ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v
právní věci žalobce JUDr. I. H., zastoupeného JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem
se sídlem na Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 00, proti žalovaným 1)
úpadkyni SPORT- S. cyklo, s. r. o., se sídlem v Praze 5-Lahovicích, Strakonická
81, PSČ 159 00, identifikační číslo osoby 25 62 92 47, 2) Z. K., a 3) JUDr. J.
K., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 23 Cm 259/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 5 Cmo 104/2010-235, ve znění
usnesení ze dne 4. června 2010, č. j. 5 Cmo 104/2010 – 242, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 13. února 2008, č. j. 23 Cm 259/2006-118, tak, že směnečný platební rozkaz
ze dne 23. října 2006, č. j. 23 Sm 310/2006-13, se ve vztahu ke třetímu
žalovanému zrušuje (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit třetímu žalovanému
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že za situace, kdy stěžejní
námitkou třetího žalovaného bylo tvrzení, že směnka byla vyplněna bez dohody s
ním, považoval za potřebné zabývat se „rekonstrukcí skutkového běhu“. Z obsahu
spisu dovodil, že směnka vznikala postupně, když se nejprve jednalo o torzo, v
němž nebylo prakticky nic a které ještě nebylo ani blankosměnkou. Zdůraznil, že
co si případně dohodl druhý žalovaný se třetím žalovaným, je z hlediska
projednávané věci bezvýznamné. Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že
třetí žalovaný předjednal se žalobcem další jednání mezi účastníky, následně
listinu (torzo směnky) doplnila první žalovaná, jednající druhým žalovaným, kdy
pak již chyběl pouze údaj směnečné sumy a splatnosti a takto byla směnka dána
do oběhu. Třetí žalovaný byl o dalším vývoji následně informován. Z pouhého
faktu, že si třetí žalovaný následně nestěžoval, nevzpěčoval se či nepsal
protestní dopisy, lze podle odvolacího soudu obtížně dovodit, že došlo ke
smlouvě (dohodě) žalobce se třetím žalovaným. K tomu odvolací soud poznamenal,
že tzv. vyplňovací dohoda ke směnce není vlastností směnky, ale musí existovat
vedle ní. Směnečné dohody, a tedy ani ujednání o vyplnění směnky, nejsou
formalizované a mohou být uzavřeny i konkludentně, pořád ale jde o dohodu, a
proto je nezbytné, aby, byť neformálně, jedna strana druhé směřovala ofertu a
druhá strana ofertu akceptovala. Odvolací soud dospěl k závěru, že v
projednávané věci se dohodli se žalobcem jako majitelem směnky pouze první
žalovaná a druhý žalovaný a se třetím žalovaným směnečná dohoda, resp. dohoda o
vyplnění blankosměnky, uzavřena nebyla.
Námitku, že žalobce vyplnil směnku bez dohody se třetím žalovaným, proto
odvolací soud hodnotil jako důvodnou, a dospěl k závěru, že třetí žalovaný se
uvedenou námitkou ubránil povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel především dovozuje, že odvolací soud v rozporu s § 213 odst. 2 o. s.
ř. dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž zopakoval
dosud provedené důkazy.
Dále pak namítá, že odvolací soud činí bez bližšího zdůvodnění jiné skutkové
závěry než soud prvního stupně a než vyplývají z obsahu spisu. Zcela přitom
pomíjí otázku důkazní povinnosti a důkazního břemene účastníků řízení, jež
ohledně tvrzení, že nebylo uzavřeno vyplňovací ujednání, tíží třetího
žalovaného. Napadá i závěr odvolacího soudu, že z obsahu spisu je zřejmé, že
směnka vznikala postupně, když se nejprve jednalo o torzo, v němž nebylo
prakticky nic a které ještě nebylo ani blankosměnkou.
Závěrem dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, i kdyby
neexistovala dohoda o vyplnění blankosměnky mezi ním a třetím žalovaným, neboť
jak vyplývá z povahy směnky, směnečných závazků a judikatury, není tato dohoda
podmínkou existence a platnosti směnečného závazku avala.
Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
však důvodné.
K námitce dovolatele, že měl odvolací soud zopakovat důkaz výslechem svědka,
Zdeňka Krpaty, dovolací soud uzavírá, že soud prvního stupně i odvolací soud
vyšly ze shodného skutkového stavu, tj. z toho, že:
- směnka, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá, měla původně sloužit k zajištění
pohledávky z jiného právního vztahu než ze smlouvy, kterou uzavřel žalobce s
první žalovanou,
- po podpisu směnky třetím žalovaným se druhý žalovaný dohodl se žalobcem, že
směnka bude sloužit k zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o půjčce, kterou
poskytne první žalované,
- třetí žalovaný poté, co mu druhý žalovaný sdělil, jak s blankosměnkou
naložil, proti uvedené změně neprotestoval.
Za tohoto stavu se neuplatní pravidlo uvedené v ustanovení § 213 odst. 2 o. s.
ř., neboť odvolací soud na základě výslechu svědka K. nedospěl k jinému
skutkovému zjištění než soud prvního stupně, i když věc následně odchylně
právně posoudil (uzavřel, že se třetí žalovaný nestal účastníkem směnečné
dohody, když s ní nevyslovil souhlas, zatímco soud prvního stupně dovodil, že
se jím stal konkludentně).
Dovolací soud shledává správným závěr dovolatele, že třetí žalovaný nese
důkazní břemeno o tom, že se nestal účastníkem směnečné dohody. Tento závěr
však odvolací soud respektoval, když dovodil, že z provedených důkazů
vyplynulo, že třetí žalovaný se žalobcem směnečnou dohodu nesjednal, i když
„byl o dalším vývoji následně informován.“ Z toho pak učinil právní závěr, že z
pouhého faktu, že si třetí žalovaný následně nestěžoval, nezpěčoval se či
nepsal protestní dopisy, nelze dovodit, že došlo k dohodě mezi ním a žalobcem.
S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje. Podle ustanovení § 44 odst. 1
občanského zákoníku „je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na
uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě
neznamenají přijetí návrhu.“ Za situace, kdy ze skutkového stavu, ze kterého
vycházely soudy obou stupňů, plyne, že žalobce třetímu žalovanému návrh
vyplňovací smlouvy nepředložil a třetí žalovaný ani nebyl přítomen jednání o
uzavření vyplňovací smlouvy s první žalovanou a druhým žalovaným, nelze než
uzavřít, že závěr odvolacího soudu je správný.
Pokud pak dovolatel dovozuje, že odvolací soud činí bez bližšího zdůvodnění
jiné skutkové závěry než soud prvního stupně a než vyplývají z obsahu spisu,
Nejvyšší soud podotýká, že závěry, které učinil odvolací soud, z obsahu spisu
nepochybně plynou, a to konkrétně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
(srov. č. l. 119) a z výpovědi svědka K..
Za správný považuje odvolací soud i závěr, že existence vyplňovací smlouvy mezi
třetím žalovaným a žalobcem jako remitentem z blankosměnky, je podmínkou
platnosti směnečného závazku třetího žalovaného jako avala. Smlouva o vyplnění
směnky je vlastním důvodem vzniku práva remitenta doplnit do listiny, která v
době podpisu avala nebyla platnou směnkou, údaje, které z ní udělají dokonalou
směnku. Neexistuje-li právní důvod, který by opravňoval remitenta k doplnění
blankosměnky ve vztahu ke třetímu žalovanému, remitentovi takové právo
nevzniklo a vůči třetímu žalovanému se proto nemůže plnění z doplněné směnky
domoci.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a třetímu žalovanému náklady dovolacího
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu