení. Mimo rozhodování o opravných
prostředcích ovšem soudní rozhodnutí může být zrušeno pouze tehdy, stanoví-li
tak výslovně zákon. Obchodní zákoník v § 68 odst. 6 zakládá výslovně pravomoc soudu (z taxativně
vypočtených důvodů a případně i po splnění podmínky uvedené v § 68 odst. 7)
rozhodnout o zrušení společnosti a o její likvidaci. Revokaci rozhodnutí o zrušení společnosti a o její likvidaci upravuje obchodní
zákoník jedině v § 68 odst. 8, a to výslovně toliko pro případ, kdy byla
společnost zrušena a vstoupila do likvidace rozhodnutím společníků nebo
příslušného orgánu společnosti, nikoli též pro případ, kdy o zrušení
společnosti a o její likvidaci bylo rozhodnuto soudem. Jelikož z žádného ustanovení obchodního zákoníku možnost revokovat rozhodnutí
soudu o zrušení obchodní společnosti či družstva nevyplývá, posuzoval Nejvyšší
soud dále, zda tuto možnost nezakládá ustanovení § 4 odst. 1 písm. d/ zákona o
přeměnách, a uzavřel, že obecná možnost revokace rozhodnutí soudu o zrušení
společnosti nevyplývá ani z tohoto ustanovení. Dovolatelům lze přisvědčit potud, že zákon o přeměnách je ve vztahu k
obchodnímu zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis). I ustanovení § 4 odst. 1 písm. d/ zákona o přeměnách, umožňující revokaci soudního rozhodnutí o
zrušení společnosti pro případ přeměny společnosti nebo družstva, je proto
ustanovením speciálním ve vztahu k § 68 odst. 8 obch. zák.
Jen z toho, že
zvláštní předpis umožňuje pro určitou (jím upravenou) specifickou situaci
určitý právní postup, však nelze dovozovat, že tento právní postup je možný
obecně. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. d/ zákona o přeměnách proto nelze vykládat
jinak než tak, že dovoluje, aby soud zrušil své rozhodnutí o zrušení obchodní
společnosti nebo družstva, (pouze) jde-li o společnost nebo družstvo, které
provádí přeměnu. O takový případ v projednávané věci nejde. Nejde-li o přeměnu, revokace rozhodnutí soudu o zrušení obchodní společnosti
nebo družstva (jinak než prostřednictvím řádných či mimořádných opravných
prostředků) zákonem upravena, a tudíž ani dovolena, není.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že společné dovolání
navrhovatele a společnosti bylo zamítnuto.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2012
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu