NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 4227/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp.
969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovanému R. B.,
zastoupenému Mgr. Janem Hejdou, advokátem, se sídlem v Litvínově, Nám. Míru 18,
PSČ 436 01, o zaplacení částky 379.638,39 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 8 C 90/2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 17 Co
422/2008-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 17 Co
422/2008-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 26. června 2008, č. j. 8 C 90/2004-74,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky
379.638,39 Kč s 10% úrokem z částky 845.893,84 Kč od 9. února 2001 do 1.
listopadu 2001 a s úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 379.638,39 Kč od 2.
listopadu 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 22. listopadu 1999 uzavřeli žalobkyně (dále jen „banka“) a žalovaný
smlouvu o zřízení a vedení B-konta (dále jen „smlouva o běžném účtu“) podle
ustanovení § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), jejíž součástí byly závazné podmínky pro zřízení a vedení
B-konta (dále jen „podmínky“) a tabulka parametrů (dále jen „tabulka“) a na
jejímž základě banka žalovanému zřídila (kreditní) účet č. 270119360257/0100
(dále jen „účet“).
2) Dne 22. listopadu 1999 uzavřeli banka a žalovaný smlouvu o vydání a
používání karty American Express (dále jen „smlouva o platební kartě“), jejíž
nedílnou součástí byly podmínky pro vydávání a používání platebních karet
American Express (dále jen „podmínky pro platební karty“) a podle které banka
žalovanému vydala platební kartu č. 3755-000002-42236. Následným dodatkem ke
smlouvě o platební kartě ze dne 10. října 2000 bylo změněno číslo platební
karty. Týdenní limit byl sjednán v celkové výši 100.000,- Kč, přičemž pro
hotovostní výběry z bankomatu činil 30.000,- Kč a pro transakce u
obchodníků 70.000,- Kč. 3) Dle přílohy k oznámení o zůstatku ze dne 31. prosince 2000 na účtu byla k
17. listopadu 2002 částka 128.358,98 Kč, přičemž k 31. prosinci 2000 byla na
účet připsána částka 135,59 Kč a odepsána částka 974.350,41 Kč. Zůstatek na
účtu ke dni 31. prosince 2000 činil mínus 845.855,84 Kč. 4) Podle detailního výpisu transakcí bankovního terminálu Bank of Amerika, stát
Florida, Spojené státy americké, byly dne 5. prosince 2000 (úterý) v době od
0:23 hodin do 2:01 hodin za použití platební karty uskutečněny výběry z účtu, a
to: 100 x 500 USD, 1 x 100 USD a 1 x 600 USD (vždy s poplatkem za výběr 1,5
USD). V důsledku „popsaných hotovostních operací bylo platební kartou z účtu
odepsáno 50.853,- USD, tj. 2,007.676,- Kč (bez poplatků za mezinárodní bankovní
transakce)“. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na rozpor mezi
údaji shora a údaji dle přílohy k oznámení o zůstatku, který ovšem neměl za
podstatný pro výsledek řízení. 5) Dne 23. ledna 2001 banka zaslala žalovanému výzvu „k zaplacení debetní
částky“, dne 6. února 2001 odstoupení od smlouvy o vedení běžného účtu a dne
12. října 2001 oznámení o zrušení účtu ke dni 1. října 2001; žalovaný si tyto
zásilky nepřevzal. 6) Dne 2. listopadu 2001 společnost American Express „na základě rozhodnutí
arbitrážního soudu“ (dle tvrzení banky) uhradila bance částku 466.255,45 Kč. 7) Podle tvrzení žalovaného v roce 2000 „u něj došlo ke ztrátě osobních dokladů
včetně platební karty s PINem. Ztrátu zaznamenal v pátek, ale bance věc
neoznámil, protože v pondělí již měl vše ve schránce zpět“. Následně zjistil,
že platební karta byla za použití PIN zneužita. Odkazuje na ustanovení § 261 odst. 3 písm. d), § 397, § 402, § 376, § 382 a §
708 a násl. obch. zák. a na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a vycházeje z čl. 1.7., 1.8., 1.15., 2.1. a
6.1. podmínek pro platební karty, shledal soud prvního stupně žalobou uplatněný
nárok nedůvodným. Přitom akcentoval, že mezi smluvními stranami byl sjednán týdenní limit pro
platební kartu při použití v bankomatu ve výši 30.000,- Kč; tento limit byl v
týdnu, ve kterém byly uskutečněny výběry [viz bod 4)], „nedotčen“. Jelikož před
hotovostními výběry „žalovaný disponoval částkou 122.073,68 Kč, měl na účtu
dostatek finančních prostředků k uhrazení týdenního limitu 30.000,- Kč a tato
částka byla bance rovněž uhrazena.
Jakkoli žalovaný porušil povinnosti určené podmínkami pro platební karty (u
platební karty měl PIN kód, za jehož použití byla karta zneužita) a způsobil
tak bance škodu, za výběry „nad stanovený týdenní limit“ žalovaný neodpovídá a
tyto jdou plně k tíži banky, když „ze sjednaného limitu pro platební kartu
vyplynula pro banku povinnost technicky zajistit, aby nebylo možné týdenní
limit překonat. Limit na platební kartě má v tomto smyslu především funkci
bezpečnostní a má svůj význam právě v situacích, kdy dojde ke ztrátě, popř. odcizení karty a hrozí její zneužití. Pokud by tomu tak nebylo, existence
jakéhokoliv limitu by zcela ztratila svůj význam. Klient banky má legitimní
právo očekávat, že sjednaný limit na platební kartě zamezí výběrům přes tento
limit. Pokud se tak v daném případě nestalo, tato technická nedostatečnost
způsobuje to, že banka nepostupovala v souladu se sjednanými podmínkami a
odpovídá za částku jdoucí přes sjednaných 30.000,- Kč.“
Jestliže se banka „jako poškozená strana podílela na vzniku škody porušením
svých smluvních povinností tím, že nezajistila dodržení hotovostního limitu na
platební kartě, pak nese odpovědnost za výběry z bankomatu provedené nad tento
limit“ a v rozsahu těchto výběrů nemá nárok na náhradu škody. Navíc –
pokračoval soud prvního stupně – banka „svým opomenutím porušila obecnou
povinnost k předcházení škodám zakotvenou v ustanovení § 415 obč. zák.“, když
právě sjednaný limit na platební kartě měl zajistit, aby nedošlo „ke vzniku
škod na účtech klientů v případě ztráty nebo odcizení platební karty“. Výhradu
banky, podle níž funkce limitu platební karty spočívá především v ochraně
banky, aby klient nevybíral prostředky, nekryté zůstatkem, nepřisvědčil „z
důvodu její zjevné jednostrannosti“. Z takového „výkladu by totiž vyplynulo,
že banka nemusí technicky zajišťovat dodržování limitu, a přesto je za jeho
překročení odpovědný klient banky. Mohla by tak nastat poněkud absurdní
situace, kdy tisíce či desetitisíce klientů bank (např. nevědomě) překročí
sjednaný limit a stanou před soudem na straně žalovaných. I banka si musí být
vědoma své povinnosti provést taková technická opatření, aby k prolomení limitů
na platební kartě nemohlo dojít“. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. dubna
2009, č. j. 17 Co 422/2008-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobě zcela vyhověl. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zdůraznil, že ani smlouva o
platební kartě, ani podmínky pro platební karty nestanovily, že „by banka měla
technicky zajišťovat nemožnost výběrů nad sjednaný týdenní limit“ a naopak
dovodil, že z podmínek pro platební karty „je patrno, že není povinností banky
zkoumat oprávněnost transakcí provedených kartou a tyto přímo počítají se
situací, že mohou být provedeny transakce bez krytí zůstatku na účtu“ (srov. jejich čl. 2.2. a 2.3.). Jelikož není pochyb o tom, že „debet na účtu
žalovaného vznikl právě výběry hotovosti z bankomatu při použití PIN, je
jednoznačně dána odpovědnost žalovaného za všechny takto provedené výběry v
plné výši (čl. 6.4. podmínek pro platební karty)“.
V situaci, kdy právě za použití PIN byly z bankomatu „v Key West Flagler na
Floridě“ provedeny „v průběhu přibližně dvou hodin po půlnoci tamního času“ dne
5. prosince 2000 výběry kartou (47 x částky 501,50 USD, 1 x částky 101,50 USD a
1 x částky 601,50 USD), které byly zaúčtovány na účet až následného dne dle
platného kursovního lístku v kursu 39,4779 Kč za 1 USD, vznikl na účtu
nepovolený debet 845.893,84 Kč, z něhož bylo dle tvrzení banky společností
American Express uhrazeno 466.255,45 Kč, a to ke dni 2. listopadu 2001. Povinnost k úhradě nepovoleného debetu žalovaný přes výzvu nesplnil, bance tak
vzniklo právo požadovat po žalovaném i úroky z prodlení, a to za období a ve
výši bankou požadovaném.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tj. namítaje, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel připouští, že nese odpovědnost za neoprávněné použití platební karty
a následné neoprávněné finanční transakce, ovšem pouze do týdenního limitu
finančních transakcí, jak – podle jeho názoru – správně uzavřel soud prvního
stupně. Nebyl-li oprávněn provádět transakce nad rámec stanoveného týdenního
limitu, byla banka povinna zajistit, aby „operace nad rámec sjednaného
týdenního limitu finančních operací, respektive nad rámec zůstatku na účtu,
provedeny být nemohly“. „Význam sjednaného týdenního limitu finančních operací bez sjednaného
povoleného přečerpání je takový, že klient nesmí a nemůže čerpat finanční
prostředky nad rámec povoleného týdenního limitu, nejvýše však do výše zůstatku
na účtu“. Potud poukazuje i na argumentaci banky, podle níž „není v technických
možnostech banky operace prováděné na jiném kontinentu zjistit a zúčtovat tak,
aby se podařilo účet po vyčerpání sjednaného týdenního limitu blokovat“. Jelikož se v obchodních vztazích uplatní zásada o objektivní odpovědnosti, „lze
dospět k závěru, že nejenže měla banka jako profesionál neoprávněným transakcím
nad rámec sjednaného limitu zabránit, ale že nese bez ohledu na zavinění též
odpovědnost za operace prováděné nad rámec sjednaného limitu. Schopnost či
neschopnost zabezpečit plnění povinností není v tomto smyslu rozhodující“. Dovolatel uzavírá, že na vzniku škody nesou podíl obě smluvní strany, a to
„žalovaný do výše zůstatku na jeho účtu a banka v části nad rámec zůstatku na
bankovním účtu žalovaného a týdenního limitu pro finanční operace“. Opačný
závěr by zcela popřel význam sjednávaní limitů finančních operací a „byl by
učiněn výkladem rozporným se zásadou poctivého obchodního styku, jelikož by
veškeré jeho pozitivní dopady byly stanoveny ve prospěch banky a naopak veškeré
nepříznivé dopady by směřovaly ve prospěch klienta banky“. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Banka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, opakujíc, že k
provedení neoprávněných výběrů z karty došlo v důsledku hrubého porušení
povinností žalovaným, který ztratil kreditní kartu, u níž nechal přiložený PIN
kód. Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i důvodné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají; Nevyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tj.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 708 obch. zák. smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka
zřídit od určité doby na určitou měnu běžný účet pro jeho majitele (odstavec
1). K uzavření smlouvy se vyžaduje písemná forma (odstavec 2).
Podle ustanovení § 709 odst. 1 obch. zák. banka je povinna přijímat na běžný
účet v měně, na kterou zní, peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch
majitele účtu a z peněžních prostředků na běžném účtu podle písemného příkazu
majitele účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě vyplatit mu
požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám.
Nevyplývá-li z příkazu doba, kdy má být platba provedena, je banka povinna
platbu provést v den, který následuje po doručení příkazu.
Podle ustanovení § 710 obch. zák. je-li ve smlouvě stanoveno, že banka provede
do určité částky příkazy k platbám, i když nemá k tomu potřebné peněžní
prostředky na účtu, řídí se práva a povinnosti stran při uskutečnění těchto
plateb smlouvou o úvěru (§ 497 a násl.).
Podle ustanovení § 713 obch. zák. banka je povinna připsat ve prospěch běžného
účtu jeho majitele peněžní prostředky ke dni, kdy banka získala právo s nimi
nakládat, a od tohoto dne náleží majiteli účtu úroky z těchto prostředků
(odstavec 1). Peněžní prostředky použité majitelem účtu podle § 709 účtuje
banka k tíži účtu dnem, kdy tyto peněžní prostředky vyplatila nebo platby
uskutečnila, a za tento den nenáleží majiteli účtu úroky z čerpaných peněžních
prostředků (odstavec 2).
Podle ustanovení § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového
vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže,
že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Podle ustanovení § 376 obch. zák. poškozená strana nemá nárok na náhradu škody,
pokud nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené
strany nebo nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna.
Podle ustanovení § 382 obch. zák. poškozená strana nemá nárok na náhradu té
části škody, jež byla způsobena nesplněním její povinnosti stanovené právními
předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího
rozsahu.
Podle ustanovení § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Rozhodná ustanovení podmínek zní:
Část V. Platební styk
2. Výběry z B-konta lze uskutečnit:
Platební kartou
Banka může na žádost majitele účtu vydat majiteli B-konta a dalším osobám
platební kartu. Informace o podmínkách pro vydání platebních karet k účtu
B-konto poskytne kterákoli pobočka.
Část VIII. Kreditně-debetní účet
1. Pobočka může majiteli účtu povolit zřízení kreditně-debetního účtu
nebo povolit změnu stávajícího kreditního B-konta na kreditně-debetní B-konto.
Pro tento účel uzavírá banka s majitelem účtu Dodatek ke Smlouvě o zřízení a
vedení B-konta.
2. Pobočka může majiteli účtu povolit čerpání prostředků z debetu až po
uplynutí 12ti měsíců souvislého trvání B-konta u KB. O možnosti povolení debetu
informuje pobočka majitele účtu dopisem.
3. Čerpání prostředků z debetu je povoleno na dobu 180 kalendářních dnů
a to hotovostně nebo bezhotovostně v souladu s Podmínkami Komerční banky, a. s., pro zřízení a vedení B-konta (hotovostní výběry, výběry z bankomatů,
úhrady, apod.). Po uplynutí této doby musí účet vykazovat nulový nebo kreditní
zůstatek. V případě, že majitel účtu během doby čerpání povoleného
nezajištěného debetu, tj. během 180 kalendářních dnů, vyrovná debetní zůstatek
a stav účtu je nulový či kreditní, majitel účtu může opětovně čerpat povolený
nezajištěný debet po dobu 180 kalendářních dnů. Každou došlou úhradou se debet
splácí a znovu se tak obnovuje možnost čerpat debet do výše povolené rámcem. Část IX. Nepovolený debet na B-kontu
1. S prostředky na B-kontu je možno disponovat pouze do výše kreditního
zůstatku u kreditního B-konta nebo do výše povoleného nezajištěného debetu u
kreditně-debetního B-konta. Nepovolené debety na B-kontu klienta jsou
pohledávkou banky za klientem. 2. Pokud klient nebude mít na účtě dostatek prostředků k provedení
trvalého příkazu, povoleného inkasa nebo k platbě SIPO, je banka oprávněna
zrušit tyto dispozice a současně odstoupit od Smlouvy. Následně zahájí banka
soudní vymáhání předmětné debetní částky. 3. Vznikne-li na B-kontu nepovolený debet a není vyrovnán ve lhůtě
stanovené bankou, je banka oprávněna vyrovnat tento debet z prostředků na
kterémkoli dalším klientově účtě (běžném i vkladovém) nebo vkladu vedeném v KB,
a to před ostatními platbami klienta jiným subjektům odlišným od banky. K této
úhradě je banka oprávněna i před termínem splatnosti kteréhokoli vkladového
účtu nebo vkladu s tím, že sankci za předčasný výběr (ať je ve Smlouvě
vkladovém účtu nebo vkladu nazvána jakkoli), která je stanovena dle podmínek
pro vedení vkladových účtů nebo vkladů nese klient. Rozhodná ustanovení podmínek pro platební karty zní:
1.7 Majitel účtu dohodne s pobočkou KB výši limitu finančních transakcí ke
každé vydané kartě. Výši limitu schvaluje pobočka KB. U „Žádostí“ zasílaných
poštou mohou být nastaveny pouze standardní limity. 1.8 Po schválení „Žádosti“ centrála KB zašle držiteli karty doporučeným
dopisem do vlastních rukou na soukromou adresu, kterou držitel karty uvede v
„Žádosti“ osobní identifikační kód (dále jen „PIN“). Způsob vytvoření a zaslání
PIN zaručuje, že tento kód je znám pouze držiteli karty. Není dovoleno PIN
poznamenávat na kartu, uchovávat jej společně s kartou na jednom místě nebo
sdělovat jej jiným osobám, a to ani rodinným příslušníkům. Za případnou škodu
vzniklou v důsledku prozrazení PIN držitelem karty třetím osobám KB neodpovídá. 1.15 Držitel karty je povinen ukládat kartu na bezpečném místě, odděleně od
svých osobních dokladů, zabránit jejímu zneužití neoprávněnými osobami a
chránit kartu před mechanickým poškozením a magnetickým polem (reproduktory,
transformátory, magnetické zámky, mobilní telefony). 2.1 Kartou je držitel oprávněn provádět transakce pouze v rámci dohodnutého
finančního limitu, jehož výše je uvedena ve „Smlouvě“, maximálně však do výše
zůstatku na účtu.
V případě, že majitel účtu má s pobočkou KB dohodnuté
povolené přečerpání (debet) – může finanční prostředky čerpat až do výše
povoleného debetu. 2.2 KB oprávněnost transakcí provedených kartou nezkoumá. 2.3 Jestliže jsou transakce provedeny bez krytí zůstatkem na účtu, KB
požaduje od majitele účtu úhradu veškerých transakcí včetně úroků za debetní
zůstatek i v případě, že byla karta ze strany KB uvedena na Stoplist. 6.1 V případě, že dojde ke ztrátě nebo krádeži karty nebo hrozí-li z
jakéhokoliv důvodu její zneužití, je držitel karty povinen ve vlastním zájmu o
tom neprodleně informovat telefonicky (faxem) centrálu KB „Customer
Service“ (viz kontaktní čísla uvedená na klientské kartičce) nebo osobně
pobočku KB, která vede jeho účet. Není-li to možné, podává hlášení i na jiné
pobočce KB, pobočce cestovní kanceláře American Express. Hlášení podává držitel
karty telefonicky (faxem) nebo vyplněním formuláře „Příkaz k uvedení karty na
Stoplist“, který je k dispozici v pobočkách KB. Nemůže-li hlášení podat držitel
(např. z důvodu hospitalizace v nemocnici ap.), může hlášení podat i jiná osoba
(např. manželka, spolupracovník ap.). Uvedení karty na Stoplist banka provádí
zdarma. Nedojde-li při podání žádosti o uvedení karty na Stoplist zároveň k
odmítnutí vydání nové platební karty, bude držiteli automaticky vydána karta s
platností původní karty včetně identifikačních karet k doplňkové službě a
doručena na pobočku, kde byla sepsána „Smlouva o vydání platební karty“. Nový
PIN bude odeslán poštou na adresu uvedenou ve „Smlouvě“ pro zaslání PIN. V
nouzovém případě po dohodě s držitelem centrála KB zabezpečí dodání karty a PIN
do místa v ČR, kde se držitel bude zdržovat. Karta je vydána zdarma a na vrub
účtu majitele budou zúčtovány případné náklady za dodání karty a PIN do místa
určení. 6.4 Po doručení/telefonickém oznámení „Příkazu k uvedení karty na Stoplist“
centrále KB, odboru platebních karet nese majitel účtu/držitel karty riziko
škody způsobené zneužitím platební karty neoprávněnou osobou do celkové částky
maximálně 2000,- Kč (včetně) po dobu 8 dnů, která počíná běžet dnem doručení/
telefonického oznámení „Příkazu k uvedení karty na Stoplist“ centrále KB, odbor
platebních karet. Částka případné škody do 2000,- Kč (včetně) bude zúčtována k
tíži majitele účtu. KB je oprávněna uplatnit veškeré nároky vyplývající ze zneužití platební karty
vůči třetím osobám a přednostně uspokojit svůj nárok z poskytnutého plnění. Pokud byl při zneužití karty použit osobní identifikační kód PIN, zodpovídá
majitel účtu za všechny provedené transakce v plné výši po celou dobu, kdy byla
karta zneužívána (viz bod 1.8).
Obecně platí, že peněžní prostředky uložené na běžném účtu vedeném bankou na
základě smlouvy o běžném účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu ani jiné
osoby, jejíž peněžní prostředky případně byly vloženy či poukázány na účet,
nýbrž v majetku banky a oprávnění (nároky) majitele účtu, spočívající – obecně
vzato – v tom, aby podle jeho příkazu nebo příkazu jiných k tomu oprávněných
osob byly z peněžních prostředků na účtu uskutečněny výplaty nebo platby,
představuje pouze „pohledávku“ z účtu peněžního ústavu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2002, sp. zn. 35 Odo 801/2002,
uveřejněné pod čísly 4/2001 a 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Byť je v intencích shora uvedeného nutno finanční transakce zatěžující účet
považovat primárně za újmu na majetku banky, zpravidla představují (i)
majetkovou újmu na straně majitele účtu, spočívající ve snížení jeho pohledávky
za bankou ze smlouvy o běžném účtu (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura č. 8, ročník 2011, pod číslem 116). V poměrech dané věci pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro další úvahy považuje
za rozhodující, že smlouvou o běžném účtu banka zřídila žalovanému kreditní
účet, tj. účet, který ve smyslu podmínek nedovoloval žalovanému, aby vlastními
úkony (příkazy k úhradě, platbami u obchodníků, výběry z bankomatů apod.)
„čerpal“ peněžní prostředky nad rámec kreditního zůstatku peněžních prostředků
na tomto účtu. Přitom ze shodného projevu vůle žalovaného a banky o zřízení
(jen) kreditního účtu bez jakýchkoli pochybností plyne vůle smluvních stran ke
sjednání finančního produktu (zřízení účtu), který ani žalobci, ani bance
neumožňoval (při absenci ujednání dle § 710 obch. zák.) realizaci aktivních
finančních operací nad rámec kreditního zůstatku na účtu. Zmíněné pravidlo
přitom nelze vykládat jednostranně ve prospěch banky či žalovaného, když není
pochyb o tom, že jeho porušením mohlo být nepřípustně zasaženo do práv obou
smluvních stran. „Plnila-li“ by banka na základě pokynů žalovaného v rozsahu,
který nebyl „kryt“ kreditním zůstatkem na účtu, vznikla by jí pohledávka za
žalovaným, již by případně musela (s nejistým výsledkem) vymáhat, žalovanému by
naopak v takovém případě vznikla nejen povinnost „záporný zůstatek“ na účtu
bance zaplatit, nýbrž i povinnost zaplatit sankce představované „debetní
úrokovou sazbou“.
Jakkoli není pochyb o tom, že žalovaný porušil ustanovení podmínek pro platební
karty formulované v bodech 1.8, 1.15 a 6.1 (PIN uchovával společně s platební
kartou na jednom místě, platební kartu neuložil odděleně od svých dokladů a
neinformoval banku o ztrátě nebo odcizení platební karty), v důsledku čehož
odpovídá ve smyslu bodu 6.4 podmínek pro platební karty za všechny provedené
transakce v plné výši po celou dobu, kdy byla platební karta zneužívána, nelze
při posouzení případné „spoluodpovědnosti“ banky za realizaci transakcí
provedených prostřednictvím platební karty za zneužití PIN třetí osobou
přehlédnout (ne)dodržení povinností banky plynoucích právě z kreditní povahy
účtu. Jinými slovy, umožnila-li banka realizovat výběry z bankomatu nad rámec
zůstatku peněžních prostředků na účtu, a to navzdory povaze účtu, který byl
sjednán jako kreditní, zcela zjevně porušila povinnosti stanovené právními
předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího
rozsahu (§ 382 obch. zák. ve spojení s § 415 obč. zák.). Dospěl-li odvolací soud s odkazem na body 2.2, 2.3 a 6.4 podmínek pro platební
karty k závěru opačnému, aniž zmíněná ustanovení podmínek pro platební karty
vyložil ve vazbě na (kreditní) povahu účtu a zásadu formulovanou v ustanovení §
382 obch. zák., je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu