29 Cdo 4286/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. J. L., zastoupeného JUDr. O. F., advokátem, proti žalovanému Ing. O. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. p. R., a. s., zastoupenému JUDr. R. K., advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 86/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 15 Cmo 57/2007-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.034,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 15. prosince 2006, č. j. 45 Cm 86/2004-71, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o určení, že žalobce má za úpadkyní S. p. R., a. s. (dále jen „úpadkyně“) pohledávku ve výši 876.900,- Kč.
Přípustnost dovolání dovolatel opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítá, že je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že v incidenčním řízení je soud vázán rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně a není oprávněn posuzovat, zda podmínky pro prohlášení konkursu byly dány, protože pro rozhodování ve sporu o určení pravosti pohledávky je podstatné jen zjištění, že o prohlášení konkursu bylo rozhodnuto a účinky založené tímto rozhodnutím trvají. Obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud nevzal v úvahu veškeré skutečnosti týkající se samotného prohlášení konkursu na majetek úpadkyně. Zdůrazňuje, že nelze přehlédnout, že prohlášení konkursu a jeho následný průběh v době, kdy správcem konkursní podstaty byl Mgr. D. T. je předmětem trestního řízení.
Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, podle něhož rozhodnutí akcionářů na mimořádné valné hromadě konané 1. listopadu 2002 o rozdělení podílů na zisku úpadkyně, které bylo učiněno poté, kdy byl úpadkyni 6. srpna 2001 doručen návrh na prohlášení konkursu, je neúčinným právním úkonem podle ustanovení § 4a odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Dovolatel namítá, že Krajský soud v Ústí nad Labem původně usnesením z 3. června 2002, č. j. 45 K 16/2001-132, návrh na prohlášení konkursu zamítl. S ohledem na toto rozhodnutí postupovali akcionáři úpadkyně na mimořádné valné hromadě oprávněně s vědomím, že nejsou ohroženi konkursem. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že právní otázky, pro jejichž řešení přisuzuje dovolatel napadenému rozhodnutí ve věci samé zásadní význam, Nejvyšší soud zodpověděl v rozsudku ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4284/2007 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), na který v podrobnostech odkazuje a s jehož závěry je napadené rozhodnutí v souladu.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2.250,- Kč podle § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996, ve znění pozdějších předpisů, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 484,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. října 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu