29 Cdo 4231/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně EXEKUTORSKÉ CENTRUM s. r. o., se sídlem v Praze, Vysočanech, Bassova 621/61, PSČ 190 00, identifikační číslo 26 11 26 55, zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. č. 36, PSČ 370 01, proti žalované GEKO RECREATIE spol. s r. o., se sídlem v Hořicích na Šumavě, čp. 122, PSČ 382 22, identifikační číslo 25 57 31 01, zastoupené Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 17, PSČ 120 00, o žalobě žalované na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 645/2008, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009, č. j. 6 Cmo 422/2008-104, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 4. června 2008, č. j. 13 Cm 645/2008-35, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu žalované na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. Sm 14/2007, zamítl návrh žalované na odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu ze dne 15. února 2007, č. j. Sm 14/2007-7 a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 228 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterých v projednávané věci nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro vyhovění návrhu žalované na povolení obnovy řízení, totiž, že účastník nemohl bez své viny použít skutečnosti a důkazy, jež existovaly již v době původního řízení a které současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, neboť žalované nebyly kladeny překážky, aby v námitkovém řízení „na tvrzené padělání podpisu své jednatelky na směnce“ poukázala.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právní posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle dovolatelky soudy obou stupňů pochybily, když v důsledku svého formálního přístupu vycházely z toho, že nedodržením lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu již není třeba se zabývat otázkou „falza směnky“. V projednávané věci přitom, podle názoru dovolatelky, jde o „sofistikovanou trestnou činnost pachatelů, kteří využili mezery v zákoně, v jejímž důsledku lze skrze fikci náhradního doručení v případě směnečného platebního rozkazu připravit o veškerý majetek jakoukoliv obchodní společnost v České republice tím, že postačí, když si vytipovaná společnost 1x nepřevezme písemnost, která jí byla adresována do jejího sídla“. Dále soudům vytýká, že případ neposuzovaly v širších souvislostech, např. „z hlediska souladu s dobrými mravy, potažmo v konfrontaci s ustanoveními Listiny základních práv a svobod“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve vztahu k návrhu na odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu a nákladům řízení, které není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (§ 237 až § 239 o. s. ř.) Nejvyšší soud bez dalšího odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli dovolatelka avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) závěr, na němž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá (a podle něhož žalovaná mohla námitku padělání podpisu své jednatelky na směnce uplatnit v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – viz § 175 o. s. ř.), nenapadá, když s ohledem na způsob doručení směnečného platebního rozkazu (§ 50c o. s. ř.) poukazuje na „trestnou činnost pachatelů“ a následně vypracovanými znaleckými posudky potvrzené padělání podpisu směnky.
Přitom právní posouzení věci odvolacím soudem co do možnosti žalované uplatnit výhradu nepravého podpisu směnky v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu plně odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 1227/2008).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu