U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
navrhovatele BYTOVÉ DRUŽSTVO DOMINIKA, se sídlem v Praze 4 - Chodově,
Jažlovická 1316, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 26772558, za účasti 1)
Č. S. a 2) B. M., zastoupené Mgr. Janem Balarinem, advokátem, se sídlem v Praze
6 - Bubenči, Puškinovo nám. 634/14, PSČ 160 00, o určení neexistence členství v
družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 172/2010, o
dovolání B. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č.
j. 7 Cmo 221/2012-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. února 2012, č. j. 76 Cm 172/2010-38,
určil, že Č. S. a B. M. nejsou členy navrhovatele a „nejsou vůči navrhovateli
nositeli členských práv a povinností“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení
(výroky II. a III.). V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání B. M. potvrdil
výrok I. ve věci samé usnesení soudu prvního stupně, výrok II. o nákladech
řízení změnil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok). Vyšel přitom z toho, že:
1) Obvodní národní výbor pro Prahu 1 rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 17. srpna 1977 přidělil manželům B. a Č. S. byt č. 31 v Praze 4 - Chodově, sídliště
Jižní Město (dále jen „byt“). 2) BYTOVÉ DRUŽSTVO DOMINIKA (dále též jen „družstvo“) bylo založeno 4. března
2003. Manželé S. nebyli jeho zakládajícími členy. Oba manželé podepsali dne 24. března 2003 společnou přihlášku do družstva. 3) Družstvo bylo zapsáno do obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v
Praze 29. dubna 2003 (oddíl Dr, vložka 5849). 4) Dne 5. září 2003 nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 19. srpna 2003, sp. zn. 11 C 26/2003, kterým bylo rozvedeno manželství B. S. (nyní M.) a Č. S. 5) Na členské schůzi družstva konané dne 12. listopadu 2003 byli B. a Č. S. přijati za společné členy družstva. Na schůzi byli přítomni oba (v době konání
členské schůze již bývalí) manželé, přičemž hlasovali jedním hlasem. 6) Dne 12. listopadu 2003 B. M. uhradila základní členský vklad ve výši 1.400,-
Kč a příspěvek do fondu ve výši 500,- Kč. 7) Družstvo uzavřelo dne 30. ledna 2005 s B. M. nájemní smlouvu k předmětnému
bytu, nyní ve vlastnictví družstva. 8) Družstvo se o rozvodu manželů S. dozvědělo až v roce 2007, když chtěla B. M. převést byt na svou dceru. 9) Podle stanov družstva společné členství v družstvu vzniká společným nájmem
bytu (článek 6 odst. 1) a může se přeměnit na samostatné členství jednoho z
bývalých manželů nebo na samostatné členství každého z nich [článek 8 písm. a)
stanov]. 10) Platby vztahující se k předmětnému bytu hradila družstvu B. M. Odvolací soud dovodil, že zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen
„obch. zák.“), vychází při úpravě účasti v družstvu ze zásady individuálního
členství v družstvu, podle níž členem bytového družstva může být výlučně jen
jedna osoba (zákon nepřipouští spoluvlastnictví členského podílu). Výjimkou z
této zásady je jen institut společného členství manželů v bytovém družstvu,
přičemž i v tomto případě se na manžele hledí jako na jednoho člena. Společné členství manželů v bytovém družstvu přitom vzniká, jestliže se alespoň
jeden z manželů za trvání manželství stane členem bytového družstva a vznikne
mu právo užívat družstevní byt (uzavřením nájemní smlouvy ke konkrétnímu
družstevnímu bytu), konstatoval odvolací soud. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že na základě jediné přihlášky
podepsané oběma manželi dne 24. března 2003 se Č. S. a B. M. jakožto bývalí
manželé nemohli stát společnými členy družstva. Samostatnou přihlášku přitom
nikdo z nich nepodal, členská schůze o jejich individuálním členství
nerozhodovala.
Pro vznik jejich společného ani individuálního členství nebyly
splněny zákonem stanovené předpoklady. Na uvedeném závěru podle odvolacího soudu ničeho nemění ani skutečnost, že
družstvo od účastníků inkasuje nájemné a další poplatky stejně jako od členů
družstva. Povinnost platit nájemné a poplatky za služby spojené s nájmem bytu
mají všichni nájemci bytů bez ohledu na to, zda jsou či nejsou členy družstva. B. M. podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, ohlašujíc, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení dovoláním vymezených
právních otázek, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených [tj. opírajíc
přípustnost dovolání o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), a uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.], navrhujíc, aby byla rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního
stupně zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle dovolatelky zákon nestanoví, že zájemci o členství v družstvu musí v
určitých situacích podávat samostatnou a v jiných společnou přihlášku. Stejně
tak nestanoví, že se navzdory existenci usnesení členské schůze o přijetí člena
družstva zájemce tímto členem nestane z důvodu podání společné přihlášky
namísto samostatné. Skutečnost, že dovolatelka se svým bývalým manželem
požádala o členství na jedné listině, sama o sobě neznamená, že žádali o
společné členství manželů a pouze o ně. Nic takového ani není na přihlášce
uvedeno. Obchodní zákoník - podle názoru dovolatelky - stanoví pouze to, že dojde-li ke
splnění zákonných podmínek, vznikne společné členství manželů v bytovém
družstvu. Nedojde-li však ke splnění těchto podmínek, nic nebrání vzniku
individuálního členství. Nelze dovozovat, že za těchto okolností nevznikne
členství žádnému z manželů. Odvolací soud se měl podle dovolatelky zabývat tím, zda ona a její bývalý
manžel splňovali předpoklady pro individuální členství v družstvu, případně kdo
z nich je splnil. Vedle existence přihlášky a přijetí členskou schůzí měl tedy
soud posuzovat, zda a kdo z obou zájemců uhradil družstvu zápisné a základní
členský vklad. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud činil (podle ní
nesprávná) skutková zjištění ze „Zásad pro privatizaci bytového fondu MČ Praha
1“, ačkoli touto listinou neprovedl důkaz.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení (dovoláním otevřené a v
judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda společné členství v
bytovém družstvu může vzniknout i mezi jinými osobami než mezi manželi (např.
mezi bývalými manžely), popř. zda může vzniknout individuální členství v
bytovém družstvu bývalým manželům (oběma nebo i jen jednomu z nich), kteří
podali společnou přihlášku do družstva za trvání manželství, jež bylo rozvedeno
před rozhodnutím členské schůze o jejich přijetí za společné členy družstva.
Dovolání není důvodné.
S ohledem na den konání členské schůze družstva, jež přijala B. a Č. S. za
společné členy družstva, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodně znění
níže uvedených zákonných ustanovení účinné ke 12. listopadu 2003, tedy
obchodního zákoníku i zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), naposledy ve znění zákona č. 88/2003 Sb.
Z § 223 odst. 3 obch. zák. se podává, že podmínkou vzniku členství je splacení
členského vkladu určeného stanovami (základní členský vklad) anebo ve stanovách
určené části základního členského vkladu (vstupní vklad).
Podle § 227 obch. zák. po splnění podmínek vyplývajících ze zákona a stanov
vzniká členství: a) při založení družstva dnem vzniku družstva, b) za trvání
družstva přijetím za člena na základě písemné členské přihlášky, c) převodem
členství, nebo d) jiným způsobem stanoveným zákonem (odstavec druhý). Členství
nevzniká před zaplacením vstupního vkladu (odstavec čtvrtý).
Z § 700 odst. 3 obč. zák. plyne, že u družstevního bytu může společný nájem
vzniknout jen mezi manžely.
Podle § 703 obč. zák. jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z
nich stanou nájemci bytu, vznikne společný nájem bytu manžely (odstavec první).
Vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy
o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné
členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a
povinni společně a nerozdílně (odstavec druhý). Ustanovení odstavců 1 a 2
neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí (odstavec třetí).
Z citovaných ustanovení obchodního zákoníku vyplývá, že i v případě přijetí za
člena na základě písemné členské přihlášky vzniká členství v družstvu (až) po
splnění všech podmínek vyplývajících ze zákona a stanov. Usnesení členské
schůze o přijetí člena družstva tak samo o sobě ke vzniku členství nepostačuje.
Musí dojít i ke splnění podmínek stanovených zákonem (viz např. § 223 odst. 3
obch. zák., § 227 odst. 2 a 4 obch. zák.).
Z ustanovení § 700 odst. 3 a § 703 odst. 2 obč. zák. se podává závěr, podle
něhož společné členství v bytovém družstvu, jakož i společný nájem družstevního
bytu, mohou vzniknout pouze mezi manželi.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pouze na základě usnesení
členské schůze o přijetí B. M. a Č. S. jako společných členů družstva nemohlo
jmenovaným vzniknout ani společné, ani individuální členství v družstvu.
Společné členství jmenovaných v družstvu nemohlo vzniknout proto, že ke dni
„přijetí“ do družstva nebyli manžely.
Podle skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů pak v daném případě ani
vůle družstva, ani vůle B. M. a Č. S. nesměřovaly ke vzniku individuálního
členství kteréhokoli ze jmenovaných. Členská přihláška byla podána společně,
členská schůze rozhodovala o přijetí manželů S. za společné členy družstva,
základní členský vklad byl zaplacen jen jednou a na manžele S. bylo na členské
schůzi nahlíženo jako na jediného člena družstva.
Kdyby v důsledku zániku manželství B. M. a Č. S. mělo vzniknout individuální
členství v družstvu (jak se domáhá dovolatelka), nebylo by možné určit, kterému
z bývalých manželů individuální členství v družstvu (ve vztahu k předmětnému
bytu) vzniklo. Skutečnost, že základní členský vklad za oba manžele uhradila B.
M., je pro posouzení této otázky nerozhodná.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci nevzniklo ani společné
členství, ani individuální členství B. M. a Č. S. v družstvu, je proto správný.
Za této situace se Nejvyšší soud nezabýval dalšími námitkami dovolatelky,
jelikož nemohou na výsledku řízení v projednávané věci ničeho změnit.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani dovolatelkou namítaná vada řízení
nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť napadené rozhodnutí
na skutkových zjištěních učiněných na základě „Zásad pro privatizaci bytového
fondu MČ Praha 1“ nespočívá.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst.
3 o. s. ř., když dovolání B. M. bylo zamítnuto, navrhovateli však podle obsahu
spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu